Nezvratný osud - soutěžní

Opět stojím na osudném místě, které je jako by začarované. Z mostu hledím, jak projíždějí auta, vlaky, pomalu se to hemží lidmi. Je to již deset let, kdy mi vlak vzal oba rodiče, mi zohyzdil obličej, pár jizev na břiše, hlavně ta díky, které již nemohu mít děti. Ale záchranáři bojovali dost dlouho o můj život. První dva roky, byly příšerné, fyzická bolest se dala zvládnout horší byla ta psychická. Finančně jsem nestrádala. Od státu mám část důchodu, která by náležela rodičům, po kterých mi zůstal byt. Od podniku, který špatně se řídil semafory vlaku,jsem i dostala vysoké odškodnění. Zaplatili i plastické operace, abych ve 20 se mohla znovu začlenit do společnosti. Ale tohle mi nevrátí mé milované rodiče ani lásku bývalého přítele, který se na mne nedokázal podívat. Rok a půl po nehodě jsem dorazila sem. Asi působím dost omšele nešťastně. Jsou 4 hodiny ráno. Chce se mi smát, brečet zároveň nebo roztáhnout ruce a letět jako ten pták z mostu.
,, Slečno prosím nedělejte to co máte v úmyslu. Nerad bych řešil oplétačky s policií, záchrankou a navíc vás by byla škoda." Z mého rozjímání mne přeruší příjemný hlas postaršího muže. Ale jen pohrdavě se na něj otočím, se zdviženou hlavou vzhůru, aby si prohlédl mou poškozenou tvář. Do předělání zbývá měsíc.
,, Tak byste mě maximálně mohl chytat v letu ať se mi nic nestane. A škoda by mne nebyla, spíš naopak by se lidem platící daně ulevilo."
,, Ale no tak jste ještě mladá květinka, která má dost před sebou. Nevím, co se vám přihodilo, ale vždy se najde důvod proč žít dál a naplno hlavně pro osoby důležité."
,, Já již takové blízké nemám, kromě kocoura."
,, Tak pojď, někde, kde si v klidu popovídáme." Natáhne k mé ruce tu svou. Cítím k němu zvláštní náklonnost i důvěru. Jdeme pár minut, kde poznávám oblíbenou restauraci. Zde vždy jsme slavili úspěchy, narozeniny. Muž odemkne vstup do ní. Nohy mi odmítají službu. Skončila bych na zemi, nebýt jeho. V náručí mne odnese ke stolu nalije sklenici vody. Z hluboka dýchám.
,,Neboj nehrozí ti nebezpečí, nejsem žádný násilník."
,, Omlouvám se chvilková mdloba ze vzpomínek.Ale vás jsem zde nikdy neviděla."
,, Mám plno menších podniků, na kontrolu jezdím kdy se mi zachce, hlavně nad ránem. Mohu zjistit tak stav zásob vnitřku nafotit a pak konfrontovat zaměstnance s nedostatky po otevření." Rozsvítí světla tím si ho mohu prohlédnout. Stojí přede mnou vysoký statný muž kolem 45 let, hnědé krátké vlasy sem tam nějaká ta šedina, hnědé oči, černé brýle. Po něm se ženské musí otáčet. Na chvíli se ztratí v kuchyni a donese nám jídlo.
,, Proč jsi vílo , řekla, že nikoho nemáš, jaké vzpomínky se ti honili hlavou?"
,, Mí rodiče umřeli před 2 lety, jinou rodinu již nemám nebo spíš jsem nehledala vzdálené příbuzné. Zde jsme chodili slavit."
,,To je mi líto, ani jsem se nepředstavil, mé jméno je Libor."
,, Michaela." Libor chce slyšet celý příběh. Jeho tvář trochu posmutní, když skončím. Něžně mne obejme jako rodič své dítě. Snaží se mi vlít pozitivní myšlení do hlavy i srdce. Ať nic nevzdávám. Mám celý život před sebou, mám se snažit ho žít naplno a být šťastná ať pak jednou se mohu setkat opět s rodiči. Úplně i zapomněl proč zde přijel. Když slyšíme klíče ve dveřích odsedne si, pozdraví se zaměstnanci.
,, Měla bych už jít děkuji ti za vše Libore." Nabídne mi doprovod až domů, což odmítnu. Na rozloučenou mi aspoň dá své soukromé číslo.

