Půlnoční sonáta (LC 7)

Lady Clara seděla za klavírem. Její dlouhé prsty se s citem dotýkaly dřevěných kláves a vysílaly do ztichlého prostoru domu melodické tóny známé, klasické skladby Ludwiga van Beethovena. Její název dokonale souzněl s pozdní noční dobou, ve které Lady tak ráda ladila starobylý prostor šlechtického sídla i své vlastní nitro do harmonie před tím, než se šla uložit ke spánku.

Lord Charles, procházející zrovna kolem hudebního salónku, vzpomínal na to, jak v momentě, kdy ho poprvé vyrušila v takovou nekřesťanskou hodinu, sotva zabral a daleko dříve, než první paprsky nového dne dostanou šanci proniknout mezerami kolem těžkých brokátových závěsů, byl v záchvatu vzteku rozhodnutý ze zbytků cenného nástroje postavit hranici, na které jeho nová, mladá žena vzplane jasným plamenem. Bylo nabíledni, že rychlé spojky, které místo toho nakonec vyslal jak tu noc, tak ještě dvakrát v průběhu následujícího měsíce, kdy jeho žena byla tak odvážná, že tento bezohledný čin zopakovala, beze všech pochyb zajistily, že noční potlachy doznaly rychlého konce. Byť by to nikdy nepřiznal ani na mučidlech, v té době už o to ani nestál, ale tehdy považoval za nepřípustné, aby nakonec nebylo po jeho. Když už si jednou dupnul.

Zůstaly mu tak jen občasné, poměrně krátké chvíle, kdy jeho žena, odmítajíce ukončit rozehranou skladbu, pouze dokončila to, co měla načaté, a pak okamžitě přestala, když zjistila, že on je již někde poblíž. A to jí přitom ani nenaznačil, že by mu její hraní jindy než uprostřed noci, když již byl v posteli, nějak vadilo. Klavír jí přitom pořídil proto, aby si zajistil co nejvíce času, kdy mu bude dávat bezpečně pokoj. Rozhodl se přitom spolknout hořkou pilulku spojenou s její nevraživou reakcí na otázku, zda umění hraní na klavír sama ovládá, když si dovolila velmi odvážně kritizovat jeho kmotřenku za spoustu chyb, kterých se při svém přednesu dopustila (byť měla naprosto pravdu, ruku na srdce) – „Každá pravá dáma hraje na klavír, můj Pane!“. Palčivý, nabubřelý tón, kterým sdělení doprovodila, ho snad ještě teď pálil v uších.

S obnovenou koncertní šňůrou jí musel dát za pravdu – kmotřenka promine. Lady Clara byla zručnou klavíristkou. Bez chyb, či s jejich naprostým minimem. To dokázal Lord Charles, sám virtuóz ve hře na dudy, s vytříbeným hudebním sluchem, spolehlivě ohodnotit. A tak nejen že se nyní nijak nestavěl proti tomu, že jeho žena začala s obnovenou vervou hrávat i tehdy, kdy bylo jisté, že je také doma a někde naslouchá, ale neměl ani žádné námitky v situaci, kdy poprvé po více než půlroce přišlo i na noční hraní. Které se od té doby již vícekrát opakovalo.

Ne neobvyklou se tak začaly stávat i situace, kdy Lord Charles pouze neposlouchal vskrytu kdesi poblíž, ale odvážil se i vstoupit dovnitř a stát se jedním z věrných posluchačů mistrovského projevu, někdy známějších, jindy i nových árií a vět. Teď to však bylo poprvé, kdy měl i v noci zrovna cestu kolem, vše podstatné splněné a byl dalek toho padnout vyčerpáním do měkkých peřin. Nečekal až dozní zvuky zrovna hrané sonáty, byla teprve v počátcích, a odhodlaně, pokud možno ale tiše a nenápadně, proklouznul sotva pootevřenými dveřmi, zase je za sebou zavřel, a proplížil se do sedačky naproti klavíru, kde se pohodlně usadil.

