Vernisáž I.

Sedím v autě a přemítám v hlavě o tom, k čemu jsem se to zase propůjčil. Nechat se přemluvit téměř k čemukoliv byl můj věčný problém, zvlášť, když mě přemlouvá někdo s takovýma očima jaké měla Simona. Ale co už, byla to její práce a pokud mě považuje za umělce, který pozvedne její galerii, může to být výhra pro všechny strany. Její nasazení poslední dva týdny bylo neuvěřitelné. Dokázala mi volat i o půlnoci, aby se ujistila, že všechno bude v pořádku a včas hotové.
Chystám se jí zrovna volat abych ji popohnal, když v tom telefon začne zvonit a volá Simonina asistentka Petra. Petra je zlatíčko s neskutečně sexy hlasem, ale jednak mám od Simony zakázáno na ní něco zkoušet a jednak tuším, že ve svých dvaadvaceti není moc zvědavá na skoro dvakrát staršího chlapa.
„Dobrý den, Roberte. Nemůžu se dovolat Simoně, tak se jen ujišťuji, jestli už jste na cestě.“ ptá se Petra a zní trochu rozrušeně.
„Zdravím Petro, ano, čekám na ní zrovna před domem. Měla tu být před pěti minutami, takže odhaduji, že bude ve sprše a jen neslyší telefon.“
Volám Simoně, ta mi udýchaným hlasem sděluje, že je skoro hotová, což znamená, že si zkouší šesté šaty a začíná přemýšlet o tom, který z dvaceti párů bot dnes bude nejlepší. Zamykám auto a jdu za ní do bytu, protože z toho vedra už mám žízeň. Po zaklepání se otevřou dveře a já vidím jen rozmazanou šmouhu jak mizí v koupelně.
„Něco si nalej, hned budu.“ volá na mě z koupelny.
Sedám si na gauč a vidím, že Simonino pracovní nasazení bylo v poslední době opravdu velké a na uklízení neměla moc času. Chlapa ale zrovna neměla, tak některé věci mohou jít stranou. Všiml jsem si, že od mojí poslední návštěvy si pořídila nové vybavení, ale gauč byl stále stejný. Pamatuji si ho dobře, protože jsme na něm dělali všelijaké věci. Člověk musí být rád za takovou kamarádku, která sice prohlásí, že nejsme na vztah stavění, ale jinak nám to klape dobře, tak proč si ty společné chvilky občas neužít, když jsme oba single.
Najednou kolem mě proletí Simona, jen tak v županu a všude kolem ní se line vůně jejího kokosového mýdla.
„Tohle nestihneš ani za půl hodiny, když na tebe tak koukám...“ volám na ní, zatímco se přehrabuje v oblečení v ložnici.
Vyšla mezi dveře a ukazuje mi v každé ruce jedny šaty. Něco říká, ale mou pozornost upoutal velice volně zavázaný župan odhalující to, že pod ním nic nemá.
Simona si všimla kam směřuje můj pohled. „Ježiši Roberte, chvátáme, které?“
Náhodně vybírám pravé a Simona opět mizí v koupelně. Pohled na její poodhalené tělo a omamná kokosová vůně mi obrátily myšlenky úplně jinam a já si uvědomil, že je to už přes dva týdny co v tomhle směru abstinuji. Vcházím do koupelny, Simona stojí u zrcadla a upravuje si make-up.
„Nechceš se trochu uvolnit? Vypadáš, jako bys měla každou chvíli vybouchnout.“ říkám a chytám jí zezadu kolem pasu.
„Neblbni, teď není zrovna nej...“ zbytek věty jí zaskočil v puse, když jsem jí rukou zajel mezi nohy.
Snažila se mě odstrčit, ale mezitím jsem jí odsunul vlasy a začal líbat na krku. To měla moc ráda a bylo vidět, že zase tak moc klást odpor nechce.
„Ty jsi... fakt blázen... za chvíli nám to... začíná...“ mluvila přerušovaně, zatímco jsem jí jazykem dráždil na krku a užíval si chuť její čerstvě vykoupané kůže. Jednou rukou jsem jí stále dráždil v klíně a cítil, že v ní roste vzrušení. Druhá ruka zatím našla bradavku a začala pracovat s ní. Svět kolem se pomalu zastavoval a stres polevoval.
Simona upustila make-up do umyvadla, jednou rukou mi zajela do vlasů a druhou přitiskla na tu mojí, co měla mezi stehny. Začala lehce vzdychat a oddávala se slastnému okamžiku. Po chvíli zašmátrala za sebe a nahmatala můj poklopec, v němž byla už situace taky dost napnutá. Rozepnula zip a najednou to přišlo. Nečekaně a bez varování to námi oběma projelo jako blesk. Zvonění a drnčení telefonu bylo neúprosné a protože byl několik metrů od nás, nešlo se jen letmo natáhnout a zamáčknout. Moment vzrušení byl pryč, realita se opět rozlila všude kolem a Simona vystartovala směrem k telefonu.
Hovor byl krátký, ale Simonu dostatečně nakopnul k tomu, aby opět zmizela v ložnici, kde na sebe v mžiku hodila šaty a uháněla k autu se mnou v závěsu.

