Fotky z dovolené

Mám ráda fotografie.
Ráda chodím na výstavy fotografií a prohlížím si svět, který někdo zachytil objektivem. Fascinuje mě, že na fotografii není žádné před ani po. Prostě jen ten daný okamžik. A když je to fotografie dobrá, svůj příběh vám vypráví sama. Stačí ho jen vnímat.
Říkáte, že je ten příběh pro každého pozorovatele jiný? A o tom to je. To je na těch fotografiích úžasné. Jedna fotka, sto očí, padesát příběhů.

Je čas dovolených. Vaše kamarádky, kamarádi, příbuzní a polopříbuzní, cestují, což mimo jiné poznáte tak, že vaší timelinu na Instagramu zahltí spoustu polorozmazaných a úplně rozmazaných, nic neříkajících, obrázků.

Což o to, tohle se ještě dá přežít. Třeba tím, že ty mazanice prostě ignorujete a scrollujete až k další fotce vašeho oblíbeného fotografa.

Jenže každá dovolená má svůj konec. Vaše kamarádky, kamarádi, příbuzní, se vrátí a protože jsou plny/ni dojmů z fotografování, mají tendence se s vámi o ty dojmy dělit, a co hůř, ukazovat vám ty obrázky.

A nastávají ty trapné okamžiky, které doslova nenávidím. Potkáte je, náhodně či plánovaně, a dozvíte se, že mají stovky (slyšíte tu číslovku a protočí se vám panenky, případně máte lehkou ataku deprese) fotek, které musíte vidět, protože ty místa na dovolené byly tak krááásný!
Můžete sice začít protestovat a vymlouvat se, ale není vám to nic platný. Oni totiž nehledí na to, že vás ty fotky vůbec nezajímají. Oni vám je prostě ukážou, protože jste jejich kamarádka, kamarád, příbuzný, takže je vidět musíte. Basta.

A začíná přehlídka postav cizích lidí, které pózují zrovna u stejného objektu jako vaše kamarádka či kamarád.
Vidíte už po milionté obrázek šikmé věže v Pise, bulváru Las Ramblas, četnické stanice v Saint Tropez, nebo budovu kasina v Monte Carlu, ale ty před tím nebyly tak rozmazané a nebylo na nich vidět tolik temen a natažených rukou s mobilem v ruce.

Můžete si vychutnat svou kamarádku u moře, kterou její přítel fotil rychlostí dva snímky za pět vteřin. A tak se u dvacáté fotky, která se nijak neliší od deváté, zeptáte, jestli dojdeme k tomu, že je vyfocená bez plavek. Ta se spiklenecky zaculí a po dalších dvaceti šesti snímcích si můžete prohlédnout svou kamarádku bez horního dílu plavek. Jaká škoda, že spolu chodíte často do bazénu, mohlo to být prima překvapení. :)
Náhledu je smršť obrázků přítele.
Naštěstí je natolik soudná, že jeho fotky bez plavek zachová v tajnosti.

Zvláštní místo v žebříčku zrůdností na dovolené jsou selfie fotografie.
Na selfíčka jsem doslova alergická. Jsem si jistá, že to musí vidět každý, nejen já. Na selfíčkách se každý nepřirozeně culí a pokud se tváří vážně, působí jako retardovaný. A to pomíjím fakt, že většina selfie je focena shora, což má za následek protažení obličeje.

Když jsem v jednom týdnu absolvovala dvě prohlídky fotek z dovolené, byla jsem na pokraji sebelítosti s tendencí sebedestrukce pomocí alkoholu, protože nikdy nejde jen o několik fotek. Vždy jde o desítky i stovky, nic neříkajících, fotek.

Zeptala jsem se kamarádky, proč vlastně fotí úplně každou pitomost co vidí.
A v duchu jsem se ptala sama sebe;

„Proč si všichni myslí, že čím víc fotek, tím opravdovější dovolená?“

Trochu uražená mi odpověděla, že takhle hloupou otázku od někoho, jako jsem já, nečekala.

„Přeci proto, abych si to mohla později připomenout, ne?“ dozvěděla jsem se.
„No a nenapadlo tě, že nejlepší věci, které jsi na té dovče zažila, se nedají vyfotit?“