Když někdy zavřu oči, představuji si jaké by bylo, umět listovat časem zpátky. Nechtěl bych příliš, vytřídil bych jen den, nebo dva, ale když nevím jak na to, spokojím se i s jedním, kdy ti uvěřím.
Zavřu oči a budeš mi povídat lži, všechny ty sladké malé lži. Teď už se nemusíš schovat, stejně se neschováš, nikam to nejde. Kdyby šlo listovat, usadil bych se na jeden den a uvěřil bych ti. A celý den bych překopal, přestože si nedělám iluze i tak budu věřit, že rozumíš tomu důvodu „proč“? Třeba když zkusíš zavřít oči, tak pochopíš.
Takhle bude konec všem zlámaným srdcím, stejně se cítíme lépe sami a tak to pojďme zkusit. Říkej mi ty lži, nezastírej, teď nemusíš uhýbat. Povídej mi všechny ty sladké malé lži. Neschovávej se pod stůl a šeptej mi všechny své sladké lži. Nechci otevírat oči a nemůžu najít cestu, nemůžu na to přijít. Ale kdybych mohl jeden list vytrhnout, časem bych ten den či dva předělal a aspoň na jeden den v tebe uvěřil.