Pohovor v nové práci

Petr nervózně přecházel po chodbě sem a tam. Neustále se ujišťoval, jestli má uzel na kravatě dobře uvázaný, a kontroloval si své doklady. Vyplněný formulář, čerstvý vysokoškolský diplom, životopis a nějaké další papíry. Všechno potřebné má s sebou, vždyť jde na přijímací pohovor do nového zaměstnání. Musí udělat ten nejlepší dojem.
Dveře jedné kanceláře se otevřely. „Pojďte dál,“ ozval se příjemný hlas zevnitř.
Konečně! Petr vzal všechny své dokumenty a vstoupil do kanceláře. Přivítala ho asi třicetiletá žena s pěkným kulatým obličejem, dlouhými hnědými vlasy, oblečená do bílé halenky a modré upnuté sukně po kolena. Představila se jako personalistka, její jméno Petr v nervozitě přeslechl. Zato si všiml, že jí pod halenkou prosvítá bílá podprsenka. Personalistka nebyla jedinou osobou v místnosti. Za psacím stolem seděla druhá žena, kterou personalistka představila jako ředitelku. Jméno si Petr opět nezapamatoval. Ředitelka vstala a podala Petrovi ruku na přivítanou. Její stisk byl nečekaně silný. Petr si ředitelku důkladně prohlédl. Byla to žena mezi čtyřicítkou a padesátkou, těžko odhadnout, k jakému jubileu měla blíže. Rysy jejího obličeje byly ostré, špičatý nos, chladné modré oči a blonďaté vlasy. Petrovi trochu připomínala jistou mluvčí ruského ministerstva zahraničí. A respekt z ní šel podobný. Na sobě měla elegantní šedý kostýmek, určitě nebyl laciný. Pěkně obepínal její tělo, nepochybně byl šitý na míru, aby vynikly ženiny pěkné křivky. Hm, a její prsa musí být luxusní…
Ředitelka s personalistkou začaly Petra zpovídat, jaké má zkušenosti s prací, co vystudoval a podobně. Klasický přijímací pohovor. Petr odpovídal sebejistě, nervozita z něj rychle opadla.
„Přejdeme ke druhé fázi pohovoru,“ řekla ředitelka a mrkla na personalistku. Ta vstala a začala si rozepínat halenku. Petr nechápal.
„Vážně si myslíte, že hledám ekonomického referenta?“ zeptala se ho ředitelka a sama si hned odpověděla: „Samozřejmě, že ne. Hledám muže, který bude plnit mé touhy. A to kdykoli v pracovní době.“
Petr vytřeštil zrak. Pak pohlédl na usmívající se personalistku, která mezitím sundala halenku.
„No tak mi tady s kolegyní ukažte, co všechno nám můžete nabídnout,“ usmála se ředitelka.
Petr se pokusil o nějaké výmluvy, ale personalistka k němu přistoupila a začala mu sundávat sako. Přestal se bránit. Zakoukal se na její prsa, jak se na něj smějí z podprsenky. Pěkná kůzlátka, tak akorát do ruky. Začala mu rozvazovat kravatu, odhodila ji pryč a pokračovala rozepínáním košile. Netrvalo dlouho a Petr stál v kanceláři pouze v boxerkách.
„Pěkně vypracované tělo,“ pochválila ho ředitelka, pohodlně uvelebená ve svém křesle. „Tak i ten zbytek dolů!“
Personalistka na ten pokyn stáhla Petrovy boxerky. Obě ženy tak mohly obdivovat jeho mužskou chloubu. No, zase tak ohromující nebyla. Velikost ve všech směrech průměrná, ochlupení nepříliš udržované. Předkožka příliš dlouhá. Ředitelka udělala drobný úšklebek, zjevně měla větší očekávání.
Personalistka vzala Petrův penis do ruky a začala jej zvolna hladit. Pobídla Petra, aby ji rozepnul podprsenku. Trvalo mu to dlouho, ruce se mu klepaly, ale nakonec její ňadra osvobodil. Jsou krásná. Vzal je do rukou a pohrával si s nimi. V okamžiku zapomněl na ředitelčin ostražitý pohled a užíval si jen personalistčina prsa. Jeho pohlavní úd zpozorněl a v její ruce znatelně zvětšil objem. Petr se sehnul a začal personalistce cumlat bradavky. Ta musela pustit jeho penis.
Ředitelka si scénu užívala. Se zájmem oba pozorovala a cítila, jak sama pozvolna vlhne.
Po chvíli personalistka Petra odstrčila. Rozepla si zip u sukně, a ta neposedně sjela ženě po nohou. K Petrovu překvapení neměla kalhotky. Mohl tak obdivovat její pečlivě vyholenou mušličku. Stál tam jako ztuhlý s penisem trčícím vpřed jako nastavené kopí. Sledoval, jak si personalistka sedla na ředitelčin stůl a roztáhla nohy. Petr se chystal zasunout.
„No tak snad nejdřív jazykem,“ vytkla mu ředitelka a nemusela Petra dlouho pobízet. Vrhl se do personalistčina rozkroku jako hladový pes na plnou misku žrádla. Lačně rozhrnul závojíčky a dal se do lízání. Personalistka vzrušeně vzdechla. Nepochybně byla s Petrovým snažením spokojená. O to důkladněji si Petr počínal a nemínil přestat. Její vzdychání pro něj bylo hnacím motorem. Udělá ji jazykem!
Personalistka se začala svíjet a její vzdychání se proměnilo v tiché kvílení. Rukama si třela prsa, ale nakonec se křečovitě chytla stolu, jako by se bála, že ulétne. Petr neúnavně pokračoval. Personalistka hlasitě zakřičela něco nesrozumitelného a do Petrova obličeje vychrstl z jejího rozkroku proud tekutiny…

