V křesle (JJ 5)

Slovo dalo slovo a jeho nevymáchaná huba byla po zásluze potrestána. To by mohl být snadný pohled z jedné strany, když byste brali v potaz pouze nahého jinocha pevně připoutaného k bytelnému křeslu a vydaného na milost a nemilost dvěma mladým dívkám sedícím proti němu.

Jindra ale naopak bojoval s tím, aby míra jeho zvědavosti, očekávání i dosavadního vzrušení příliš nepřerostla přes únosnou mez, takže by se poprvé znehodnotil tak brzy, až by mohla dojít k úhoně jeho dosavadní dobrá pověst mladíka s dlouhým knotem.

Jeho hadice k tomu ostatně již byla vzorně nachystána. Někdo neviditelný mu ji již dávno vyztužil ocelovými pásky. Čněla proto vysoko do výše. Hrdá, vzpřímená, neohebná, přimáčknutá k jeho břichu.
Jeho nachová hlavička velikosti drobného hříbku se leskla krůpějemi, zdaleka však neházela tolik záblesků jako přední plocha jeho těla, která byla pomazána nějakým vonným olejem. Zde si na něm daly pořádně záležet a jejich jemné, klouzavé, opakované pohyby, kterými nanášely emulzi na jeho hrudník, ruce, břicho i nohy zásadně přispěly k vytvoření železitosti jeho erekce.

Ta pak byla podpořena i tím, že pochopitelně dodržely slovo, a nejprve mu důkladně vyholily třísla a kulky. Tento jejich fetiš úplně nechápal, neměl tam od přírody dosud nic, co by opravdu stálo za řeč, ale proč se s nimi přít? Tak jako tak byl stejně nyní plně poddán jejich moci. Slíbil se jim podvolit. A byl příliš dobře připoután.

Následná jejich manipulace v okolí jeho cenných oválů byla oproti jemnému vrčení strojku mnohem zásadnějším počinem. Když s ním byly hotovy, připadal si, že má varlata dvakrát tak větší a těžší, než bylo běžné. Jako by se nafoukly. Aniž by to nejspíš zamýšlely, díky jejich stažení silným gumovým kablíkem by se dalo věřit, že každý měšťan by se cítil opravdu bohatý, kdyby měl takto působivý měšec. Nebylo proto divu, že jeho sperma se samovolně dralo na povrch, a k erupci nedošlo nejspíše právě díky úvazu, který přirozenou cestu významně zúžil. A samozřejmě proti tomu bojoval. Vůle, kterou musel vynaložit, ho stála zřetelně orosené spánky a napjatý výraz ve tváři. Mimo jiné.

„No vidíš a ani to tolik nebolelo“, počastovala ho Julča s úsměvem, když odkládala stranou poslední, nyní již nesterilní pomůcky, kterými opatrně penetrovala oba pod kůží uložené předměty, aby dosáhla kýženého efektu, a svlékala si chirurgické rukavice.

Jindrovi se sice pochopitelně nepodařilo replikovat její spokojený výraz, se kterým si měřila výsledek svého snažení, předtím natrénovaného pod bedlivým Renatiným vedením, na to se předtím přece jen logicky cítil trochu ohrožen. Musel ale v duchu potvrdit, že to opravdu nebylo nikterak bolestivé a výsledný efekt byl veskrze zajímavý. Ta pravá show měla ale teprve začít.

Její motto bylo přitom poměrně prozaické. Julču silně zajímalo, kolikrát tak může Jindra za sebou stříkat díky poctivé ruční práci. Bohužel, či bohudík, její nové přátelství s Renatou vedlo k tomu, že pro ověření si této skutečnosti jí byly nadhozeny scénáře a možnosti, které Julča jako pravý vědec nemohla nechat bez povšimnutí stranou. A pak již jí jen stačilo Jindru šikovně vmanipulovat do dialogu, na jehož konci napůl furiantsky, napůl aby si zachoval tvář, podepsal úmluvu s ďáblem. Může si ho připoutat. A tak dále, a tak dále. Podepsal by jí cokoliv. Ostatně, proč Julča vyžadovala asistenci Pavly, Jindra také ani neřešil.
Julča s Pavlou již nyní měly doslova záškodnické výrazy. Upřímně se kochaly nahým Jindrou připoutaným před nimi ke křeslu. Byl sám o sobě příliš vysvalený a dobře stavěný, nejenom tam dole, aby to bylo možné bez povšimnutí přejít. Obdivně pak komentovaly míru jeho napřímení, délku, potenci, samovolná škubání jak v jeho penisu, tak v sevřených kulkách. Nahřívaly se v jeho zrychleném dechu, napjatém výrazu, lesknoucích se těle, mohutně se zvedajícím hrudníku nad plochým bříškem, rukama s napjatými svaly a prsty zatínajícími se do opěradel.