Bylo to úplně jiné. Nejenom, že byli vevnitř sami dva, ale jediná svíce poskytující aspoň tu trochu světla hudebníkovi nemohla vůbec obsáhnout působivý prostor veliké komnaty, která se tak prakticky celá utápěla v naprosté tmě. Prožitek z hudby tak byl mnohem intenzivnější a působila na jeho duši jako konejšivý balzám. Zavřel oči a plně se jí oddal. Pocitu intimnosti, který mu celá situace navozovala, se ale zbavit nedokázal. Poslední akordy dozněly. Prostor utichl. Lord čekal, co bude dál.

„Hodláte zůstat ještě na další přednes, Můj Pane?“, otázal se ho klidný, vyrovnaný hlas jeho ženy. Pohled upřený jeho směrem mu prozradil, že velmi přesně ví, kde sedí, přestože ho nejspíš nemůže vůbec vidět podle toho, jak se snažila zaostřit zrak a proniknout jím potemnělým prostorem. „Pokud to tak Mé Lady vyhovuje“, dal jí Lord Charles na srozuměnou, že je připraven podvolit se jejím přáním, přičemž tónem dával najevo, že by rád tuto chvíli ještě prodloužil a zbytečně ji neukončoval. Vykouzlený úsměv Lady Clary naznačoval, že se trefil do správného tónu. „Možná“, odtušila tajemně. „Na čem to záleží, Má Paní?“, nezbylo tak Lordu Charlesovi než se zeptat.

„Jak jste si již možná stihl všimnout Můj Pane, mám ráda výzvy“, začala Lady Clara po chvíli zamyšlení ze široka. To skutečně nebyla pro Lorda Charlese žádná nová informace. „A každý pravý hudebník je rád, když může potvrdit své mistrovství tehdy, když je pod tlakem.“ O tom by se sice Lord Charles možná odvážil trochu přít, nyní ale ani nedutal a čekal, co se z toho vyvine. „Navrhuji proto menší test svých schopností, Můj Pane.“ Zajímavě zabalené, ale rozhodně podnětné k tomu vyslechnout si, jakou kulišárnu na něj nyní hodlá jeho žena vyzkoušet.

„Pokračujte, Má Paní.“

„Vaše Lordstvo bude tak laskavé a zapálí svíčky na stojanu na stolku vedle sebe. Zatímco budu hrát, bude poblíž sedačky usilovat o to, abych během etudy udělala alespoň jednu chybu. Když se mu to podaří, budu si pak zde moci se mnou dělat cokoli se mu zlíbí. Pokud ne, nebude moci se mnou po zbytek měsíce počítat.“

Bývaly časy, kdy by Lord vůbec nechápal, kam jeho žena míří. Nebo by rychle začal shánět lékaře v obavách o její duševní zdraví, vyžadujíce po něm puštění žilou bez uzavření kohoutu. A ještě nedávno by alespoň přemýšlel o tom, zda takovouto výzvu přijmout a za jakých podmínek. Teď již ovšem neváhal ani chvíli.

Hrobové ticho bylo přerušeno cvakáním křesadla. Lord v klidu, beze spěchu, jednu po druhé zapaloval svíce. Získaný čas využíval k tomu popřemýšlet o celé situaci. Nevěřil, že by Lady opravdu nechtěla udělat chybu. Našla nejspíš pouze cestu, jak skloubit svoji potřebu fyzického prožitku s nějakým bonusem pro ni navíc. A postavila celou záležitost tak, že mu vlastně poskytuje velkorysou nabídku a na první pohled není patrné, že ona vlastně (opět) šílí žádostivostí. Lord se v duchu uchechtnul nad představou, že by neuspěl. Pro koho z nich by to nakonec bylo trýznivější? Před vnitřní zrak mu prudce vyběhl obraz Martina, vzápětí pak Mariany. Tvář mu ztvrdla. Lady Clara by si určitě našla mnoho způsobů, jak se zabavit. Ale vydržel by to on, když teprve uběhlo prvních pár minut šestého dne aktuálního měsíce? Ne! Jeho selhání nepřicházelo v úvahu! V nejhorším případě proti sobě zkusí obrátit nůž na otevírání dopisů položený vedle stojanu. Když by nestačilo to, co zamýšlel, pohled na stříkající krev by mohl s Lady pohnout. Znečištění drahých koberců a její cenné sedačky by ji mohlo dostatečně zvednout ze židle.

