Lázeňské nokturno (soutěžní)

Bylo mi tehdy necelých čtyřicet let. Po ošklivé zlomenině nohy jsem byl na doléčení odeslán do nejmenovaných lázní. Nikdy před tím jsem v lázních nebyl, a tak jsem jen z vyprávění vzdáleně tušil, co mě asi tak čeká. Že spousta lidí pobyt v lázních využívá i k jiným aktivitám než jen k léčení, to jsem věděl. Ale že to bude až takové dobrodružství jsem vážně netušil.

Připlatil jsem si za jednolůžkový pokoj, protože jsem nechtěl riskovat, že budu přidělen na pokoj k někomu, s kým se nedokážu dohodnout. Po příjezdu jsem se ubytoval, absolvoval vstupní lékařskou prohlídku a obdržel rozpis procedur. Potud bylo všechno bez problémů. Problémy nastaly později. V jídelně nám byl určen zasedací pořádek u stolů, vždy po čtyřech lidech. Se mnou u stolu se tedy ocitl starší pán, vdovec, kolem sedmdesátky, se kterým jsem si prakticky neměl co říct. Dále paní v předdůchodovém věku, rozvedená, která se napohled jevila celkem sympaticky. Později nám prozradila, že přednáší filosofii na brněnské univerzitě. A poslední byla mladá, sotva třicetiletá žena, vdaná maminka malých dětí.

Pán skoro nemluvil, také trochu hůř slyšel, tak jsem se pokoušel bavit spíše jen s oběma ženami. Mladá maminka byla také spíš introvertní typ, zato paní profesorky bylo všude plno. A co čert nechtěl, právě ona si zřejmě vzala do hlavy, že si v lázních užije s mladším chlapem a k tomu účelu si vyhlídla mě, jako nejbližší možnou kořist. A paní se pustila do díla opravdu s vervou. Od prvního večera v jídelně jsem ji měl neustále za patami. Ať jsem se hnul kamkoliv, byla stále za mnou. Myslím si, že si i změnila rozpis procedur, aby je měla v tu dobu, co já. Vyrazili jsme si třeba s několika spolupacienty na pivo, ale paní profesorka se tam během chvilky objevila a nacpala se k našemu stolu. Jedině na pokoji jsem měl od ní relativně klid, ale i tam občas klepala s nějakou smyšlenou záminkou, většinou hodně průhlednou.

Zkrátka můj pobyt v lázních se změnil na bojovku s názvem „Kterak se vyhnout profesorce“. Až jednou u oběda mě napadla spásná myšlenka. Vyhlídnul jsem si chvilku, kdy moje stíhačka nebyla na blízku a přišel se svým nápadem za paní Jarmilkou, což byl naše mladá spolustolovnice. Můj plán spočíval v tom, že se s ní domluvím a pro okolí se budeme tvářit jako lázeňská milenecká dvojice. Jen proto, abych odradil paní profesorku od dalších náletů na mou osobu. Jarmilce jsem vysvětlil, že mi jde opravdu jen a jen o maskovací manévr a nemusí mít žádné obavy o svoji počestnost. A kupodivu se jí můj nápad zalíbil a ihned souhlasila.

Od toho dne jsme se pohybovali většinu času bok po boku, občas jsme se, pro zvýšení efektu, vodili za ruce, prostě klasická lázeňská láska jako hrom. Paní profesorka nás nějakou dobu nevraživě sledovala, ale výsledek se dostavil – zaměřila pozornost na někoho jiného a mě spadl kámen ze srdce. Teprve teď jsem si užíval lázeňskou pohodu a klid.

Nakonec jsme s paní Jarmilkou zjistili, že máme spoustu společných zájmů, ať už jde o knihy, filmy nebo výlety po vlastech Českých. Vyprávěla mi o své rodině, o dětech a já byl vděčný posluchač. Nakonec jsme se začali i navštěvovat na pokoji, většinou mém, protože ona neměla ten luxus samostatného bydlení, ale vždycky jsme si jen uvařili kávu nebo čaj a dlouhé hodiny si povídali.

