Barbie

„Vaším
úkolem bude nastavit systémy kvality v naší společnosti.
Naše firma je tady v Čechách úplně na začátku svého působení. Zezačátku se naučíte něco o našich produktech a asi za měsíc pojedete na týden, možná čtrnáct dní do naší
centrály ve Francii, kde vás zaškolí v systému, který
používají tam. A vy jej přenesete sem do Čech…“
Po neshodách s bývalým zaměstnavatelem jsem „dobrovolně“
odešel se třemi platy. Po třech dnech nastupuji tady. A to jsem si chtěl vzít měsíc volno. Ale tahle nabídka… vypadá to dobře.
Tak proč si brát volno. Až na ty Frantíky. Neumím ani slovo
Francouzky.
„Vidím, že neumíte Francouzsky, ale nikoho s Francouzštinou jsme nesehnali. Bohužel pan majitel Anglicky neumí, ale jeho syn vás provede po firmě a školit Vás bude Alan-
váš protějšek ve Francii“
Takže rodinná firma, to může být zajímavá změna oproti těm korporacím, kde se lidi neznají,
ani když sedí vedle sebe.
Po měsíci lelkování na mém novém působišti mířím do teplých krajin. Po dvou dnech jsem věděl všechno, co jsem potřeboval a pak si začal dělat strejčka, až přijedu- inu teprve začínáme. Vypadá to dobře.
Frantíci uprostřed slova položí šroubovák a jdou na dvě hodiny na přestávku. To je příjemná změna. A o přesčasech snad nikdy neslyšeli. Taky dobře. A navíc tu drží jak naše, tak jejich svátky. Taky dobře. A že jich je.
Sedím teď na letišti a
šéfik mi povídá:
„Vyzvedne tě tam Michel- syn majitele.
Jste stejně staří, tak si snad budete rozumět. Je to fajn kluk.
Možná tam bude s přítelkyní. Říkali, že na víkend naplánovali nějakej výlet. A dneska společnou večeři, pan majitel se chce s tebou víc poznat. Ale- neumí Anglicky.
Nevadí, někdo vám bude překládat.“
Výhody této rodinné
firmy mě uchvacují. Od začátku přátelská uvolněná atmosféra.
Na letišti vše proběhlo, jak řekl šéfik- vyzvedl mne syn pana majitele se svou přítelkyní- krásná francouzka, ale viditelně
starší než jsme my dva. Vůbec se k sobě nehodí. On zadumanej, pořád se mračící kluk v mém věku. Ona okolo něho tančí, usmívá se, drží se s ním, obletuje ho…
Večer mne vyzvedli na hotelu zase společně a vezli mne do restaurace,
s výhledem na moře. Bylo tu asi dvacet lidí z firmy, všichni se mi představovali a vítali mne. Starého pána jsem už poznal ráno. Posadili mne vedle jeho manželky, která nám překládala, a pán vyzvídal. Evidentně další kolo pohovoru. Ale zvládl jsem to a po hodině už si nezávazně povídám s jeho paní. On se věnuje přátelům z firmy.
Sledovala svého syna Michela s Isabel.
„Sluší jim to spolu…“
„Je to zlatokopka“ V hlavě mi zazvonil poplašný zvonec, musím přehodnotit poměry v rodině. „Nemám jí ráda, je to vysloužilá Barbie, za horizontem, co se snaží ulovit Michela jenom kvůli penězům. Měl by jí kopnout do zadku.“ Usmála se přitom na mne.
Všechno tohle stará dáma povídala s grácií
a usmívala se přitom jejich směrem a držela v ruce sklenku s vínem. Evidentně to dělala jenom proto, aby neztratila svého syna, budoucího dědice výrobního impéria. Její manžel začínal s jedním strojem v garáži, a v tuhle chvíli měli továrny po Francii, Americe, Indii… a teď otevírají další
závod v Čechách, kam chtějí odlehčit přetížené továrny ve Francii. K úplnému přesunu určitě nedojde- dokud bude starý pán žít. Je to jeho rodina. A Barbie evidentně ví, proč
se snaží ulovit Michela. Kousky rodinného hlavolamu zapadly do sebe.
„Líbíte se mi, řeknu Vám to na rovinu, nejenom proto
že jste stejně starý jako můj syn, ale- vlastně jste mu hodně
podobný- stejné oči, vlasy… Ona je s ním jenom kvůli penězům.
Vysloužilá herečka.“Řekla pohrdavě a upila ze sklenky vína. „
Jo- hrála v několika připitomnělejch filmech, dělala modelku. Ale už jí nikde nechtěj, tak se snaží klovnout mýho syna. Ale nevim, jak mu to mám říct, když o tom začnu mluvit,
tak… drží ho za koule. A s tim nic neudělám.“
Zajímavý,
otevřený rozhovor.
Celých čtrnáct dní uteklo hodně rychle.
