První nehoda

Z auta za mnou vyskočil človíček jako čertík v uniformě z krabičky. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že ten seznam hospodářských zvířat mám být já. Byla jsem překvapená. Kde se tam zjevil? Nebyl čas na přemýšlení. Ano pane, chápu, že je to moje vina, je to nepříjemná situace, ale berte to statečně. Myslím, že to není na utracení. Řekla jsem klidným hlasem. Nastalo ticho. Pán na mě nechápavě koukal a rezignoval. Při vypisování hlášení jsem projevila součinnost, ke všmu se přiznala a neprotestovala. U rekapitulace škod jsem měla pocit, že došlo přinejmenším k totálce. Koukala jsem účastně na mírně promáčklý blatník a odřenou špínu na nárazníku. Oproti tomu moje obouchané autíčko vypadalo jako zkušený ringový bojovník. A to se mi ani neomluvíte? Promiňte, pane. Víckrát to neudělám.

Tak dlouho jsem vybírala kam a s kým, až jsem nakonec zůstala doma sama. Tedy pokud nepočítám milenku ,která tyto davové akce už dávno neprožívá a naše kočičáky. Díky petardám se náš statečný kocour stával menším a menším až se stal neviditelným a zmizel někde v útrobách domu a druhá černá potvora byla milenkou ulovena a odvlečena, protože bez ní milenka neusne. Pustila jsem televizi jako zvukovou kulisu, přikládala do krbu a popíjela bublinky. Před půlnocí moje rozjímání narušila babička. Holka, tak jsi na toho silvestra zůstala sama. Řekla tragickým tónem a odešla. Místo ní se vedle mě usadila depka, která s ubývajícím časem do půlnoci nabývala do větších a větších rozměrů. Utřela jsem si slzy a šla pustit balónek štěstí. Letěl a dlouho svítil. Co jsem si přála? No přece pevné nervy.