V zajetí rozkoše

Kapitola 1

Alia byla toho dne celá nesvá, jako by se mělo stát něco zlého. Když vycházela z malé kavárny, kam často chodívala pro svou ranní kávu, nemohla se zbavit pocitu, že ji někdo sleduje. Snažila se to mrazení v zátylku ignorovat, ale párkrát se neubránila nutkání se ohlédnout. V jedné chvíli jakoby viděla muže urostlé postavy s černým kloboukem do čela, jak se v okamžiku, kdy na něj pohlédla zastavil a zaujatě se zadíval do jedné z výloh. Bylo to zvláštní, nikdy ji nenapadlo, že by muže tak zajímaly zrovna domácí potřeby. Protože ale spěchala na pracovní pohovor, nemohla si dovolit se tím dál zabývat. Rychle přeběhla ulici, zamávala na taxík a o chvíli později už stála před místem, o kterém ani nevěděla, že ve městě je. Byl to starý dům obrostlý břečťanem, široko daleko žádné jiné domy ani budovy, přestože se nacházela jen kousek od centra. Při pohledu na ten dům ji jímala nostalgie. Jako dítě ráda prozkoumávala staré opuštěné domy, v podobném kdysi našla útočiště, když ji a matku její - trapně cenzurovaný - otec -trapně cenzuroval- skoro do- trapné cenzury-. Bylo jí pouhých šestnáct let, když si slíbila, že se domů už nikdy nevrátí. Její matka se otci nikdy nepostavila, nechala ho, aby na nich páchal všelijakou -trapnou cenzuru-.
Uvědomila si, že v mlze vzpomínek stojí před tím domem už alespoň pět minut, když ji z nich vytrhnul klidný, přívětivý hlas. "Pojďte prosím dál, pan Michaelson už Vás očekává" ozvalo se od obrovských tmavých dveří se zlatým klepadlem. Rychle se vzpamatovala a s úsměvem vykročila za útlým starším mužem v uniformě domovníka.
Vedl ji dlouhou chodbou s podlahou z černého mramoru, starými obrazy na tmavě červených stěnách bez jediného okna. Byly to portréty samých urostlých mužů s aristokratickými rysy a přísným a zároveň jaksi vřelým a upřímným pohledem. Bylo zřejmé, že jsou všichni z jedné rodiny... Rodiny s až závidění hodnou genetickou výbavou. Nemohla odtrhnout oči, dokud nezjistila, že se její průvodce zastavil před vysokými dveřmi z tmavého ebenu. Domovník zaklepal, otevřel dveře a beze slova jí pokynul, aby vstoupila. Chvíli se zdráhala, to místo bylo přinejmenším zvláštní a kdyby nevyrostla v tvrdých podmínkách, jistě by ji jímala hrůza. Tu práci však potřebovala, a navíc tu bylo něco zvláštního. Pocit, jako by našla kam patří. Byla realistka, když si uvědomila, jak je to absurdní, zatřásla hlavou, až se její dlouhé rusé vlasy rozlétly jako závoj z hedvábí. Vstoupila do místnosti, a domovník za ní zavřel dveře. Před sebou viděla masivní pracovní stůl téměř přes půl místnosti, přestože to nebyl zrovna malý prostor. Za stolem seděl někdo v křesle, otočený tak, že viděla jen vysoké opěradlo a loket položeny na kožené opěrce. Zdálo se to jako věčnost, než se křeslo začalo pomalu otáčet a odkrývat postavu, jež v něm seděla. Nepřekvapilo ji, když v něm uviděla vysokého muže atletické postavy s ostře řezanými rysy a přísnýma i měkkýma očima zároveň. Došlo jí, že obrazy v chodbě patřily předkům muže, nyní již zcela vzpřímeného. "Sakra, to je genetika, kdo jsou tihle lidé, severští bohové?" Prolétlo jí hlavou. Muž, pan Michaelson jak pochopila, si zapnul knoflík skvěle padnoucího saka delšího střihu a svižně obešel stůl, aby jí podal ruku. "Mé jméno je Dominic Michaelson, jsem rád, že jste přišla slečno Fleurová". Jeho chraplavý bas ji na chvíli vyvedl z konceptu, protože jeho vibrace projely jejím tělem jako elektřina... "Alia Fleurová, ráda Vás poznávám a jsem vděčná, že jste mi nabídl tuto příležitost" odvětila, když vkládala ruku do jeho teplé, velké dlaně. Celou ji sevřel, a chvíli to vypadalo, že její dlaň ani neexistuje. Z jeho stisku, blízkosti a upřeného zaujatého pohledu se jí tak tak nepodlomila kolena. "Vzpamatuj se Alio, co to s tebou je" pokárala se v duchu, když cítila, jak se teplo z jeho dlaně rozšířilo na velmi zajímavá místa. Jakoby ji vytrhli z ráje když se jeho ruka stáhla a ukázala na menší křeslo u stolu. "Prosím, posaďte se".