Spousta práce, ale šlo to. O víkend se postaral Michel s Isabel.
Prožili jsme spolu příjemné dny. Isabel pořád mluvila a Michel musel překládat. Ta holčina pořád zářila a sršela energií.
Byly jako slunce a měsíc. Patří k sobě, přesto každý tak jiný, honí se a nemohou se potkat.
V pátek jsem měl odlítat. Měl jsem již sbaleno. Myslel jsem, že odlítám až
večer, ale najednou přišel Michel:
„Isabel tě vezme na letiště, ale je tu problém. Musí už teď, něco odpoledne má,
chvilku tam budeš muset počkat. Pár hodin… omlouvám se. Dej si tam oběd na mě, neva?“ Dal mi do ruky sto euro jako omluvu… Hm,
tak to bude úžasný, sedět čtyři hodiny na letišti… to miluju, ale ta stovka mi bude stačit.
Isabel se již za ním usmívala a prozářila tím celou kancelář. Místo pozdravu jenom zamávala. Se všema jsem se tedy rozloučil a poděkoval.
V autě
se Isabel pořád snažila komunikovat. Její smích a energie byly nakažlivý. Nerozuměli jsme si ani slovo. Komunikovali jsme spolu rukama nohama, což byl problém, protože řídila. Smáli jsme se společně u toho a byli rádi, když jsme narazili na slovo, který
jsem pochopil. Po chvilce jsem si uvědomil, že mne balí:
„ty“
ukázala na mne „Martine, máš krásný oči“
„díky“
usmál jsem se na ni
„moc krásný oči, nejenom oči…
Martine…“ pohladila mne přitom po tváři a málem jsme se vybourali, protože jela- jak žila. Střeštěně, rychle,
naplno.
„ty jsi taky moc krásná, Isabel“ opětoval jsem jí
kompliment.
Vzala mne za ruku a já ji pohladil.
Najednou zastavila u krajnice a opakovala:
„ty máš krásné oči,
Martine“ vzala mne v zátylku a začala mne líbat. Po těch
čtrnácti dnech půstu jsem měl v tu chvíli těsno v kalhotách a její polibek jsem si užíval. Isabel to hned zaregistrovala a bylo vidět, že se jí to líbí. Pohladila mne tam.
„nejenom oči, Martine“ opakovala s úsměvem.
Narovnala se,
zařadila energicky rychlost a vystřelila na cestu.
Fajn, a co s tim mám teď dělat?
Najednou, bez blinkru, bez snížení
rychlosti odbočila na vedlejší silnici. Po chvilce jsem si uvědomil, že je to příjezdovka k nějaké restauraci.
Přijeli jsme tam, Isabel jsem se na nic neptal, myslel jsem si, že tedy ještě zajdeme na oběd. Mířil jsem rovnou k restauraci,
ale uvědomil jsem si, že ona míří k recepci. Vidím, jak s recepční chviličku povídají a pak slečna podává Isabel klíče.
Ta na mne pokynula a již jsme mířili do patra. V hlavě se mi rozbušilo. Isabel si mne vedla do schodů, utíkala po chodbě a hledala pokoj patřící ke klíčům, které dostala.
Otevřeli jsme dveře společně a já, jako vesnu, objal Isabel. Ta se ke mně
přitiskla a začala mne líbat. Zavřeli jsme za sebou a dlouze jsme se líbali. Začali jsme se svlékat a Isabel při tom nezastavila pusu, kdykoli se odtrhla od polibku, pořád francouzsky mluvila a nejčastěji opakovala „krásné oči, krásné …Martine…“.
Ta řeč mne vzrušovala, nádherný jazyk, který s touto situací tak souzněl. Dovedla mne ke koupelničce a vysvlékli jsme se. Byla jistě starší než já- s Michelem. Na jejím těle to bylo vidět. Ale bylo také vidět, že o sebe opravdu pečuje. Že sportuje, že o sebe dbá. Prsa měla drobounká, ale již povadlá,
zadeček ale měla pevný, určitě hodně cvičila na tyto partie.
Vtáhla mne do sprchy a společně jsme se myly a přitom se mazlili, hladili. Opláchla si kudrnaté blonďaté vlasy a ty jí
teď splývaly na záda. Tekla z nich voda rovnou na její
krásný zadeček. Pohladil jsem ten drobounký zadeček a ona se ke mně otočila a její úsměv znovu prozářil celou místnost.
Viděla, jak mi péro trčí a nemůže se dočkat… až mi ho
Isabel umyje. Vzala jej do ruky a jemně ho třela mýdlem. Pak ho vzala do ruky a lehce hladila. Přitom jsem jí začal masírovat mušličku. Isabel vzdychala, že to muselo být slyšet po celém hotýlku. Vůbec se nekontrolovala. A já byl v sedmém nebi.
Pak jsme se utřeli a nazí šli do postele. Isabel si lehla na záda a přitáhla si mne nohama. Šáhnul jsem do peněženky,
abych vyndal gumu.