Byla to Julča, která pak začala.

„Jak dlouho myslíš, že vydržíš, Jindříšku?“, otázala se ho pobaveně, takže kdyby Jindra mohl, nejspíše by jí zaškrtil na fleku. Protože však již uzamkla vrchol jeho erekce do okovů tvořených palcem spojeným se dvěma nejdelšími prsty do kruhu, aby po ní začala nenásilně sjíždět dolů vyvrácenou rukou, takže palec směřoval dolů a putoval po uzdičce, raději jen zaskřípal zuby a pokusil se uvolnit. Což samozřejmě šlo více než ztuha, jelikož i přes neinvazivní sevření jejích prstů byl tak napěchovaný, že bylo nežádoucí marně plýtvat dechem. Byl rád, že si po páru virtuózních tahů dala pauzu, aby se mohl aspoň trochu vydýchat.

„Je natlakovaný až k prasknutí, že?“, otázala se potěšeně Pavla sedící Julče těsně u boku, aby i jí vůbec nic neuniklo. Jindra byl rozhodně ale rád, že tentokrát nic nenatáčí. V duchu si však již dávno nadával, že dokonce souhlasil i s dvoutýdenním půstem před touto kratochvílí. Julčino zřetelné, spokojené přikývnutí, totiž bylo reálným odrazem skutkového stavu, ve kterém se ani Pavla nemohla mýlit.

Když si Julča udělala další přestávku, byly Jindrovi pocity nad touto skutečností diametrálně odlišné od prvního zastavení. Julča totiž sice nikterak nepřidala na tlaku či rychlosti, ale natáhla sekundy, kdy Jindra zoufale balancoval na hraně až k nevydržení, a co víc, odtáhla svoji ruku až v momentě, kdy již bylo pozdě.

„Do pr…..“, zasténal Jindra, marně se snažící zastavit lavinu, která se již vydala, v tomto případě nikoliv do údolí, ale na vrchol, v neúprosném pohybu. Jeho zoufalá snaha zastavit neodvratitelné pak plynule přešla do stejně marné snahy se uspokojivě vystříkat, jak se hmota valila skrz jeho tubus k jícnu a pak ven, aniž by jí mohl pomoci v postupu například osvědčenými tahy pravačky.

Byl v tom tak pohlcen, že ho ani nenapadlo, ani neměl sílu nějak žadonit o spolupráci a pomoc druhou stranu, a jenom pocitově následoval každý dlouhý provazec, který vybublal z jeho údu, aby mu pak pocákal břišáky, když jednotlivé svazky po dopadu na kůži stékaly od pupíku dolů k nyní dokonale holému kořeni jeho penisu.

Zvládly to, přece jen, aniž by je poháněla další síla, ale byl to opravdu stahující pocit, který ho zachoval jakoby zresetovaného, přestože o nějakém zásadním uvolnění nemohlo být ani řeč. Stále zůstával jako na žhavých uhlících.

Když se jeho svět konečně zase stabilizoval, stačil se zastavit právě včas, aby spolknul v mysli tvořenou výtku, že tohle se Julče ale fakt nepodařilo, neboť si při pohledu na ni a na Pavlu nějak dokázal včas uvědomit, že to dopadlo přesně podle jejího záměru.

„Bylo to tak dobré, jak to vypadalo?“, neváhala k němu ostatně Julča vzápětí vypálit otázku.

Jindrovo výsledné mlčení, ke kterému dospěl po zralé úvaze, bylo nakonec uspokojivé pro všechny. Slova byla zbytečná. Rozkousaný ret a strhaný výraz úplně stačily. Ostatně ani Pavla nemarnila čas a jakmile Jindra působil, že překonal nejhorší, převzala otěže a vedla jejich spřežení dál stejně jistou rukou jako před ní Julča. Aby si Jindrův bujný oř nemohl ani trochu odpočinout.

Během mnoha následujících minut se obě děvčata vzorně střídala a téměř jako jedna bytost postupovala nezadržitelně vpřed, aby ukojila své zvrácené tužby. Nenechaly Jindru zahálet ani o chloupek déle, než považovaly za nezbytné, a tak jeho erekce, podpořena jejich přípravami, neuvadla, dokud s ním neskončily a Jindrův úd samovolně nevypustil poslední porci mízy. Jeho pátá dávka v sekvenci, ve které intervaly mezi jednotlivými výrony kolísaly dle toho, jak účinná se ukázala ta či ona technika a jak moc se dívky v daný moment nechaly strhnout, již ostatně byla nevýrazná a měla spíše vodový charakter. Celkový stav ovšem byl takový, že Evropa po skončení třicetileté války určitě nevypadala tak zuboženě, jako plocha Jindrova břicha a třísel a koneckonců i Jindra samotný.

