Jak Nataša vyhrála válku - Soutěžní

Noc byla tichá a z nebe padaly těžké sněhové vločky. Ostré světlo prořízlo tmu. Odrazilo se od namrzlé vozovky a zastavilo se na černé ocelové bráně. Na sloupku blikalo nenápadné světýlko bezpečnostní kamery. Po krátké komunikaci mezi řidičem a centrálou se brána otevřela a černá limuzína se dala do pohybu. Vjela na cestu táhnoucí se anglickou zahradou, temnou a pustou a přesto by pozorné oko zahlédlo tu a tam postavu v černé uniformě hlídkovat mezi okrasnými keři.
Auto minulo povalenou maketu trpaslíka, kterému horlivá stráž ustřelila červenou čepici i s bambulí, a zastavilo před vstupem do honosného sídla. Ze zadních dveří vystoupil rozložitý muž, kterému vyšli vstříc členové ostrahy hlídkující u dveří. Po chvíli pomohli z auta dvěma ženám. Na sobě měly drahé kožichy, na kterých se blyštěly kapky rozteklého sněhu. Obě měly dlouhé rovné vlasy, jedna hnědé, druhá blond. Oči měly zakryté látkou z černého sametu.
Jeden člen ostrahy obdivně pískl, na čež obdržel od muže, který ženy doprovázel, tvrdou ránu do žaludku. Postižený se skácel na zem a ostatní muži jej odklidili z cesty.
Po chvíli se celá delegace dostala do veliké vstupní haly a oběma dívkám byla sňata páska z očí. Zamrkaly. Částečně kvůli světlu, které se zabodlo do jejich unavených očí a částečně z ohromení, neboť luxus, který spatřily, se vymykal všemu, co si dokázaly představit.
Po schodišti, jehož mramorové stupně pokrýval červený koberec, scházela štíhlá dáma. Černé vlasy měla stažené do drdolu se zlatou síťkou s perlami. Večerní šaty, které měla na sobě, tiše šustily. Zastavila se u dívek.
„Ty budeš Světlana,“ řekla a ukázala na krásku s hnědými vlasy. „A ty Nataša.“
Dívky nesměle přikývly, ale žena se náhle zarazila a vykřikla: „Nemělo by to být náhodou naopak? Nejsi ty špión, Světlano s hnědými vlasy?!“
Světlana polekaně zavrtěla hlavou a muž, který dívky doprovázel pravil: „Můžeš být v klidu, Vasiliso, jsou prověřené a prošacované.“
Žena si odfrkla. „Pochybuji o důkladnosti takové kontroly,“ pravila a ignorovala, že mužova tvář zrudla. „Neznáte ženy tak dobře, jako já,“ řekla stroze a pak oběma dívkám pokynula, aby se postavili ke zdi a poručila jim sundat kabáty,
Nejdříve přistoupila ke Světlaně a k jejímu překvapení ji začala přes látku prohmatávat prsa. Pak zajela rukou pod sukni a dívka vykřikla.
„Dovolte?! Co sakra myslíte, že tam najdete?“ zeptala se, ale žena neodpověděla a přesunula se k Nataše. Ve chvíli, kdy se její prsty odhodlaly ke kontrole klína, začala Nataša toužebně vzdychat a kroužit pánví.
„To je jiná kontrola,“ sténala Nataša a viditelně přehrávala. „Vy tedy znáte ženy,“ řekla s jasnou ironií a pokračovala: „Jistě to neděláte poprvé.“
Vasilisa ukončila prohlídku. Zadívala se na Natašu a začala si utírat prsty do její sukně. Její čelisti byly přitom sevřeny zlostí, zvláště když muži z ochranky tiše prskali smíchy. Jejich velitel ukázal nenápadně palec nahoru.
Vasilisa zuřila. Otočila se na podpatku a přikázala dívkám, aby ji následovaly. Prošly několika dlouhými chodbami a pak po schodech o dvě patra níž. Suterén měl kamenné stropy, jejichž klenby připomínaly místnosti středověkého hradu. Dojem umocňovala světla ve tvaru kovaných svícnů upevněných na stěnách.
„Nemusím vám doufám připomínat,“ pravila hostitelka nepříjemně „že váš klient je nesmírně mocný člověk. Jakékoli selhání bude pro vás mít fatální následky. Veškeré instrukce jste dostaly předem, předpokládám, že jste si je detailně prostudovaly.“
„Každé slovo,“ přikývla Nataša. „Váš klient uvidí, že jsme profesionálky. Ty nejlepší.“
Vasilisa jen suše pravila: „To se uvidí.“ Nakonec je zavedla k těžkým dřevěných dveřím. Otevřela je a ukázala jim místnost, kde se měly obě ženy připravit.