„ne…“ řekla tak sladkou Francouzštinou,
že mi v ptáku zarezonovalo. Ani jsem nezaváhal a zabořil se do ní. Přitom jsme se líbali a po chvilce jsem to nevydržel.
Chtěl jsem jej z ní vytáhnout a postříkat jí prsa, obličej,
ale Isabel si mne k sobě přitiskla a šťastně mi vzdychala do ucha nádherná francouzská slovíčka, která jsem znal z filmů:
Ano, ano, do mě. Isabel se od prvního okamžiku zmítala v návalech blaha. Nedokážu odhadnout, jestli měla tolik orgasmů, ale podezříval jsem jí, že to jako správná herečka hrála. Křičela vášnivě na celý hotel a museli jsme být pozdvižením pro všechny návštěvníky i v restauraci pod námi.
Ani na chvilku jsme nezastavili, otočil jsem si jí a bral si jí zazadu.
Dívali jsme se na sebe v zrcadle a usmívali se při tom, jak spolu šukáme. Zajel jsem jí prstem jedné ruky do zadečku a druhou rukou jí držel na podbřišku a prstem dráždil velikýho vytahanýho poštěváčka, kolem kterého vytékala moje mrdka z první dávky. Vytáhl jsem péro a nasměřoval proti
čokoládový dírce, ale zase jenom to slastné „ne“
s Francouzským přízvukem. Všechno jsem jí tedy napodruhé
napumpoval, za jejího hlasitého projevu, do mušličky. Ona se vzepjala, já jí chytl za povadlé kozičky a mnul je. Ona si přitom moje vytékající sperma roztírala po prcince a bříšku. Přitom jsme si naše spojení prohlíželi v zrcadle.
Na chvilku jsme se položili, hladili si svá nahá těla.
Najednou mi ho vzala do pusy a začala masírovat. Pořád neměla dost, a já se pomalu začínal bát, že přijdu s touhle dračicí o čest.
Naštěstí byla hodně šikovná a po chvilce snažení si na mě
mohla nasednout a rozjela jízdu jak pravá žokejka. Nasedala na mě,
její kozičky lítaly vzduchem a opisovaly veliké kruhy. Užíval jsem si tu jízdu, a odměnil jí za to občasným plácnutím na zadeček, což opětovala další vlnou viditelného vzrušení.
Najednou se zaklonila, začala si hrubě masírovat klitoris a pomalinku začala mručet. S dalším masírováním se mručení
začalo měnit v jekot. Zíral jsem na tu scénu jako z pornofilmu. Najednou jí z kundičky vystříkl gejzír a celého mne zkropila, za současného ječení. Celou tu scénu jsem pozoroval s otevřenou pusou a pár kapek mi do ní spadlo.
Já
se okamžitě znovu udělal. Zhroutila se na mne.
„Doprdele, to se mi snad jenom zdálo“
Minutku jsme spolu ještě leželi na mokré posteli a pak se šli znovu osprchovat.
Po několika hodinách neúnavného maratonu milování, kdy se ještě několikrát tato scéna opakovala, vstala s úsměvem a štěstím ve tváři a s vytékajícími šťávičkami po stehnech. Přitom si hladila vyšukanou narudlou kočičku, políbila mne a poděkovala mi. Ta její nádherná Francozština mne znovu vzrušila. Celá
zářila ještě víc než kdy před tím. Znovu jsme se společně
osprchovali a já jí naposledy ošukal zezadu ve sprše. A Isabel mne pak odvezla na letiště. Již jsme spolu nemluvili, jenom mne pohladila po tváři a zamávali jsme si na rozloučenou.
Usadil jsem se do sedadla v letadle. Byl jsem ztrhanej jak králík.

Po čtyřech měsících jsem odvážel šéfika na letiště.

„Co budeš dělat ve Francii? Máš nějakej plán?“
„Jsem zvanej na svatbu- Michel si bere Isabel. Ty je vlastně znáš.“
Jasně
že je znám. Na to se nedá zapomenout. Tak se to přeci jenom
Barbie povedlo, ho klovnout.
„Čekaj rodinu.“
„To je fajn, vyřiď jim prosím moji gratulaci, kdybys mi to řekl dřív,
poslal bych jim blahopřání“
Po dalších pěti měsících přišla další zpráva- Isabel se narodil syn. Martin.
Teprve teď mi to docvaklo. Houby krásný oči. Podobný oči jako má
Michel. Houby krásnej celej- podobnej celej- Michelovi. Nechci jí
podezřívat, ale… počítat umím. Barbie to měla naplánovaný
od začátku- že musí o tolik dřív na letiště... Byl jsem pro ni jenom dárcem spermatu- s podobnými rysy jako má Michel.
Cesta k Michelově penězům. A ještě mu dá moje jméno, to je drzost. Mému…