Duše astmatik

Občas mám pocit, že už mě v životě nic nečeká, že jsem si svůj příděl lásky už vyčerpala, že mi můj osud dopřál jenom tolik, abych poznala, co to láska je, ale nedal mi už možnost v lásce a s láskou žít. Láska do mého života přišla jenom na návštěvu, na takovou malou ochutnávku. Zaklepala, zlehka se prosmýkla škvírou ve dveřích, na pár let rozzářila prach zvířený v pokoji. A pak se najednou prosmýkla tou škvírou zase ven, plést hlavu někomu jinému. V mém životě zavládlo pozdně listopadové šero. Takové to, kdy si optimista zapálí svíčku a jde si číst pod deku, než to přejde, zatímco já si jdu nalejt sklenici whisky a napustit vanu, protože to nepřechází. Teď už ani tu whisky nepiju, poslední láhev jsem dala tátovi a novou nekoupila, takže se mi často chce z mýho životního výsledku tak akorát brečet do vany, aby tekoucí voda pohltila nežádoucí zvuky.

Cítím to, že ještě potřebuju sama v sobě něco vyléčit, že ještě pořád mám v sobě nějaký uzel, o kterém jsem dřív nevěděla, který ukázal a nasvítil rok 2022, rok, který se mnou rozhodně nejednal v rukavičkách, přes horoskop mi šlo Pluto a Neptun, prý životní náraz. A mám k tomu v balíčku ten věčnej Měsíc v kozorohu, vztahy, vztahy a vztahy, strach sdílet, strach se otevřít, dračí hlava ve čtvrtém domě, hledání domova. Pořád ten uzel na duši cítím, ještě se nepodařilo ho rozvázat, i když na tom pracuju, a když se zhorší počasí, cítím ho, bolí jako blbě srostlá jizva. Moje duše se díky tomu nemůže nadechnout, občas mám pocit, že těch pověstných 21 gramů je načtyřikrát složený mikrotenový pytlík převázaný na dva uzly, takže se dovnitř nedostane ani molekula kyslíku.

Kdyby na to byla nějaká pilulka, inhalátor na astmatickou duši, kdyby to šlo vyléčit, půjdu do toho. Hned. Bez ohledu na vedlejší účinky. Kdyby to šlo ten uzel nějak rozříznout a duši opravit, nějak ten pytlík svařit nebo zašít, půjdu do toho taky, protože to hojení a srůstání určitě nebude bolet víc než tohle celoživotní chronické přežívání. Jenže ono na to žádné zaručené řešení není. Existuje jenom série pokusů v rámci terapie, existuje možnost nějak se v sobě babrat, postupně se uzdravovat a snažit se to trápení nějak přetrpět a přežít, chovat v sobě naději, že to třeba nějak půjde. Občas to celý bolí tak, že se mi zdá, že to nepřežiju, že mi srdce někde pukne cestou na trolejbus a já zůstanu ležet na špinavé dlažbě a už mě nebude bolet nic. Jenže vesmír mě ještě nechce, prý má pro mě v zásobě Venuši na Venuši. Letos. A stejně mám pocit, že už to neumím, že už nebudu umět podlehnout citu, okouzlení a pokušení, které ale stejně nepřichází. Bojím se života, bojím se sebe. Jo, pořád.

Zlobím se na vesmír, na život, na sebe, zlobím se na to, že jsem taková, odsouzená k vnitřní samotě, která občas jenom tak pobolívá a občas řeže jako pila. Nevím, proč mi duše na mé cestě za nirvánou vybrala zrovna pro tenhle život takhle těžkej úkol, proč zrovna já jsem vyfasovala desítky let natvrdo na samotce s opakovaně zamítnutým odvoláním. Občas bych si přála necítit, na chvilku zhasnout, padnout zpátky do deprese, aby bylo na chvíli ticho a tma a já si mohla odpočinout od sebe, po touze po životě, od emocí, které nepřichází. Neoblbovat se elektronikou, vzít si batoh, vodu a jenom jít, dokud pod sebou ucítím nohy a pevnou zem. Asi to udělám, civilizace se beze mě na pár dní obejde. A budu doufat, že mi ty spolykané kilometry pomohou najít cestu i v životě, že to zase ucítím, až se budu někomu dívat do očí, že okolo prolétla ta neviditelná třpytivá víla, která obarví světlo a provoní vzduch v místnosti, že zase ucítím ten zázrak, malinkatej dotek lásky, pikosekunda, kdy s vámi není vůbec nic špatně, nemusíte se opravovat, stačíte bejt.

Bojím se, že se moje duše už nenadechne. Že láska do mého života přišla jenom proto, abych pochopila, co je se mnou špatně, abych se pokoušela to opravit, přestože se to zdá nemožné. Bojím se, že to bude pořád už jenom takhle.