„Klient na vás bude čekat za třicet minut za tamtěmi dveřmi,“ řekla příkře a ukázala na druhou stranu místosti. Potom odešla a dívky osaměly.
Světlana povytáhla obočí a kousala se do rtu. „Co to sakra je?“ zeptala se. Máš představu, kde vůbec jsme?“
Její společnice zavrtěla hlavou. „A za ty peníze je mi to jedno.“
„To je fakt,“ souhlasila Světlana a začala se svlékat. Z kabelky vyndala kožený obleček a pak si rozepnula podprsenku. Stoupla si před zrcadlo, upravovala si účes a prohlížela si svůj obraz. Na sobě měla pouze krajkové kalhotky. Dlaněmi si promnula své pevné dvojky a palcem přejela po bradavce. Měla velké dvorce, vystouplé a výrazné, obzvláště nápadné na jejích menších prsou.
„Chtěla bych mít prsa jako ty,“ řekla trochu zamyšleně. „Velká a pevná.“
Nataše chvíli trvalo než pochopila, o čem mluví. „Hm? Cože?“ Odložila spodní prádlo a nahá k ní přistoupila. Bradu jí položila na rameno a políbila na krku. Do ucha jí zašeptala: „Neblbni, krásko, chlapi zbožňují tvoje prsa.“
Zatímco to říkala, klouzaly její ruce po kůži směrem vzhůru. „A já taky,“ špitla a sevřela Světlaniny prsa v dlaních. Zesílila stisk a užívala si, jak se tělo její přítelkyně chvěje a lapá po dechu. Tušila, že je to poprvé, co se jí dotýká žena.
„Bože můj,“ usmála se Nataša „Kdy jsi to měla naposledy? “ Světlana otázku ignorovala a dost možná ji ani nevnímala. A odpověď nebyla pro Natašu důležitá. Pravou ruku přesunula z prsa dolů. Nadzvedla lem krajkových kalhotek a pokračovala dál, dokud nenarazila na malý hrbolek, pod nímž se kůže, hebká a hladce oholená, rozevírala do vlhkem nasáklého úžlabí.
Světlana se mírně rozkročila a dala prostor prstům lehce vklouznout dovnitř. Nataša s nimi mírně pohybovala a zároveň dlaní, pevně přitisknutou v klíně, krouživě masírovala klitoris.
„Udělám ti to tak, jako to neumí žádný chlap, krásko,“ zašeptala Nataša a zrychlovala pohyb ruky. Druhá nepouštěla ňadro a bradavku. Světlana cítila chvění, které jí vystřelilo od spodku páteře. Natašiny dotyky byly elektrizující a podmanivé, jako by se dokázala napojit na její tělo a mysl. Vybavila si slova jednoho klienta, který o Nataše prohlásil, že dotyk její ruky je orgasmus sám o sobě. Nyní, když se nedokázala bránit výkřikům slasti, poznala, co tím myslel. Zaklonila se, otočila hlavu a natevřenými rty vybídla Natašu k vášnivému spojení. Zaklesla se do ní ústy. Její výkřiky byly utlumeny a proměnily se v toužebné hrdelní zvuky.
Světlanin poštěváček prožíval čím dál silnější chvění. Z dlaně, které ho dráždila, do něho proudilo zvláštní, téměř nadpozemské teplo. Pak svět konečně vybuchl.
Světlana se začala třást a její tělo se
propnulo. Prsty uvnitř vagíny zpomalily. Nataša si užívala záškuby poševního svalstva své přítelkyně. Dívala se na ni v zrcadle a spokojeně si prohlížela emoce vepsané do její tváře.
Když napětí opadlo, opatrně vytáhla prsty a políbila ji na tvář.
„To máš místo podílu,“ řekla provokativně, na což jí Světlana s úsměvem odpověděla, ať si nechá zdát. „Beru to od tebe jen jako bonus za dlouhodobou spolupráci,“ usmála se.
Obě ženy vrátily k přípravě na dnešní práci. Oblékly si úsporné kožené oblečky a pohledem na hodinky zjistily, že mají posledních pár minut.
„Četla jsi instrukce?“ zeptala se Nataša.
„Ne.“
Nataša si povzdechla a začala vysvětlovat: „V zásadě klasika. Klient má rád roli otroka, plnění úkolů, ponižování. Je zakázáno fyzické mučení a pokud chceme žít, nesmí mít na těle jakékoli viditelné známky násilí. Obličej musí zůstal po celou dobu zakrytý, identita skryta. Dotazy?“
Nataša zavrtěla hlavou. Zkontrolovaly čas a otevřely dveře.
