V honbě za sexem toužíme

po lásce.

Co to láska vlastně je? Do koho se zamilováváme? Proč nám vůbec něco takového komplikuje život?

Vždyť stačí si zapíchat a je blaze či?

My introverti to máme složitější. Ne nemožné, jen složitější. Tisíc lidí, tisíc chutí. Já třeba potřebuju k životu lidskost, blízkost, člověčinu. Podporu, povzbuzení, zájem, přítomnost, péči, být viděna a vnímána. Sama taková jsem, nabízím to, co vítám.

I když...jsem naivní, pořád věřím v lásku a že dobro je silnější než všechno zlé. V co už nevěřím je, že takovou láskou, jakou potřebuji budu kdy milována a milovat.

Všechno válcuje honba za sexem. Dáváme střechu na dům, který ani nejsme ochotni stavět.

Poslední měsíce jsem čelila něčemu, co drtilo moji mysl. Pak přišel moment, který všechno změnil. Zdraví není samozřejmostí. Zítřek nám nikdo neslíbil. Dnes už vím, že jsem měla ubrat v životním tempu. Rozhlížet se, nasávat, užívat si.

Proto jediná honba, kterou jsem ochotná krátkodobě podstoupit musí mít hlubší smysl. Kéž ti, kteří potřebují být milováni, milováni jsou. Kéž ti, kteří potřebují jen sex, mají vždy do čeho píchnout.

Svět bude bohatší o tu spokojenost. Já pro svět můžu udělat to, že sama budu dělat věci, které dělají spokojenost a klid ve mně.

Tak jsem si tu popipindala, negativní komentáře jako vždy vítány. Alespoň víme, že to někomu něco zvedá:)

Tak čůs.