Máme už čtvrté rande za posledních čtrnáct dní a já ho ještě neojela a poctivě nás krotím. Můj mozek ho analyzuje a pitvá po všech stránkách. Nutno podotknout, že on dělá totéž. Procházíme se po hřbitově. Bezva, debilnější rande jsem určitě ještě neměla. Myslela jsem si, že jsem dost melancholická, pesimistická a true metalistka v černých hadrech, ale pan Adonis to pozvedl ještě na úroveň výš. S…

Vítězně si to jdu vrátit jipkové léhátko za roh na konci chodby. Jo, občas umím být i jednička. Sedí tam na bobku na zemi a řve, medik. Ale ne, Iveto, nehraj si na žádnou Matku Terezu. Vůbec si toho uzlíčku nervů nevšímej. Starej se o sebe, ty náno. Je to medik a tyhle pitomce nemáme přeci rádi. Chovají se jako snobové a bude to jen další bílý plášť na zabití. Mozek mi řve na poplach. Srdce je…

Nebudu brečet. Ani slzu neuvidíš. Z pod děravých rukavic už je vidět celkem slušná dávka rudé. Zatímco já dál lámu ampulky s adrenalinem a jinými prošlými léčivy a snažím se vyklepaná strefit jehlou do těch mrňavých ampulí a natahovat to do stříkačky. S kolegou mé dnešní směny na anesteziologicko-resuscitačním oddělení hrajeme mojí oblíbenou hru na to, co mám a nemám v kompetencích a náplni…

Jak se mnou mohl mít Martin a vůbec většina kolegů takovou trpělivost? Já se fakt divím, že mě ten chlap nezabil. Dobře, pomíchat slazené čaje s diabetickými svedu i já nějakým záhadným způsobem. Za to se na něj zlobit nebudu. Svíjí se u umyvadla jak kdyby tu ruku měl ustřelenou a skoro brečí. Chlap. Proboha, kdy že to zrušili tu povinou vojnu? „Na použité jehly se prostě nesahá! A s těmi…

Ani nevím jak dlouho bezhlavě buším do pytle. Bez rukavic. Jenom jsem si ovázala zápěstí. Bolest, kterou si tím působím, už skoro ani nevnímám. Občas do toho pytle vztekle kopnu nohou. Když si kopnu vztekle po sto padesáté tak se trefím palcem a to mě srazí na zem. „Hele ani jsem si nevšiml kdy se z tebe stal takový baby Yoda?“ Vytrhává mě z bolesti Martin. Co ten tu dělá? Měla jsem za to, že…

Občas je fajn si jen tak ležet a nic nemuset, jen dýchat. Pozoruji ta tlumená světla nad hlavou. Počítala jsem je někdy? Kolik světel je na chodbě vedoucí k sálům? Ale hovno, to není cesta k sálům, ale z JIPky na interní oddělení, kam mě ten zřízenec převáží. Fakt by měl dostat školení na ježdění s lehátkem. Sebrat papíry, můj prázdný žaludek hlásí, že by něco ještě zvládl. I když nemá co, po…

Čas na polední léky. Televize řve na plný kule a běží nějaký válečný dokument. Senioři se u toho překřikují, no spíše váleční veteráni. Někdy se to na těch pokojích sejde fakt skvěle. „Pánové, tmy a vydýchaného vzduchu si užijete dost ještě v hrobech. Co takhle roztáhnout žaluzie a pustit sem vzduch? Venku je tak krásně a vy jste tu jak faraoni v hrobce,“ řeknu dostatečně hlasitě a…

Písmenko G. Tak hezké pro lidi s fantazií. Jenže v naší pavilónové nemocnici se pod oním písmenkem skrývá oddělení kam nikdo nechce a přeci tam všichni skončí. I já si zvyknu a otupím. Přesně jak říkali kolegové a jak to teď říkám nováčkovi i já. „To vážně musíme až k těm chlaďákům? To na ní musím znova sahat? Je jich tam hodně? To jim budeme koukat do obličeje? Bude to hodně smrdět? Jsou tam i…

Když jsem nastupovala na zdrávku, tak jsem měla obavy, že jakožto o tři roky starší studentka budu mít problém zapadnout a budu terčem posměchu. K mému překvapení se tak samozřejmě nestalo a nebyla jsem jediná mezi těmi šestnáctiletými puberťáky. V druhém ročníku k nám „propadla“ Markétka. Nikdo jsme jí pořádně neviděli a neznali, nechodila dlouho. Tohle děvče mělo totiž mentální anorexii, takže…