Proč při tom stojí?

„Jo, Pavlíku, jo, pořádně přitlač!“ ječí Robert jako smyslů zbavený.
Vzduchem se mihne kožený řemen a vykouzlí na kůži rudou čáru. Ránu doprovodí výkřik, ve kterém se míchá bolest i vzrušení.
„Jo, Pavle, panebože do prdele, tak se mi to líbí! Ještě!“
Prásk!
„Ááá,“ ozve se opět stroze zařízenou místností, až se rozklepou starožitné skříňky.
Prásk! Prásk! Odulá, vrásčitá zadnice se plní znameními lásky.
Prásk!
„Ááá, to stačí Pájo! Stačí! Stačí!“
Prásk! Chlapec naposledy se vší silou udeří.

„Kolik je hodin?“ zeptá se zpocený muž, zatímco se obléká.
„Bude pět,“ odpoví Pavel.
„To máme tak akorát.“

Postaví se před lidi, čistý, nažehlený, změří si je zkušeným pohledem. Mnohé z přítomných zná osobně.
Chlapec tázavě nadzvedne obočí, přisune Robertovi židli, bude přece řečnit dlouho.
Robert však odmítavě zavrtí hlavou. Postojí. Musí, i když ho ve stáří ze stání bolívají nohy.

Robert mrkne na chlapce, otočí se k davu a zvedne ruce. „Jsem rád, že vás tu mohu přivítat v tak hojném počtu!“

Při jeho slovech celý kostel ztichne.