Petr se probudil. To byl ale krásný sen. A teď je pryč. Jediné, co zbylo, je pevné ztopoření. Petr se podíval na budík a vyděsil se. Zaspal. Sakra! Dnes jde přeci na pracovní pohovor. Má tam být už za deset minut. To nemůže stihnout. Vyskočil z postele, vběhl do koupelny se umýt, vyčistit zuby, pak se rychle oblékl a vyrazil. Kravatu si uváže cestou v autobuse. Snad budou mít pro jeho zpoždění pochopení…
Petr se ohlásil na recepci a vyčkal, až si pro něj někdo přijde. Netrpělivě přešlapoval na místě, byl si vědom, že se hodně opozdil. Přijít na pohovor skoro o hodinu později není dobrá vizitka. Po nějaké době přišla k recepci žena, která byla Petrovi poněkud povědomá. Hnědé vlasy, bílá halenka, modrá sukně. Řekla, že je zdejší personalistkou a Petr měl ihned jasno. S tou ženou se už potkal ve svém dnešním snu. A nejen potkal – už poznal všechny krásy jejího těla.
„Měl jste přijít už před tři čtvrtě hodinou,“ pokárala ho. „Ale přesto vás zavedu za naší paní ředitelkou.“
Petr ji následoval. Ačkoli byl nervózní z nadcházejícího pohovoru, pohled na personalistku ho vracel ve vzpomínkách do jeho dnešního snu. Pomalu na něj přicházelo vzrušení, které nedokázal zahnat.
Druhá bohyně z Petrova snu seděla ve své kanceláři a ani se neobtěžovala příchozímu Petrovi podat ruku. „Máte tři minuty, abyste mě přesvědčil, že jste pro hledané místo ten pravý,“ řekla velitelsky a opřela se o opěradlo svého křesla. Upřela na Petra svůj spalující pohled. Sklonil zrak níže, spatřil ve výstřihu její luxusní přednosti a byl dokonale rozhozen. Namísto sebechvály, jak úspěšně studoval, jak ho tato práce zajímá a podobných frází ze sebe vysoukal jen: „Jste neskutečně krásná žena…“
„Ven!“ vykřikla vztekle ředitelka a ukázala na dveře.

Tato povídka byla věnována všem, kteří se při pohovoru zamilovali, a nebylo jim to nic platné. :-)