Když oba usedli, chvíli si ji zkoumavě prohlížel. Oči mu těkaly z jejích smaragdových očí, plných výrazných rtů, dlouhé útlé šíje až na její bujný hrudník, kde si uvědomil, že na ni zírá příliš dlouho. Ležérně se opřel v křesle a řekl: "Potřebuji schopnou diskrétní asistentku se zkušenostmi v účetnictví. Často v kanceláři nejsem, tak hledám někoho, kdo mě bude schopen alespoň částečně zastoupit. Máte velmi působivý životopis, slečno Fleurová, tolik zkušeností v tak mladém věku, to se často nevidí." Opět se jí zadíval do očí, ne, jakoby jí hleděl přímo do duše a viděl, že účetnictví bylo to poslední, na co v tu chvíli myslela. Na jeho tváří se objevil téměř nepozorovatelný úsměv a jeho očima prolétl záblesk vzrušení. I on by si ji dokázal představit v jiné roli, než jen asistentky... Většinou se o ženy moc nezajímal, jeho práce vyžadovala hodně času a dívky, které poznal zase hodně pozornosti. Nikdy mu na žádné nezáleželo tak, aby se odtrhnul od práce a plně se jim věnoval i mimo ložnici. Čím byla tahle zvláštní? Jistě, byla krásná, ostatně jako mnoho těch, které poznal, tak čím to bylo že z ní nedokázal spustit oči. A nejen to, musel dokonce změnit polohu v křesle, protože cítil, jak mu jeho pták pulzuje, tvrdý tak, že by se s ním dalo řezat sklo. Velmi obtížně se soustředil na slova vycházející z jejích úst. Myslel jen na to, jak rád by je prozkoumal svým jazykem, jak asi chutnají ty rudé rty...
Napětí v místnosti by se dalo krájet, ani Alia to neměla jednoduché, v kalhotkách už měla takové mokro, že se obávala, aby na koženém křesle nezůstal otisk po jejím klínu. I když se jí zdálo, že na ni chtivě hledí, nechtěla si připouštět, že by to mělo něco znamenat. Neznala jej, možná to byl prostě proutník a tak napjala všechny své síly, aby pohovor alespoň dokončila a mohla konečně utéct z jeho uhrančivé přítomnosti, která v ní vyvolávala dosud nepoznaný chtíč.
Když pohovor skončil, a Dominic opět vstal aby se s ní rozloučil, než se zvedla, posunula se kousek v křesle doufaje, že tak smaže případné stopy po jejím roztoužení. Bála se podívat, jestli se jí to podařilo. Znovu si podali ruce, znovu jí projela elektřina a už chtěla jen jediné, vyběhnout z toho domu, aby unikla nutkání se tomu, jako z kamene vytesanému, muži vrhnout do náruče a nechat se jím úplně pohltit.
"Určitě Vás budu kontaktovat, slečno Fleurová, zatím se s Vámi bohužel musím rozloučit. Edgar Vás odveze domů" řekl, když jí otevíral dveře. Bože, jak moc se jí líbilo slyšet její jméno z jeho úst, jen by si přála, aby to bylo v trochu jiné situaci.
"To není třeba, zavolám si taxík".
"Trvám na tom" odvětil tak rozhodným tónem, až neměla sílu, a vlastně ani chuť protestovat.
"Dobrá tedy, děkuji Vám"
Jak jen doufala, aby se stařičký Edgar dokázal pohybovat rychleji, když cítila, jak jí Dominicův pohled propaluje díru do zad. Teprve když vycházeli z domu, sebrala odvahu se ohlédnout, aby uviděla jak stále stojí ve dveřích kanceláře. Pokynul jí rukou na rozloučenou a ona se usmála, pak už jen vylétla ze dveří a nasedla do černého Rolls Royce, když jí Edgar otevřel dveře.