Zatímco jsem se snažil manévrovat v odpolední špičce, Simona za pomoci zpětného zrcátka dokončovala svoje zkrášlování a vedle toho mě stíhala popohánět, jako kdyby ta fronta před námi byla moje vina. Během cesty jí ještě několikrát zazvonil telefon a pořád mi připomínala, že dorazí významní klienti galerie, co mají zájem o mé obrazy a hlavně o osobní setkání se mnou, takže jestli se opozdíme, tak mě zatáhne na záchod a krásně vykouří. Dobře, řekla zabije, ale můj mozek vytvářel jiné představy.
Dorazili jsme naštěstí včas a Simona rychle zmizela v hloubi galerie, doprovázená svou asistentkou.
Po chvíli se začali scházet hosté a přišel nutný, ale naštěstí krátký proslov z mé strany. Následovalo seznamování s lidmi, které jsem si z většiny po pár minutách už nepamatoval, ale mojí pozornost upoutala žena, co si se zájmem prohlížela mě i moje práce. Na první pohled manželka bohatého podnikatele, věkem tak nějak na mojí úrovni, ale očividně se o sebe důkladně stará, takže mohla být i starší. Bavila se se Simonou, ta se po chvíli otočila a pokynula na mě, abych šel k nim.
Žena se jmenovala Andrea a byla už jen bývalou manželkou podnikatele. Rozvodem si však dost polepšila, hlavně finančně, takže teď sama podniká a ráda investuje do umění. Se Simonou se znají už dlouho a je významným klientem galerie. Nedokončená práce u Simony ve mně probudila chtíč, na který jsem díky stresujícím přípravám v posledních dnech neměl ani pomyšlení. Andrein provokativní výstřih a kouzelný parfém tak vybičovaly všechny smysly, ale snažil jsem se nedat na sobě znát jak mě přitahuje.
Vzhledem k tomu, že moje práce byla dost eroticky zaměřená, bylo dost těžké se při hovoru tomuto tématu vyhnout. Bylo v něm díky tomu zvláštní napětí a občas jsem si říkal, jestli Andreiny dvojsmyslné vtípky jsou opravdu jen vtípky nebo naznačuje nějaké vedlejší zájmy. Začínal jsem mít pocit, že si se mnou trochu pohrává, ale snažil jsem se být nad věcí a připisoval jsem ten pocit jen svojí momentální nadrženosti.
Přišla řeč na to, že by měla zájem o pár mých obrazů, ale ráda by mě pozvala k sobě, abychom to probrali v klidu a abych sám viděl, kam moje díla přijdou.
„A o kolik obrazů by asi tak šlo?“ ptám se se zájmem.
Andrea se ke mě naklonila a pološeptem pronesla: „No, to záleží čistě na vás, Roberte.“
Následoval úsměv, jako by mě chtěla vzápětí chytnout za límec a odtáhnout do postele. Tohle už nemohlo být jen mým napůl odkrveným mozkem.
Zůstal jsem stát beze slova a přemýšlel, co tím myslela. Naštěstí přišla Simona a připojila se k nám.
Následovalo seznamování s dalšími lidmi a domů jsem dorazil zmožený dlouho po půlnoci.
Druhý den volá Simona a oznamuje mi, že jsem na Andreu udělal velmi dobrý dojem a že by ráda co nejdříve probrala ty obrazy, o kterých jsme mluvili. Pořád mi vrtalo hlavou, co myslela tím, že to záleží na mě, ale schůzka byla naplánovaná už na večer, takže v tom napětí nebudu dlouho.

pokračování příště...