Poslední svíce byla zažehnuta. Lord odložil křesadlo a narovnal se do stoje. Místností se rozezvučely první tóny Malé noční hudby. Wolfgang Amadeus Mozart, pro změnu.

Lord se začal svlékat. I kdyby k tomu měl vhodnější hudbu, rozhodně by to nedokázal provádět do jejího rytmu. Zvolená melodie mu proto přišla mnohem vhodnější. Odpovídala jeho pomalému tempu. Důstojnosti, eleganci. A dávala mu možnost vyzdvihnout na piedestal svoji sílu a odhodlání a vyslat poselství o tom, že je připraven pozměnit pohled, který na hudební salónek dosud mají. Jeho úd již volal po vyproštění. Nasazení do akce. Ale k tomu byla ještě spousta času. Nejprve šla z ramen košile.

Mocné rozhrnutí rozepnuté látky doprovodil praskavý zvuk. Lady Clara trefila špatnou klávesu. Lord Charles si byl jist, že to nebylo schválně, ale jeho žena se prostě soustředila na úplně jiné věci než na hraní. Místností se rozhostilo ticho. „Pokračujte, Má Lady“, poučil ji Lord Charles o tom, že rozhodně k ní nehodlá ihned chvátat, aby si mohl vybrat zaslouženou odměnu. Chvilkové pauzy využil k tomu, aby skopnul z nohou trepky a dostal dolů ponožky. Do obnoveného přednesu si rozepnul opasek a začal si rozepínat poklopec. Když sebejistě dostal ven působivě naběhlý úd a s požitkem si začal ověřovat správnost jeho délky a mocnost potence, Lady neudržela rytmus. Klopýtavě ale pokračovala dál.

Nohavice byly spuštěny na zem. Lord z nich vystoupil a odhodil je stranou. Ani na okamžik nepřestával pečovat o své obdaření. Mírně rozkročen dosáhl záhy železnému prutu věrnému stavu, velká mechová hlavička nabývala čím dál nachovější nádech. Nezanedbával ani své obří koule uschované ve velikém vaku visícím mu nízko mezi stehny, ani horní část těla, po které se průběžně s jasným projevem síly hladil. A celou dobu přitom pozoroval Lady Claru.

Hrála bez tónových chyb. Ale tempo zcela jistě neodpovídalo zadání. Navíc bylo občas kolísavé, jak Lady nechala do kláves promlouvat stavy svého těla. Její oči ale ani na chvíli neztratily ostražitost a plně se vpíjely do příslibů, které navazoval celkový Lordův postoj. Zuby si lehce svírala spodní ret. Lorda Charlese také zaujal její oděv. Nebyl si schopný vybavit, že by na ní kdy viděl něco podobného. Bylo to působivě barevné, mělo to velké volné rukávy, bylo to silně stažené kolem jejího těla a celkově to působilo cizokrajně.

Přestože Lady Clary předbíhala rytmus a na konci již vyloženě spěchala, pravá ruka Lorda Charlese dostala trochu zabrat. Byl čas na odpočinek. Na svižnosti pohybu, kterým se vydal ke své ženě, jakmile se prostor kolem nich opět nořil do ticha, se to však nijak neprojevilo. Jasná stopka však přišla ihned, jak vplul do nevelkého světelného kruhu marně zápasícího s temnotou v prostoru klavíru. Musel se sklonit, aby se mohl pokusit rozluštit obrazec na zádech Lady Clary, který vyloženě přitáhl jeho zrak. Po bedlivém zkoumání usoudil, že by se mohlo jednat o páva. Nebyla to ostatně jediná neobvyklá věc, kterou si na své ženě všiml. Veliké jehlice, kterými měla propletený umný drdol na temeni hlavy, také v životě neviděl.