Cestou domů bylo v autě ticho, dokud ho Edgar neproklál. "Na pana Michaelsona jste udělala veliký dojem, ještě jsem ho neviděl čekat ve dveřích jeho kanceláře dokud návštěva neodejde."
"Vážně? To jsem ráda, opravdu bych tu práci potřebovala"
Edgar se na ní se šibalským úsměvem chvíli díval ve zpětném zrcátku a pak už neřekl ani slovo.
Když přijela domů, jako první utíkala k zrcadlu hledat stopy jejího naprosto nevhodného a překvapivě silného vzrušení. Ke své úlevě zjistila, že materiál její sukně zřejmě něco vydrží. "Jestli u něj budu pracovat, budu se muset zaměřit na oblečení z této látky" pomyslela si, a trochu se styděla, že si musí přiznat svůj nezvyklý nedostatek sebeovládání v přítomnosti Dominica. V místě, kde se její naprosto zmáčené kalhotky dotýkaly rubu sukně ale viděla, že ji od nepříjemného trapasu zřejmě dělily jen okamžiky.
V noci dlouho nemohla usnout, nemohla se zbavit myšlenek na toho záhadného muže, se kterým možná bude trávit dost obtížné chvíle. Už si ani nebyla tak jistá, zda tu práci vážně tak potřebuje. Bála se toho, co s ní dělal jen jeho hlas a teplo jeho dlaně. Jediné, čím se mohla uklidňovat byla jeho zmínka o tom, že v kanceláři netráví mnoho času.
Ráno ji probudilo zvonění telefonu. "Prosím?" "Dobré ráno, slečno Fleurová" ozval se ze sluchátka už známý fascinující hlas. Její myšlenky se stočily k představě, jak ji tento hlas probouzí každé ráno.
"Dobré ráno, pane Michaelsone" odvětila.
"Volám, abych Vám řekl, že jste přijata, nastupujete zítra. V půl osmé ráno Vás bude před Vaším domem čekat Edgar, aby Vás odvezl do kanceláře. Pokud jste tedy nezměnila názor." V jeho hlase bylo slyšet střípek obavy.
"Určitě nezměnila, jsem ráda, že jste se tak rozhodl."
"Nebylo to těžké rozhodování, velmi jste na mě zapůsobila."
"Dobrá, tak tedy zítra v půl osmé. Mám si s sebou něco přinést?"
"Není třeba, dostanete služební telefon i notebook a vše potřebné najdete u mě v kanceláři. Budu se na Vás těšit." S těmito slovy se rozloučili a Alia sebou plácla zpátky do polštáře, neschopná ubránit se širokému úsměvu, který se jí rozlil po tváři. Pak si vzpomněla, že musí zařídit ještě spoustu věcí, tak rychle vyskočila a už se ubírala vstříc novému dni.
Den utekl jako voda a když měla vše zařízené, ponořila se znovu do myšlenek na tajemného budoucího šéfa. Nemohla se jim ubránit a čím víc si představovala, co se bude dít, tím víc byla nervózní, že znovu cítí, jak se jí v rozkroku rozlévá horko.
Rozhodla se, že půjde spát brzy, aby byla na svůj první pracovní den dobře připravená. Tentokrát se jí sice podařilo usnout, ale celou noc jí zmítaly erotické sny o jejím novém šéfovi. Ráno s nelibostí zjistila, že by měla vyměnit povlečení.
Edgar tam byl na minutu přesně, když zazněl klakson, vyběhla ze dveří už připravená, neměla ve zvyku chodit pozdě a Edgarova přesnost jí imponovala. Když dojeli na místo, Edgar jí znovu provedl dlouhou chodbou až ke dveřím Dominicovy kanceláře. Po cestě jí ukazoval, kde se v domě nachází kuchyň, salonek a sociální zařízení.
Dominic zaslechl zpoza dveří její smích, když Edgar zavtipkoval, a ucítil, jak mu jeho mužstvím projel důvěrně známý impuls. "Tohle mi nemůžeš dělat, kamaráde, ta dívka u mě má pracovat" pronesl v duchu ke svému kalhotovému kamarádovi.
