Hájenská Hysteria 7

Na přání Mývalice. Podzimní potutelná skoro poezie.

Mám ráda podzim, ty barvy, mlhy, když jedu nad ránem autem a z jednoho okénka koukám na východ slunce a z druhého na měsíc, dokonce i to lezavé všudypřítomné vlhko, z kterého má většina populace deprese, mě uklidňuje. Mám ráda ticho, je pro mě vzácné.

Kráčím temným lesem, cestu osvětlují jen hvězdy, všude je ticho, mokré listí na zemi mi voní, daleko od lidí, od hluku města, od všech starostí. Každým krokem ze mě padají, stejně jako to listí ze stromů v tento krásný čas.

Na konci cesty na mě čeká, voní dřevem, kouřem a ohněm. Místnost osvětlují plameny, na zemi je velká chlupatá deka, sedí v křesle, nahý, stíny hrají na jeho pažích, ramenou a těch klíčních kostech ze kterých mám problém spustit oči. Musím se přimět pokračovat pohledem dál. Přes hrudník, a to hebké bříško jako stvořené k líbání, prsty klidně položené na stehnech.

S každým kouskem oblečení svlékám i nějakou svou roli. Matka, kuchařka, uklízečka, krizová interventka, zásobitelka, chodící diář, organizátorka, dýchající domácí spotřebič. Dívá se na mě, pohledem tak hlasitým, že přehlušuje zvuky v mé hlavě. Pevným. Cítím jak říká, že bych si měla kleknout k jeho nohám, oddaně, poslušně.

Ale mě ještě pořád doznívá v hlavě dlouhý pracovní den, pořád na nohách cítím ty těžký boty, i když jsem už bosá, tak si sedám na pohovku vedle. Skládám hlavu do svých dlaní, dýchám pomalu. Potřebovala bych kouzelnou hůlku abych mohla na chvíli zapomenout a jen být.

Chápe to, nemluví, neptá se. Jen si přesedne za mě, položím si hlavu na jeho hrudník. Krásně hřeje. Jeho dlaně mi podpírají prsa, hladí po břiše, jindy zase přejedou po bocích. Pomalu, nechvátá, jako bychom měli všechen čas světa.

Roztávám, ne teplem z krbu, ne tím že mě jeho tvrdej pták tlačí do zad, ale tou chvíli, kdy všechen čas patří mě. Kouzlo funguje. Otáčím se k němu, políbím, opětuje to, prsty mi bloudí po jeho břiše, pažích...stehnech...a já chci víc. Putuji rty přes krk a hrudník níž, nechá mě, i on si chce užít nějakou péči a ticho. V okamžiku kdy se dotknu jazykem špičky, mi zajede prsty do vlasů a hlavu přitáhne nečekaně tak důrazně, až zabořím nos do jeho podbřisku a to péro cítím až na mandlích. Vychutnává si to, cítím jeho nehty jak se mi vrývají do kůže. Já zas, že tím drobným pohybem vlhnu víc, než by se slušelo. Nechá mě lehce nadechnout a znovu, začíná se mu prohlubovat dech, a já cítím jen tlukot mého srdce až někde hluboko ve své kundě. Zrychluje, chci cítit jeho chuť, sotva stíhám zásobovat mozek kyslíkem. Už nemyslím, jen poslušně držím, je to čaroděj a svá kouzla ovládá dokonale a s jistotou.

Jak blesk z čistého nebe mi strhne hlavu stranou. Mám ten úžasnej mokrej tvrdej penis pět centimetrů od obličeje, ale drží mě tak pevně, že si netroufám klást odpor a vrhnout se na něj. Nechává mě tak, dýchá zhluboka, dopřává si čas.

Lehni si na zem. Slova sotva slyšitelná, rozkaz i prosba zároveň. Přikládá, místností zavoní dřevo. Ležím a čekám. Bloudí mi pohledem po těle, cítím to, i když mu nevidím do očí. Kleká si a líbá mě na koleni pokrčené nohy. Prsty bloudí po stehnech. Můžu se zbláznit, chci to tak hrozně moc. I on to ví, ale jeho sebekontrola je něco, co mě fascinuje. Je tak něžný, objevuje jazykem každý kousek mého vlhka, mohl by mě okamžitě začít tvrdě šukat, přípravu dávno zařídilo to kouření. Ale ne. Máme pro sebe přece celá milénia, právě teď ano.

Naklání se nade mě, bere mezi zuby bradavky, a já už to nevydržím, lýtkem kolem jeho boků ho navádím blíž. Jeho ruka zabloudí na můj krk, drží mě pevně a přesto jen lehce. Přestávám dýchat i se hýbat. Jeho dokonalá kořist. Má mě přesně tam, kde a jak chtěl. Usmívá se, i on má v hlavě teď klid. Vidím jak mu září oči, kochám se těmi klíčními kostmi, rameny, napětím v jeho svalech. Přibližuje se, už se skoro dotýká.

Najednou mě kopne do žeber. Probouzím se bolestí, přemýšlím kde vlastně jsem. Je tma, žádné světlo z plamínků, žádný hvězdy za oknem. Jen chrápání a studená noha mrněte, co hledá zdroj tepla. Další kopnutí, přímo na solar. Sadista od narození. Srovnám ho na jeho postel, zabalím do deky, políbím do vlásků. Taky hledám teplo, a svou deku.

Nacpu se pod manželovu, přestal chrápat, zjevně je taky vzhůru a zrovna se otočí ke mě. Okamžitě využívám situace, přivrtím se zadkem, pohladí mě po boku. Nepotřebuju víc, mokrá už jsem, mé sny jsou jako živé.

Půlobrátka, přehazuju mu jednu nohu kolem pasu. Navádím jeho ruku přes prsa a bříško níž. Plnej přístup, skoro bez práce. Položí mi dlaň na vnitřní stranu stehna, co se kolem něj obtáčí jako had. A poplácá mě jako psa co právě přinesl střeleného bažanta. Dá pusu na krk a vylézá z postele.

Nevím co bylo horší, kopanec co mě probudil ze sna, nebo to poplácání ve stylu "hodná, tak down girl". Vím, že se už nevrátí. S povzdechem přejedu po té zmáčené kundičce párkrát sama. Jenže to mě nikdy neuspokojovalo, a dneska tomu není jinak.

Pokouším se ještě usnout, dosnít si svůj sen o čaroději. Ale už se mi to nedaří. Okolo závěsu začínají lehce prosvítat první paprsky nového dne. A tak sedím v kuchyni, se zapálenou svíčkou a hrnkem teplého čaje, koukám jak se valí podzimní mlhy po popadaném listí u lesa. Na srnky, co tu každé ráno chodí na snídani. Taky si zašukaj tak jednou za rok. Myslíte, že o tom taky zbytek roku jen sní?