Pobyt v lázních se chýlil ke konci a následující den byl dnem odjezdu. Napadlo mě na rozloučenou pozvat Jarmilku na skleničku vína, ale jí se nikam do vinárny nechtělo. Navrhl jsem tedy, aby přišla ke mně na pokoj, že už nějaké to víno obstarám. S tím souhlasila a já vyrazil na recepci, kde jsem koupil lahve raději dvě a za chvíli jsme seděli v mém pokoji a popíjeli. Jedna lahvička byla pryč ani jsme nevěděli jak, a tak se hodila i ta druhá. Během jejího vyprazdňování si Jarmilka mezi řečí povzdechla, jak se jí stýská po rodině, ale hlavně po dětech. Nevím, co mě to napadlo, asi to bylo i tím vypitým vínem, ale zeptal jsem se jí, jestli se jí také stýská po manželově objetí. Přece jen, mladá, pohledná žena a čtyři týdny bez milování…

Chvíli neříkala nic, ale pak se mi dlouze zadívala do očí a řekla: „A to tě to napadlo až teď?“
Zůstal jsem jako opařený. Abych se přiznal, vůbec by mě nenapadlo, že bych po ní mohl chtít něco víc, než jsme si domluvili a také jsem nechtěl porušit slib, který jsem jí dal. Ale jak se zdálo, slib se porušil sám. Ani nevím, jak se to stalo, ale během chvilky jsme za vášnivého líbání ze sebe strhávali oblečení a nazí jsme padli na postel. Milování bylo živočišné, hladové, rychlé… několikrát jsme každý dospěli na vrchol, a nakonec jsme se vysílení schoulili k sobě a usnuli.

Ráno jsem se probudil jako první a nemohl jsem uvěřit tomu, co se stalo předchozí večer. Nastoupily výčitky svědomí a nejistota. Já ženatý, ona vdaná… co bude dál? A pak se probudila i Jarmilka a moje obavy vzaly za své. Protáhla se, krásně se na mě usmála a špitla: „Tak ještě jednou, naposledy, na rozloučenou…“ a něžně se ke mně přivinula. V naprostém kontrastu s ďábelským večerním sexem bylo tohle ranní pomalé, vláčné a uklidňující.

Nejdřív mi vzala mého chlapce do úst a dlouze si s ním pohrávala jazykem a rty. Pak si mě položila na záda, přetočila se a nabídla mi k lízání i svou štěrbinku. Ani jeden z nás se nechtěl udělat tímhle způsobem, ale byla to nádherná předehra. Nakonec ji ukončila sama Jarmilka, znovu se přetočila a nasedla si na můj trčící stožár. Pomalu ho nasměrovala na to správné místo a pomalým pohybem si jízdu užívala. Vzal jsem do rukou její pohupující se ňadra a jemným tlakem dráždil zduřelé bradavky. Ale všechno krásné jednou skončí. Její klus se začal měnit ve cval, a nakonec tryskem dojela do cíle. Naštěstí jsem to stihnul i já. Po chvilce vydýchání jsme se políbili, rychle proběhli sprchou a spěchali na snídani.

Přišli jsem na poslední chvíli. Paní profesorka se právě zvedala od stolu a její „neshledanou“ znělo jak zaskřípání starých pantů. Rozesmálo nás to. Rychle jsme se najedli a pospíchali na pokoje sbalit si věci a připravit se na odjezd.

Vyšel jsem na parkoviště a Jarmilka se právě objímala se svým manželem a dvěma malými dětmi. Díval jsem se na tu krásnou rodinku a necítil jsem se úplně dobře z toho, že jsem se, byť jen na chvíli, mezi ně vklínil. Když jsem pak šel ke svému autu, projeli kolem mě a za okýnkem jsem zahlédl naposledy Jarmilčinu tvář. Podívala se na mě a na moment se mi zdálo, že jsem v koutku oka zahlédl slzičku. Ale zrovna tak to mohl být jen odraz světla ve skle…