Ozvalo se zaklepání, dveře se otevřely a Dominik v nich uviděl Edgara s Aliou. "Pojďte dál, slečno Fleurová, máme dnes spoustu práce, potřebuji Vás zaučit během dopoledne, po obědě mám schůzky".
Když vešla, jeho pohled na ní opět dlouze ulpěl, aby vstřebal rysy, kterých si předešlý den nevšiml. Byla štíhlá a vysoká, pořád ji sice o hlavu převyšoval, ale to se mu stávalo i se spoustou mužů. Měla na sobě přiléhavé černé šaty, které ji celou obepínaly a tak si mohl vychutnat pohled na její tělo bez nutnosti si něco domýšlet. Byla vážně dobře stavěná, bujný dekolt byl poznat i když byly šaty až ke krku. Její pas byl tak úzký, že jej to donutilo přemýšlet, že by se snad celý dal obepnout v jeho dlaních. S jejími širokými boky tvořil kontrast a tvar pověstných přesýpacích hodin. Její nohy byly tak dlouhé, že snad trvalo věčnost, než po nich sjel pohledem až k zemi, kde uviděl, že má na sobě černé lodičky s poměrně vysokým jehlovým podpatkem.
"Možná nebude až tak vysoká" pomyslel si přitom.
Jeho ocas už se zase hlásil o slovo. Vztyčený, naléhavě tlačil na knoflík jeho kalhot, proto raději zůstal sedět v křesle. Sám nebyl zvyklý na takovou bleskurychlou reakci, jeho mužství se v její přítomnosti zřejmě rozhodlo začít vlastní život. A on ho za to nenáviděl, protože si velmi zakládal na svých manýrech. Zůstat sedět, když do místnosti vejde žena pro něj bylo dosud nemyslitelné. Zdálo se ale, že si toho Alia ani nevšimla a nervózně přistoupila ke stolu, kde jí vybídl, aby se posadila.
"Pro dnešek Vás nechám se trochu aklimatizovat, nachystal jsem Vám podklady, ze kterých se dozvíte vše potřebné o mojí společnosti. Hovory jsem pro dnešek nechal přesměrovat na můj mobil, abyste měla klid si vše řádně prostudovat. Budu potřebovat, abyste se v co nejkratší době naučila vše, co v nich je. Jinak budete vykonávat běžnou práci asistentky a účetní, jen každý pátek Vás budu chtít mít celý den k ruce. Zvládnete to?"
Alii asi pár vteřin trvalo, než se od jeho hypnotického hlasu odtrhla a uvědomila si, co jí vlastně říká. Takhle dlouho na ni dosud nemluvil a ona se v tom vzrušujícím zvuku úplně utopila. Celé její tělo hořelo a byla moc ráda, že si to ráno vzala raději intimku, aby nedošlo k nějakým nehodám. V tu chvíli si byla jistá, že ani kvalitní materiál jejích šatů by tu potopu neustál.
"Ano, samozřejmě. Udělám co budete chtít" vyletělo z ní bez toho, aby si uvědomila co říká. Skutečně chtěla dělat co jí přikáže, cokoliv. A že ji toho napadalo hodně. Jen to dořekla, tentokrát už bezpochyby poznala záblesk v jeho očích. Zrcadlil se v nich čistý chtíč a vzrušení. Beze slov se a ni upřeně díval, až měla chvíli pocit, že přeskočí stůl a bez váhání se jí zmocní. Další vlna vlhkosti a horka zalila její lůno.
K jejímu zklamání i úlevě odolal a jen jí podal podklady.
"Nechám Vás studovat, slečno Fleurová, kdybyste potřebovala něco objasnit, klidně se na mě obraťte."
V jeho dosud pevném hlase bylo slyšet jemné zachvění a Alii začalo pomalu docházet, proč sedí tak blízko u stolu. Bylo možné, že to cítil taky? Že proti sobě oba seděli sevření v bolestivém vzrušení a masivní stůl nebylo to jediné, co mezi nimi stálo? Při té myšlence si instinktivně olízla rty a všimla si, jak se na nich jeho pohled okamžitě zafixoval. Zrudla... ano, nejspíš to bylo možné, což její vzrušení udělalo ještě bolestivějším. Odtrhl pohled a až nečekaně rychle se otočil v křesle tak, že z něj znovu viděla jen opěradlo a koket.... Pokračování příště.... :) ©