Týden trvá než mu napíšu. Hned mi volá. Je rád, že jsem nevyvedla žádnou hloupost. Pozve mne na oběd. Neodmítám. Opravdu je z něj příjemný společník. Ale neměl štěstí na partnerky, aby založil rodinné hnízdo, kdežto v podnikání vše zalité sluncem. Stali se z nás přátelé, nedal i jinak než, že po operaci obličeje se bude o mně starat. Nikdy si nic nedovolil kromě pusy, obejmutí. Až jednoho květnového dne, kdy se procházíme. Má sebou deku piknikový koš. Dorazíme na louku plnou lučních květin. Rozprostřeme ji. Neodolá a začne trhat květy sedmikrásek, violek, ty mi vplétat do rozpuštěných vlasů.
,, Měl jsem pravdu opravdu jsi víla, která mi vzala srdce svou vnitřní krásou, zůstaň prosím taková jaká jsi." Přitáhne mé tělo blíž je svému. Vášnivě políbí. Dlouho se k téhle situaci schylovalo. Poslední měsíc kolem létali jiskry jen zažehnout ten oheň. Rukamy začne se dotýkat mého roztouženého těla. Nejdříve přes oblečení pak pod nim. Z nenadání se odtáhne, aby získal svou sebekontrolu.
,, Míšo promiň tohle se nemělo stát, cením si našeho přátelství a nerad bych to zkazil." Postaví se, čehož využiji, ctím prsty jeho poutko kalhot, druhou zručně odepnu knoflík a poklopec. Přes trenky hladím jeho bouli. Vzdychá slastí, asi mu unikla nějaká ta kapička, jelikož jde vidět flíček. Jakmile cítí mé palce na lemu odstoupí. Jen sundá boty a kalhoty. Mi sundá legíny, kalhotky. Nedokáže se vynadívat na můj poklad schovaný trochu chloupky na pahorku zbytek oholený. Lehnu si na lokty a roztáhnu víc nohy, ať má lepší výhled. Dlouho váha zda to není jen sen. Poté klekne a hraje si na poštěváčku jazykem, poté přidá i své prsty do vnitřku mého lůna. Prožiji svůj první orgasmus v životě. Celá se chvěji, ale Libor dál pokračuje v dráždění, až si mne otočí na čtyři svlékne zbytek oděvů, jak mého tak svého. Ani nevím, kde vyloví ochranu. Opravdu za všech okolností myslí na bezpečnost. Než do mne pronikne trvá to nějaký čas. Mé šťávy my už tečou po stehnech. Je vzrušující cítit opět propojení mezi mužem a ženou. Jsou to 4 roky, kdy to bylo naposledy, jako puberťačka. Libor se hýbe velmi pomalu,něžně, nechce se rychle udělat, proto i jen setrvává ve spojení bez pohybu. Ani nepostřehneme, že začalo drobně pršet a sluneční paprsky svítit do kapek.
,,Zlato otevři oči a podívej se před sebe." Když tak udělám přede mnou se rozprostírá duha všech barev. Okolí je nasáklé vlhkostí, vůní kvítek i naši společné. Libor, ale již dlouho nevydrží oddalovat svou rozkoš. Ještě po dokončení aktu spolu nazí, popíjíme sekt, jíme hrozny, chipsy, obložené bagety a je nám fajn. Tahle vzpomínka mi zůstává v paměti velmi dlouho i dnes když stojím na našem osudném mostu se celá chvěji.

O dalších mých vzpomínkách s Liborem a jinými muži někdy příště.