Aféra, co nestihla začít

Blogy normálně nepíšu. Ale tenhle příběh si říká o sdílení.
Delší dobu jsem měl v hlavě myšlenku, že by nebylo špatné mít milenku. Jen tak – trochu vzrušení, trochu úniku z každodenní rutiny. Jenže, přiznejme si, hledal jsem ji asi tak aktivně, jako se hledají ponožky po praní: s nadějí, ale bez velkého úsilí.

A pak přišla zpráva na Messengeru: „Bude třídní sraz.“
Na srazy jsem nikdy moc nebyl. Jednak jsem se odstěhoval na druhý konec republiky, a jednak jsem neviděl důvod potkávat lidi, se kterými mě pojí už jen fotka z deváté třídy.
Tentokrát jsem ale jel. A dobře jsem udělal.

Byla tam i moje první dětská láska – pořád krásná, ale chemie už nikde. Zato jedna bývalá spolužačka… tam to zaJiskřilo hned. Celý večer jsme se k sobě točili jako planety v těsné oběžné dráze. A další den bylo jasno – chceme si navzájem vyšukat mozek z hlavy.
Jenže ona má rodinu. Já taky. A ani jeden nejsme sebevrazi.

Takže přišlo období tajných zpráv, posílání erotických fotek se zakrytými genitáliemi, výmluv a neuskutečněných plánů. Děti nemocné, její manžel doma, já na cestách… prostě logistická noční můra. První sex se stal až po několika měsících – a to jsme měli pocit, že si zasloužíme medaili za trpělivost.

A víte co? Postupně mi došlo, že já na milenku prostě nemám čas. :D
Mezi podnikáním, rodinou a koníčky se tahle „vášeň“ ztrácí někde mezi kalendářem a výčtem povinností. A nakonec jsem se tomu musel zasmát – ten, kdo si chtěl rozšířit život o dobrodružství, nakonec zjistil, že má i bez toho pořád co dělat.

Každý to má jinak. Někdo v tom hledá smysl, jiný jen vzrušení.
Já jsem v tom našel poznání, že největší aférkou života je někdy udržet si vlastní rovnováhu.