Jenom sen....

Vždycky když má můj mozek dost času přemýšlet nad minulostí, vypadne z toho nějaký šílený sen.... Jako včera. Stačí malá návnada a hned se chytnu. "Dokázal bych Tě ještě svést?" "Ne nedokázal", moje nekompromisní odpověď nepřipouštějící další debatu.

Ale semínko už začíná klíčit a celý den přemýšlím nad tím, jak by to muselo vypadat, abych opravdu znovu podlehla. Čistě teoreticky, protože to je jediná rovina, která je trochu možná, prakticky by musel nastat asi konec světa, aspoň jednoho malého, aby k tomu došlo. Paradoxně všechno by muselo být naprosto jiné.

Jak se ukázalo v mém ranním snu, takže to asi úplně není o něm, ale o něčem jiném.

Sháním byt, jak jinak momentálně, vše se teď točí kolem hledání. Jsem na ulici v nějakém cizím městě, neznám to tady, večerní světlo halí domy do tajemných stínů, ale nebojím se, nejsem sama.

Drží mě za ruku, silná ruka mi ohřívá věčně studené prsty. Prsty promotané a stisk, který nepřipouští jinou možnost, než, že mě drží a nepustí. Jdeme rychle a minimálně on očividně ví, kam. Cítím takové podivné vzrušení, z jeho přítomnosti a ze své nejistoty, vlastně ho pořádně nevidím, nedokážu se na něj podívat, nevím vlastně, kdo skutečně je, znám ho vlastně?

Zapadneme do nějakého starého domu, nelíbí se mi tady, ale to, že je tady on dělá všechno naprosto jiné. Nechám se líbat hned za vchodovými dveřmi, mám pocit, že se v něm rozpustím, jak mě ten polibek pohlcuje. Brní mě v konečcích prstů, chci mu zajet rukama do vlasů..Jeho vousy mě škrábou na tvářích a krku, ke kterému se nemilosrdně dobývá. Zvrátí mi hlavu dozadu, chytá mě pod krkem a zuřivě mě vousy dráždí ze strany krku, za uchem a já skoro šílím, strhává ze mě všechno oblečení, sám zůstává oblečený, takže tu stojím vystavená, a vzrušená.

V té chvíli se samozřejmě probouzím, protože nikam dál většinou moje sny nezachází. Některé věci se nemění.

Jediné co vím, že některé touhy, které zůstaly neukojeny, to jen tak nevzdají...