Místnost, do které vstoupily, byla upravena jako středověká mučírna. Byla plná polic a stolů s nejrůznějšími nástroji. Sloužily zjevně jako kulisy, ačkoli vypadaly přesvědčivě a funkčně. K protější stěně byly přivrtány tři prkna ve tvaru písmene „zet“ a k nim byl řetězy připoután starší muž. Jeho hruď, kdysi jistě mocná a široká, byla ochablá stářím a pokryta bílými chlupy. Kolem pasu měl bederní roušku a na hlavě masku mikimause s dírami pro oči.
Obě ženy k němu přistoupily.
„Dívej se, co je to tady za ubohého myšáčka?!“ prohlásila Nataša. Z vedlejšího stolku sebrala kožený bičík a dotkla se jím mužovi brady. „Troska, co si říká muž?“ Pak, jak Světlana dobře věděla, započala svůj malý rituál, když položila volnou dlaň na jeho vrásčitou hruď a zavřela oči. Zdálo se, že se soustředí. Muž zavzdychal a napnul své tělo. Světlana tušila, co právě prožívá a sama se zhluboka nadechla, jak se jí vrátili nedávné vzpomínky. Mužova slast však byla náhle přerušena, vystřídána bolestným zakvílením, to když Nataša zajela prsty do chomáčů šedivých chlupů a škubla.
Světlana se zarazila a pohlédla překvapeně na Natašu. Ta si třela dlaň, kterou se muže dotkla a tvářila se, jako by ji právě sundala z rozpálených kamen. V očích jí zasvitlo zděšení. Pak prohlásila hlasem tak ledovým, až se Světlana zatřásla.
„U mě si potěšení musíš zasloužit, čubko.“ A švihla muže bičíkem.
Zdálo se, že ji něco hodně vykolejilo a tak se Světlana rozhodla převzít iniciativu. Sňala muže z mučidla, ale ruce mu svázala za zády koženým páskem. Klečel před nimi na kolenou a skrz otvory v masce na ně upíral pohled plný očekávání. Světlanu v tu chvíli napadlo, že ty oči již někde viděla. Byly chladné a jestřábí.
Přistoupila k němu. Kopla jej do boku a zvrátila mu obličej nahoru. Plivla mu do těch ledových očí. Zamrkal.
„Máš štěstí, že máš na sobě tu masku. Nejraději bych ti ten kedr rozmázla po ksichtu. Beztak to máš na držce jen proto, že se na tebe nikdo nechce koukat. Plaz se a lízej moje boty, červe!“
Muž poslechl a poslušně plnil úkol a po něm i několik dalších. Ve chvíli, kdy lezl po čtyřech, v zadku měl veliký anální kolík a štěkal, přistoupila Nataša, která se mezitím dokázala vzpamatovat.
„Přede mnou nic neschováš,“ pronesla vážně a její ruka zajela pod bederní roušku. Muž ze sebe vyrazil jeden dlouhý hluboký vzdech a jeho nohy se začaly třást. S očima přivřenýma se svíjel ve slastné agónii.
„Chceš, abych pokračovala?“ zeptala se Nataša. Muž horlivě kýval a křičel: „Ano, má paní. Prosím, prosím!“
Světlana v jednu chvíli spatřila jeho
úd, vzrušený a legračně malý. Začala se smát a neodpustila si na to konto několik poznámek. Muž si toho v záplavě vzrušení téměř nevšiml.
Náhle Nataša zpomalila pohyb a řekla: „Vím, že děláš zlé věci. Musíš se očistit.“
Muž nereagoval, jen prosil, aby
pokračovala.
„Jak jsem řekla,“ sdělila mu Nataša
. "U mě si slast musíš zasloužit. Do příště budeš mít úkol a když ho splníš, odměním tě. Rozumíš?“ Muž souhlasil a Nataša důrazně pokračovala: „Děláš spoustu špatných věcí. Vybereš z nich tu nejhorší a ukončíš ji. Všem, kterým jsi ublížil, se omluvíš.“
Muž začal vrtět hlavou. „To nemohu.“
Světlana s hrůzou sledovala, jak
Nataša zmáčkla a drtila penis v dlani a ohýbala ho do nebezpečných úhlů. Muž křičel a svíjel se, tentokrát bolestí.
„Umím přinést slast, ale i bolest,“ varovala ho Nataša. Muž jen zoufale křičel: „Paní, přej si něco jiného!“
Nataša jej několikrát uhodila bičíkem do obličeje. Světlana ji chtěla zadržet, neboť si pamatovala varování ohledně stop po násilí, ale Nataša ji odstrčila.
