Co všechno odnese čas

Znali se dlouho, roky se nepotkali, až jednou náhodou v divadle. Ji doprovázel manžel, on dělal společnost dceři. Tehdy si moc neřekli,snad jen pár vět a vyměnili si telefonní čísla. Několikrát si jen tak zavolali. Pár vět v telefonu nestačilo na všechno to vzpomínání. Společných vzpomínek na známá místa a přátele měli oba hodně. Chodili kdysi do stejné školy,učili je stejní kantoři. Jenom ji o pár let dříve než jeho. Pak jednou potřebovala doprovod na koncert,tak ho zkusila pozvat a on pozvání přijal. Ten večer byli poprvé spolu sami. Dlouho do noci potom seděli naproti sobě v malé vinárně a povídání nebralo konec. Už dlouho si s nikým tak důvěrně nepopovídala. Ani netušila jak moc jí to chybělo. Od té noci se začali potkávat častěji. Až jednou zůstala na pár dní sama doma,pozvala ho na kávu. Večer začal stejně, jako ty předchozí. Povídali si o všem možném.V jedné chvíli natáhnul ruku přes stůl,vzal její ruku do své a potichu řekl, pojď blíž ke mě. Jeho oči, do té chvíle klidné,najednou změnily výraz. Z kamarádsky klidných očí se změnily na oči milence ,plného touhy. Prožili spolu neskutečnou noc. Ráno když se loučili ,bylo jí smutno z toho, jak rychle ztratila kamaráda. Když se za týden potkali,přišel znovu ten chápající kamarád ,který ji vyslechne,když ona potřebuje vrbu. Potom jakoby zázrakem se během jediné vteřiny a jediné věty, pojď blíž ke mě, věty,která se tak trochu stala rituálem, změnil v milence. Nikdy v minulosti si nemyslela,že se to zrovna jí stane. Stalo se a nikdy toho nelitovala. Dnes po létech je už všechno jinak. Vzpomínky zůstaly,ty čas neodnesl.