Milenky – tuning k manželství

Čím jsem starší, tím víc si říkám, že ty kecy o ideálním manželství jsou jenom dobře znějící pohádky pro deily, co ještě nepochopili, že realita je jiná. Se svojí ženou jsem už skoro 20 let – a hele, máme se fajn. Jsme ten pár, co si okolí dává za vzor. Pořád se máme rádi, sex jede (aspoň jednou týdně – což je v manželským světě asi jako All inclusive), ale... no kuva, něco tam prostě chybělo.

Jednoho dne mi došlo, že je kolem spousta nádherných ženských – nejen ta moje. A že když budu celej život žít podle poučky „nevěra je zlo“, tak mi na smrtelné posteli nebude chybět poslední výlet do Alp, ale pořádná jízda v cizí kundě.

Jenže... já nikdy nebyl ten sexy alfa samec, co zamrká a ženská hned stáhne kalhotky. Byl jsem ten hodnej, upřímnej, co platí večeře, píše dobré ráno a věří na karmu. A výsledek? V posteli jedině když jsem si ji zaplatil – a to byla nuda jak dokument o výrobě šroubků.

Trvalo mi roky, než mi došlo, že bejt „hodnej chlap“ podle příručky pro idioty znamená hlavně bejt bez sexu. A tak jsem to začal dělat jinak. A hele, teď mám milenku. Ne k*rvu, ne poblázněnou puberťačku – ale ženu, se kterou zažívám věci, o kterých se mi dřív ani nezdálo. Šukáme jak králíci na kofeinu a já mám pocit, že konečně žiju.

A víš, co je největší paradox? Manželka mě má najednou radši. Míň hádek, víc úsměvů, a když chci pauzu od manželský rutiny, vím, že si ji dám – doslova. Jo, občas žena prohodí větu jako: a jsi mi věrnej, zejo? Jooo, jasný, maximálně...

Co mě sere? Že o tomhle se nemůže mluvit. Že společnost tě hned zařadí jako hjzla, zrádce, svini. Přitom se cejtím líp než kdy dřív. Tak jsem si přišel ulevit. Jako chlastající zoufalec na setkání anonymních alkoholiků. Jenže já jsem krva závislej na sexu – a ten manželskej je sice super, ale i to nejlepší jídlo, či pití je třeba prokládat nějakou změnou.