„Mám na sobě kimono, Můj Pane“, ozvala se jeho tiše sedící žena vyčkávající jeho další akce na jeho tiché vyzvání. Ach, o tom už Lord Charles slyšel. Ale osobně neměl s Orientem žádné vlastní zkušenosti. Navíc jako konzervativec dával přednost tomu se do novot příliš nepouštět. V tomto případě však byl ochoten udělat výjimku bez dalšího velkého zkoumání. Lady Clara byla v hedvábném oděvu velmi působivá a látka byla na omak jemná a hřejivá. Byl zde však zásadní problém v tom, že překážela v postupu vpřed.

Otáčivá stolička umožnila rychlý obrat Lady Clary o 180 stupňů. Žádnou možnost kochat se bezprostředním pohledem na obří klenot svého muže připravený rozervat ji ve dví nebo se s ním dokonce pomazlit, který se na okamžik ocitl na dosah přímo před jejím obličejem, ale nedostala. Silné ruce ji bez váhání pozvedly vzhůru a vysadily ji na horní desku ušlechtilého dřeva a vtlačily jí záda do polohy ležmo. Problém s přístupností byl rychle vyřešen, cípy drahé látky rozhrnuty do stran, stejně jako nohy Lady Clary a Lord Charles se tváří zabořil do jejího odhaleného klína. Silné, vysoké bílé ponožky až skoro ke kolenům, které měla Lady na nohou ve zvláštních pantoflích, z nichž jedna odletěla při ukázkové práci síly jeho rukou stranou, mu na ní přišly vyloženě rozkošné.

Lord Charles se okamžitě přesvědčil nejen o tom, že jeho Paní pro něj byla připravena nejenom absencí jistých kusů oděvu, které začínal čím dál více považovat za zbytečné a překážející, ale dle očekávání i stavem, ve kterém uvítala jeho ústa. Lord se do horkého, vonícího a vlhkého místa přisál jak na vyhlášenou pečínku a když mu shodou okolností přímo na jazyku přistál roztomilý hrášek, neváhal ho poctít svojí nezměrnou pozorností. Maně vypuštěné „Ach, proboha“, znějící odkudsi ze tmy nad jeho hlavou, bylo rajskou hudbou pokračujícího koncertu. Nedefinovatelné zvuky, které Lady Clara v nejbližší době vydávala, mu přišly naprosto melodické. Nenechával se nijak ovlivnit ani občasnými údery do kláves vedenými nekontrolovanými pohyby těl.

Podobně jako ve stájích měl příliš velký hlad na to, aby nejprve zkoušel nějakou jemnost, drobné finesy. Prostě a jednoduše Lady snědl. K ukázce toho, co ho Lady Clara ve spolupráci s Marianou naučily se dostal teprve tehdy, kdy utišil zdánlivě neuhasitelný žár, který spaloval jeho nitro, a Lady Clara vytvořila na smrkovém dřevě takové mapy, že měl pochybnosti, zda se je sloužícím podaří odstranit. Nijak ho to netrápilo, jeho žena si zasloužila nový, lepší klavír. Ale musela se k němu ještě propracovat. Skrz stavy extáze, vrcholové excitace, zoufalého zmítání se na hladkém povrchu, neustále jištěna a zpracovávána neunavitelnými ústy svého muže. A i když konečně přešel v pomalejší tón, ve kterém zodpovědně a beze zbytků slízával smetánku, které v pohlaví Lady Clary vyšlehal nadbytek, její touha neustále rostla. Byla již pološílená z toho, že ho pořád ještě nemá v sobě. Že ji dosud nezaplnil. Že uvnitř ní je stále ještě prázdné místo, kde toužila mít pouze Jeho. V duchu ho proklínala, že si zrovna teď dává práci s tím, aby předváděl, co se naučil. Teď to opravdu nedokázala ocenit.

