Valčík na rozloučenou

Když máme ten konec školního roku, tak jedna abiturientská povídka na letní večer:

Seděl v potemnělém baru, před sebou sklenici s drinkem a pozoroval nepřítomně parket. Za uplynulých deset let se tu nic nezměnilo. Měl pocit, že i barmanka je stejná jako tehdy. V časném večeru byl lokál ještě prázdný, jen barmanka za pultem tiše čistila sklo a vzduch rozechvívaly tóny jakési romantické skladby. Nebyl zde deset let, od maturitního večírku třídy, jejímž byl třídním. Před týdnem však nalezl ve své poštovní schránce obálku bez zpáteční adresy, ve které byla fotografie celé třídy a na jejím rubu nápis „Za deset let ve stejnou dobu.“ Písmo nepoznával, ale rozhodl se, že se půjde podívat, kdo se za tím vzkazem skrývá. Přivřel oči a ponořil se do vzpomínek…

Světla nad parketem pohasla a do šera se ponořil celý bar. Z reproduktorů se ozvaly první tóny Valčíku na rozloučenou. Dívka, která do něj byla dosud zavěšena, poděkovala za tanec a vystřídala ji štíhlá rusovláska s pihovatým obličejem a úsměvem Mony Lisy. „Smím prosit, pane profesore?“ Usmál se na ni, vzal ji do náruče a vykročili na parket. Kolem nich se točilo dalších patnáct párů. Jeho děti. Nebyla samozřejmě jeho, ale za ty čtyři roky si zvykl jim tak říkat a stejně tak se ony za jeho děti vydávaly, i když byl jen o patnáct let starší. A dneškem už to vlastně ani nebyly děti. Končil maturitní týden a ti všichni kolem něj složili úspěšně zkoušku dospělosti. Maturitní večírek byl tečkou za roky, které spolu prožili, za prvními láskami i zklamáními, společným chozením do školy i za školu, opisováním úkolů a dalšími radostmi a strastmi studentského života. Snažil se zahánět sentimentální myšlenky a soustředit na tanec a na svoji partnerku. Nebyl dobrým tanečníkem. Z tanečních kdysi utekl po čtvrté lekci a všem akcím, na kterých hrozilo, že bude muset tancovat, se důsledně vyhýbal. Ale když převzal tuhle třídu po kolegovi před Vánoci jejich prvního roku na gymplu, musel zejména s některými dívkami bojovat o svoji autoritu. A protože tehdy dívčí část třídy žila tanečními, udělal nepředložený krok a slíbil, že s těmi, které dojdou až k maturitě a úspěšně ji zvládnou, protančí maturitní večírek. O tři roky později, na vánoční besídce, mu to připomněla právě ta, se kterou právě tančil. Lucinka. Říkal jí tak, protože ve třídě byly tři Lucie a ona z nich byla ta nejdrobnější. Tehdy se jen zasmál, ale slib je slib, a tak začal trénovat. I když nakonec požádal o kompromis v podobě tanců pomalých, o své blues či valčík se přihlásily všechny. Ta, která to spunktovala, si pro něj přišla jako poslední. Nemluvili, jen si hleděli do očí a on ji vnímal všemi smysly. Pod tenkou látkou šatů cítil její pružné tělo, a když ji přitáhl těsně k sobě, cítil dmoucí se ňadra. Napadlo ho, zda je má také pihatá, jako obličej a dekolt, do kterého jí koukal, když sklonil ústa k jejím vlasům. Voněly heřmánkem. Jeho dívky na něm občas zkoušely, jak tomu říkal, balící triky. Smál se tomu a hrál s nimi tuhle hru, která měla nevyřčené, ale všemi respektované hranice. Chodívaly se k němu do kabinetu vyplakat ze svých zklamání nebo trablů s rodiči. Teď ale cítil, že má v náručí dospělou ženu. Pozvedl hlavu a zjistil, že jsou na parketu sami. Ostatní stáli v kruhu kolem a pozorovali je. Hudba dohrála a ozval se potlesk. Chytila ho kolem krku, přitáhla k sobě a dlouze políbila. To byl signál pro ostatní. Věděli, že po tomhle tanci odejde, nikdy s nimi nezůstával do konce na různých akcích, kam ho zvali. Tvrdil, že rodiče a třídní učitel nemusí vědět o všem. Obklopili ho, podávali mu ruce, některé dívky ho, osměleny Lucčiným příkladem, líbaly, ozývaly se sliby setkání za rok, za pět let… Trvalo docela dlouho, než se z toho všeho zmatku vymanil a vyšel na ulici.
Končil nádherný červnový den, sluníčko už před nějakou dobou zapadlo, ale bylo úplně jasno a modrá obloha temněla jen pomalu. Vykročil k zastávce tramvaje. Ulice byla téměř prázdná, stejně jako zastávka. Pouze na zastávce zářily bílé šaty s velkými květy vlčích máků a nad nimi se leskla přilba měděných vlasů. Došel k ní. „Už také odcházíš, Lucinko?“ zeptal se. „Ano,“ odvětila a zvedla k němu hlavu a dívala se mu do očí. „Chtěla bych se s Vámi rozloučit mezi čtyřma očima“ usmála se na něj a dodala „tedy, jestli chcete a máte čas.“ S napětím čekala na jeho odpověď. Zaváhal jen nepatrně. Uvědomil si, že v tuto chvíli už mezi nimi není jiný vztah než mezi jakýmkoliv jiným mužem a ženou. Žádný profesor a studentka. Vzal jí za ruku. „Chci a mám.