Bylo pozdní odpoledne, když jsem se rozhodl zajít do městského bazaru. Bylo to jedno z těch míst, kde jste nikdy nevěděli, na co narazíte – staré knihy, rozbité hodiny, vinylové desky, které už nikdo nehrál. Procházel jsem mezi regály a bezmyšlenkovitě si prohlížel věci, když jsem ji zahlédl.
Stála u jedné z vitrín a zkoumala starožitnou kameru. Měla na sobě dlouhý kabát, vlasy ledabyle sepnuté do drdolu, a na nose jí seděly kulaté brýle. Vypadala soustředěně, skoro jako by hledala něco konkrétního.
„Je funkční?“ zeptal jsem se, když jsem si stoupl vedle ní.
Zvedla ke mně oči, překvapená, že na ni někdo promluvil. „Nevím,“ odpověděla s úsměvem. „Ale asi to zkusím zjistit. Fascinují mě staré věci, mají duši.“
„To je pravda. Dneska je všechno tak nějak... nahraditelné,“ řekl jsem a podíval se zblízka na kameru. „Kdyby nefungovala, mohla by být aspoň hezkým dekorativním kouskem.“
Přikývla. „To jo. Ale já ji chci na něco použít. Přemýšlela jsem, že bych začala fotit na film.“
Zvedl jsem obočí. „To je odvážné. Dneska se každý spoléhá na mobily a filtry.“
„Právě proto. Baví mě myšlenka, že nemůžeš hned vidět výsledek. Je to... autentické.“
Naše konverzace pokračovala. Zjistil jsem, že se jmenuje Klára, studuje architekturu a do bazaru chodí hledat inspiraci. Ukazovala mi další věci, které ji zaujaly – malý glóbus, retro lampu, dokonce i starý psací stroj, který prý vždycky chtěla mít.
„A ty?“ zeptala se mě, když jsme se zastavili u regálu s deskami. „Co hledáš?“
„Ani nevím,“ přiznal jsem. „Asi něco, co mi připomene, že svět není jen o práci a povinnostech.“
„To zní trochu melancholicky,“ řekla s úsměvem. „Měl bys občas přestat hledat a prostě najít.“
Její věta mě donutila se zamyslet. Pak jsem sáhl po desce, kterou jsem ani neznal, a podal jí ji. „Tak třeba tohle. Myslíš, že by mi to mohlo pomoct?“
Zasmála se a přikývla. „Možná. Nebo tě to úplně odradí.“
Když jsme se loučili u pokladny, všiml jsem si, jak váhá. „Víš,“ začal jsem, než jsem si to mohl rozmyslet, „mám doma starou kameru po dědovi. Třeba by tě zajímalo, co s ní udělat.“
Podívala se na mě, trochu překvapeně, ale pak se její rty roztáhly do úsměvu. „To by mohlo být zajímavé. Máš Instagram, nebo radši něco staršího, třeba telefonní číslo?“
Zasmál jsem se a podal jí svou vizitku, na které bylo číslo. „Jsem stará škola.“
„To je fajn,“ řekla, vzala vizitku a na chvíli se na mě zadívala, jako by něco zvažovala. Pak se otočila a zamířila k východu. Sledoval jsem, jak prochází mezi regály, až nakonec zmizela za dveřmi bazaru.
Stál jsem tam ještě chvíli, trochu zaskočený, že je pryč. Ale když jsem pak vyšel ven, zahlédl jsem ji na druhé straně ulice. Její silueta se ztrácela v davu, jako by to celé bylo jen krátké setkání, co mělo zmizet stejně nenápadně, jako přišlo.
A přesto jsem se přistihl, že se usmívám. Možná proto, že jsem věděl, že teď už to není jen na náhodě – ale na tom, jestli ten papírek s číslem skutečně použije...