Ocitla se ve vzduchu ani nevěděla jak. Rukama zoufale hmátla po jediném pevném předmětu, který byl v jejím letu k dispozici a jak tonoucí záchranného kruhu se křečovitě sevřela kolem krku svého muže. Nechápala, že dokázal zůstat stát jak přirostlý do země, když přistála na jeho těle. Jeho erekce tlačící na její bříško byla výmluvným odkazem toho, jak blízko sebe se ocitli. Nadhodil si ji na těle výše a ona se vzorně přitlačila blíže a hledala svým klínem hřeb, po kterém hodlala sklouznout dolů. Nemusela pátrat. Byl tam, kde ho potřebovala. Pronikl mezi její závojíčky s neochvějnou jistotou, že nalezl místo pro něj stvořené.

Byl neskutečně pevný. Neuhnul. Neohnul se. Jen stál. Trvalý jak stoletý dub. Aniž by si tak museli jakkoli pomáhat, mohla po něm klesat pomalu dolů, snad jen působením přitažlivosti zemské. A s tím, jak rostl pocit nezvladatelné plnosti, rozšiřovaly se její zorničky. Křečovité sevření jeho krku, při kterém zachraptěl, a vypětí celého jejího těla signalizovalo, že dorazili až na dno. A zůstali tak. Dále dolů už stékala jen její vláha, která poctila svou přízní jeho houpající se šourek.

Vydal se s ní pryč. Bylo jí to upřímně jedno. Ostatně nešli nijak daleko. Do zad ji udeřila příčka žebříku připevněného ke knihovně sahající až do stropu. Jeho mírně zkosený tvar mu umožnil ji na ni částečně posadit, opřít ji o něj a trochu se oddálit, takže mohl jednou rukou zkoušet uvolnit pevný pásek několikrát omotaný kolem jejího těla. Pomohla mu. Netrpělivě, frenetickými pohyby konečně rozvázali tuhou látku a následně ji zbavili i kimona. Zůstaly jí pouze ponožky. Nožky v nich uschované mu bleskově znovu obmotala kolem pasu a patami si přitáhla k sobě jeho zadek. A jeho zase více zpátky do sebe.

Na nic nečekal. Rozkročil se kolem žebříku a začal si ji brát. S jasným poselstvím. Bezohledně, a přesto s něhou. Brutálně, a přesto ohleduplně. A hloubil tunel snad až do dalekého Japonska. Jako poděkování za kimono a jehlice. Rukama se držel příček nad sebou, její vztyčené ruce poblíž jeho. Ani natahovací žebřík v hladomorně, tak podobný pozici, ve které se ocitli, by ji snad nedokázal roztáhnout tolik, jako Jeho Lordstvo. Pracoval jen boky, ale naprosto to stačilo. Spojili se v tanci starým jako lidstvo samo.

Když se příliš roztřásla, nebo on přetáhl pohyb vzad, vyklouznul ven. Bez možnosti cokoli vidět se rychle dral zpátky. Cítil, jak se pod jeho tělem napjala. Trochu cukla. „Opatrně“, vydechla. „Pomaleji. Jste příliš velký“. Záda a čelo mu polil studený pot, nejenom po těle ale i v duchu se roztřásl. Chtěl v hanbě utéct. Nedala mu šanci. Bleskově se pohnula a přirazila ho zpátky k sobě. Hladce opět proplul na správné místo a zapadl hluboko dovnitř. A zůstal tak. Jen v panice zhluboka dýchal. A nechal se uklidňovat četnými polibky své ženy a její hebkou rukou hladící ho po tváři. „Teď na to nemyslete, Můj Pane!“, šeptala. „Dokončete, co jste začal.“ „Chci zažít, jak ve mě končíte.“ „Chci cítit Vaše sémě, jak zkrápí mé nitro.“ „Pojďte, prosím.“