“ Oči se jí rozzářily. Stiskla mu ruku a řekla „tak pojďme.“ Vedla ho jen kousek, na první křižovatce zahnuli do vedlejší uličky a zastavili před dveřmi rekonstruovaného domu. Naťukala kód na elektronickém vrátném a dveře se s tichým zabzučením otevřely. V prvním patře sáhla do kabelky pro klíče a odemkla jedny dveře. Vstoupili do moderně zařízené garsoniéry, které dominovalo velké dvojlůžko, „letiště“ a psací stůl zčásti ještě pokrytý středoškolskými učebnicemi. I z několika odložených kusů oblečení bylo patrné, že nejde o byt půjčený na jednu noc, ale o Lucčino regulérní obydlí. Začal se smát. Podívala se po něm tázavě. „Ty potvoro,“ vzal ji za ruce a díval se jí do očí, „já Ti omlouvám pozdní příchody s tím, že těch vašich Ouholiček jezdí autobusy podle plotu a ne podle jízdního řádu, a Ty bydlíš za rohem. Zasloužila bys na holou.“ Rozesmála se také. „Já vím, vždycky jsem měla co dělat udržet vážnou tvář, když jsi vyčítal Mílovi, že chodí pozdě a při tom to má do školy deset minut pěšky. Mám to odsud jen pět minut, ale vstávání mi dělá problémy.“ „Jak dlouho tu bydlíš?“ „Od poloviny druháku, když se naši rozvedli. Ale už dlouho nebudu. Za týden se vdávám a stěhuji do zlaté klece.“ Přes ústa jí přelétl trochu natrpklý úsměv. Nadechl se, ale položila mu ukazovák na ústa. „Nechci o tom mluvit. Ani o minulosti, ani o budoucnosti. Je jen dnešní noc, jsi tu jen Ty a já.“ Místo dalších otázek ji obejmul kolem ramen, přitiskl k sobě a jejich ústa se spojila v nekonečném polibku.
Odtáhla se trochu od něj a začala mu rozepínat knoflíčky na košili. „Nechceš...“ „Chci Tebe,“ skočil jí do řeči. „Jak si přejete, pane profesore,“ rozesmála se a stáhla z něj košili. Jeho ruce sklouzly po jejích bocích, až nahmátly lem bílých šatů. Uchopil jej a začal ji svlékat. Měla hebkou mléčně bílou kůži bez jediného chloupku. Pihy končily tam, kam mohlo každodenní slunce a jen jedno znaménko pod pravým prsem narušovalo tu dokonalost. Přes svoji štíhlost a drobnou postavu patřila mezi nejvíce vyvinuté dívky ve třídě. Nádherně modelované a pevné trojky prsa nepotřebovaly zatím žádnou podporu a tak tu teď mohla provokativně ukazovat tmavými dvorci olemované bradavky ztuhlé vzrušením. Otočila se, aby zhasla světlo. Přistoupil k ní zezadu, začal líbat na šíji a jednou rukou jí laskal prsy. Druhou si rozepínal kalhoty. Přitiskl se k jejímu zadečku schovanému v bílých krajkových kalhotkách a druhou rukou hladil její stehno v mezeře mezi lemem hladkých bílých punčošek a krajkou kalhotek. Dotkl se jejího klína a z jejích úst se vydralo tiché zasténání. Vzal ji do náruče a položil na postel. Ve světle noční lampičky se leskly její vlasy a ze zelených očí prýštila touha po milování. Přizvedla pánev, aby z ní mohl stáhnout kalhotky a prsty si roztáhla lůno. Vnikl do ní a její nohy obemkly jeho boky. První orgasmus na ni přišel po několika minutách. Zaryla mu prsty do zad, tělo se jí roztřáslo a z úst se linuly neartikulované zvuky prokládané výrazy, které by od té tiché dívenky nikdy nečekal. S očima rozšířenýma úžasem pozoroval, co způsobil a všemi smysly vnímal její ženskost. Když se vydýchala a zklidnila, otevřela oči a vydechla „To byla jízda.“ Odhrnula si ofinu z čela a mrkla na něj „ale já chci ještě.“ Zasmál se. Nebyl důvod jí nevyhovět.
Usnuli nad ránem. Mezi tím vystřídali různé polohy a vyzkoušeli různé praktiky. Ochutnal její lůno a byl přiveden k vrcholu jejími ústy. Společné sprchování se plynule změnilo v další milování a příprava drinku skončila testování vhodnosti kuchyňské linky jako místa na milování. Když se probudil, byl v pokoji sám. Jen na vedlejším polštáři ležel lístek s nápisem „Děkuji za všechno. Sbohem. Nikdy nezapomenu.“ Respektoval její přání a nikdy se nepokusil ji vyhledat. Jen občas, cestou z práce, prošel kolem toho domu. Ale jmenovka se jménem jejího otce záhy ze zvonku zmizela.

Ze zasnění ho vyrušila změna hudby. Nostalgický klavír utichl v půlce taktu a z reproduktorů se ozvalo ono známé „Již musíme se rozloučit, končí čas krásných dní…“, které mu celých deset let neodbytně znělo v hlavě. Prudce vstal a otočil se. U barového pultu stála ona, jeho Lucinka. Dospělá žena. Měděné vlasy se leskly ve světle svíček a na tváři měla ten svůj trochu záhadný úsměv. Vykročil k ní. Vyšla mu vstříc, a když se k sobě přiblížili na dotek, vklouzla mu do náruče. Bez jediného slova vkročili na parket. Vznášela se mu v náručí a on ji zase pevně vedl parketem jako tenkrát. „To není žádné loučení, byť chvěl se nám i hlas, jsme pevně v kruhu spojeni a sejdeme se zas…“