„Nech nás,“ řekla příkře a pak se opět obrátila na muže, kterému stále způsobovala mučivou bolest mezi nohama.
„Proč by to nešlo?“ zeptala se ho. Muž se nejdříve zdráhal a pak jí začal cosi šeptat do ucha. Nataša ztuhla. Váhavě se odtáhla a dlouze se na muže podívala. Vteřiny plynuly v tíživém tichu. Světlana nic nechápala.
Nataša náhle vstala a odcházela ke dveřím. Než odešla, tak zavolala přes rameno: „Podmínky znáš. Buď nebeská slast, nebo pekelná bolest.“
Světlana sotva stačila vyběhnout z místnosti, když se za ní dveře hlasitě zavřeli.
„Můžeš mi sakra říct, o co tam šlo?“
Nataša neodpověděla a tvářila se tajemně.

Po pár dnech se sešly v honosné kavárně v centru města. Sedly si ke stolku v zadní části. Na jedné stěně viselo zdobené zrcadlo a na druhé velká televize, na níž se právě odehrávala tisková konference jejich prezidenta. Jeho projev se mísil s čilým ruchem v kavárně.
Daly si latté a čekaly.
Po chvíli vstoupil muž, kterého už znaly. Prošel pečlivě kavárnu a po té si přisedl k nim.
„Zdravím, krasavice.“ Naklonil se a nenápadně je prošacoval. „Kamsi pod límec pak tiše zašeptal: „Čistý.“
Netrvalo dlouho a objevila se Vasilisa. Posadila se a dlouze si je ze své pozice prohlížela.
„Prohledal jsi je?“ Zeptala se muže vedle ní a ten jen znuděně kývl.
Nataša se srdečně zasmála. „Chcete si to zkontrolovat?“ Zeptala se a vyzývavě roztáhla nohy.
„Možná jindy,“ procedila žena mezi zuby a pokračovala: „Váš klient si vás bůhví proč oblíbil. Chtěl by vás znovu vidět. Zde je záloha.“
Z kabelky vyndala obálku a posunula ji k Nataše. „Vyzvednutí bude probíhat jako minule.“
Poté, aniž by čekala na odpověď, Vasilisa vstala i s doprovodem a odešla.
„Natašo, jestli tam mám jít znova, tak mi musíš konečně vysvětlit, co se tam minule stalo.“
Nataša ji uchopila za ruku, pohladila ji a řekla: „Povím ti to, ale budeš litovat, že to víš."
Opřela se do křesla a zdálo se, že přemýšlí, kde začít. Pak si Světlana všimla, co upoutalo její pozornost.
„Řekneš mi to, nebo se budeš dívat na televizi?“
Nataša jí naznačila, ať chvíli mlčí a kývla směrem k obrazovce.
V televizním studiu probíhala vzrušená debata. Žurnalista v obleku a červené kravatě mával rukama a prohlašoval:
„Mnoho generálů vyjádřilo překvapení či přímo nespokojenost s předčasným ukončením speciální vojenské operace.“
Světlana si nespokojeně odfrkla. „Politika mě nezajímá, to přece víš.“ Začala se přehrabovat v kabelce a po chvíli vytáhla kreditku, aby mohla zaplatit.
Nataša opětovně pokynula k televizi, kde jejich prezident vysvětloval ze záznamu své kroky.
„….operaci ukončuji s okamžitou platností. Našim bratrům se omlouvám jménem federace.“
Světlana začala nevěřícně kroutit hlavou. „Mu jeblo, ne?“
Nataša se zasmála a ukázala na svoji tvář a pak kývla na obrazovku.
Světlana chvíli nechápala a pak si všimla šrámu na prezidentově tváři, který nenápadně prosvítal pod vrstvou make-upu. Světlaně se rozšířily oči poznáním.
„Řekni, že to není pravda.“
Výraz ve tváři mluvil za vše.
Světlana vydechla: „No do prdele!“ Schovala obličej do dlaní a řekla: „Jsem mrtvá, slyšíš? Smála jsem se mu, že má malýho ptáka, rozumíš? Jsem mrtvá!“
Nataša se začala smát. „Neboj se,“ utěšovala ji. „Je stejný, jako ostatní chlapi. Chytneš je za péro a na všechno zapomenou.“
„Na všechno?“ zeptala se Světlana nedůvěřivě. „I na pomstu?“
Nataša se usmála, pohladila ji po tváři a řekla: „Dokonce i na válku, Světlano.“