Každá další věta její prosby byla doprovázena sevřením jejích vnitřních svalů, její snahou se po něm hýbat. Nedokázal tomu odolat. Stále ještě trochu v šoku se veden její potřebou navrátil k činnosti. A i když trvalo nějakou dobu, než překonal nepříjemný moment, nakonec u něj zase převážil primitivní pud. Jeho pohlavní ústrojí prostě myslelo za něj. A jeho potřeba dojít zdárného vrcholu byla příliš velká. Překonal bod obratu a zase začal zrychlovat. „Ano!“. „Prosím!“. „Ještě chvilku“. „Už to bude“. „Ještě....“. „Ano.....“. „Aaaaaaaachhhhh ....“.

Litanie proseb a nepředstíratelná řeč jejího těla pomohly Lordu Charlesovi vyčistit hlavu. Když ji následoval v pádu do zapomnění, měl již naprosto prázdno. Stejné prázdno, jaké cítil ve svém odlehčeném měšci, když stahy konečně skončily. Žebřík to přežil. Knihovna, až na pád některých knížek na zem snad také. Ale jak vysvětlí sloužícím, že kromě klavíru mají vyčistit i schůdky, nad tím se Lord opravdu na chvíli bezprostředně zamyslel. Cákance sice vidět nemohl, ale jeho jemný sluch, se kterým dopadaly na příčky níže, vnímal zřetelně.

Měl v hlavě tak vyprázdněno, že se nechal jako ovce odvést Lady Clarou k pohovce, uložit se na ní a nechat se přikrýt jejím mladým, pevným, horkým a zapoceným tělem, které Lady nějak dokázala zakrýt seshora kimonem, které musela nějak sebrat ze země. Myšlenky se vracely. Lord zkoprněl. Ale než mohl něco říci, umlčel ho její prst přitisknutý k jeho otevřeným ústům. „Nic se nestalo. Opravdu. A slibte mi, že než se o tom spolu budeme bavit, promluvíte si nejprve se svým bratrancem.“

V nastalém tichu Lord přemýšlel. Spokojený dech jeho ženy na jeho hrudníku výrazně pomáhal uklidnění jeho mysli. Bezmyšlenkovitě se začal probírat jejími vlasy, uvolněnými z odstraněných jehlic. A než se vůbec byl schopný k něčemu kloudnému dobrat, Lady Clara hluboce oddechovala v klidném spánku. Tento fakt Lorda definitivně uklidnil. Žádné újmy se jí snad skutečně nedostalo.

Lehce vrzly vstupní dveře. A snad i nějaká hlava nakoukla dovnitř. A zůstala tak. Lord zkusmo zkusil dát signál prstem, aby, pokud tam někdo opravdu byl a díval se, se odvážil přijít blíž. Uklidňující se Marianina tvář se zhmotnila ve světle svící. Viděla, že její paní je v pořádku. Více než v pořádku. Opatrná kontrola toho, zda opravdu slyšela padat knížky na zem, byla zbytečná.

„Zhasněte a nechte nás spát“, ústa Lorda Charlese pokyn spíše vyartikulovala, než vyřkla. Marianino vzorné přidřepnutí a její plutí prostorem bylo posledním pohybem, který Lord mohl zachytit před tím, než se hudební salónek ponořil do naprosté tmy. Usínal s uklidňující jistotou, že ať již zde budou jakkoli dlouho, bude o ně postaráno, a je zajištěno, že místnost bude bez dotazů ráno uklizena. Když je po nějaké době probudily přirozené procesy jejich organismů a chlad, který nemohlo zastavit ani kimono, odvedla si nahá Lady Clara svého stejně oděného muže za ruku tichým domem do své ložnice, aby se s ním po vyřízení nezbytných potřeb a doplnění tekutin přes usnutím ještě jednou pomilovala ...