Když se mu však konečně přestaly třást svaly a dostatečně se vzpamatoval, povedlo se mu dokonce samostatně vstát z jeho Záhořova křesla. A protože to ani jinak vypadalo na to, že jeho nejbližší cesta povede za docentem Chocholouškem, jak se poměrně dlouho v uplynulých minutách domníval, nemusely na něj přece jen použít hever, aby z něj dostaly rozpačité přiznání, že to bylo fakt dobré. Cool. Že to utrpení opravdu stálo za to. Že se teď cítí vystříkaný jako ještě nikdy, k smrti unavený jako již dlouho ne a slezl takové hory, že podobné se na Zemi jistojistě nenacházejí.

Jindra tak snadno vyhodnotil i stav, kdy jeho koule stále působily nepřirozeně nadupané v objemu, jako poplatek, který stálo za to uhradit, a to, že bylo záhodné se v nejbližších dnech sexuálně šetřit jako vlastně žádoucí. Nejenom v duchu však spřádal plány pomsty, jak těm dvěma tuto jejich nezřízenou zvědavost co nevidět nějak vynahradit.

„Tvůj zadeček brzy pozná středověk“, procedil pak s nádechem temnoty směrem k Julče, když věřil, že Pavla je dostatečně mimo doslech, protože jí takovou výhružku efektivně adresovat skutečně nemohl. Stále ještě byla pouze dobrou kamarádkou, se kterou od jejich společné noci ve věži nic dalšího v soukromí či v jejich malém odbojném jádru nepodnikl.

„V pátek“, přislíbila Julča nebojácně.

„Můžeš mít oba dva“, dodala pak poklidně jedním dechem, než Jindra stačil vstřebat své překvapení nad tím, že takováto slovní reakce byla úplně dostačující k tomu, aby způsobila zázrak, neboť jeho těžce vysílený úd provokativně radostí samovolně poskočil.

„Co si to tam šuškáte?“, halasila Pavla žoviálně, dožadující se, aby nikterak nebyla přehlížena.

„Jindra nám hodlá v pátek předvést, jak roztrpčen byl dneska tím, že jsme ho tak nemilosrdně podojily“, informovala Julča Pavlu bez okras, bez zaváhání.

„Konkrétně slíbil pekelná muka mému zadečku“, vysvětlila přibližující se dívce s úsměvem.

Pavla zklamaně protáhla ksichtík.

„A já jsem vosk? Vždyť jsem přece také přispěla svojí porcí do díla, nebo ne?“, okamžitě stavěla argumenty.

Jindrovu tvář potáhl temný mrak.

„Nevíš, co nabízíš“, zafuněl směrem k Pavle, v hlavě všemožné pekelné scénáře, ve kterých kromě poctivé porce análního sexu hrály prim zejména cílené, hravé, ale pádné údery jeho pravačky na holé pozadí přehnuté přes koleno.

„Chceš si vzít můj zadeček rovnou?“, tázala se ho Pavla nebojácně, v hlasu kromě odhodlání a upřímnosti i nepřeslechnutelný nádech natěšeného optimismu.

Julča se rozesmála.

„Věř mi, že je v tvém eminentním zájmu přejít do pátku minimálně na další velikost“, brzdila nevázaný entuziasmus své drobné kamarádky.

Do Pavliny viditelně zaražené tváře se Jindra Julči nevěřícně otázal „Ty jsi jí půjčila něco ze své sady?“.

„Samozřejmě“, ujistila ho jeho dívka bez uzardění.

„Vyzkoušela jsem si, že nejlepší na běžný den jsou ty dva uprostřed. Ne ty nejmenší“, vysvětlila.

„Předveď se“, vyzvala pak Pavlu bez meškání.

A než se Jindra pomalu znovu stačil nadechnout, byla obě děvčata k němu čelem vzad, v předklonu, se sukýnkami nad boky a s kalhotkami spuštěnými ke kolenům, a poskytly tak Jindrovi jasný důkaz, že sada, kterou si s Julčou přinesli od Renaty nějaký ten víkend nazpátek, skutečně nezahálí.

Jindra šel tu noc spát s hlavou jako pátrací balón. Nejenže nemohl dostat z hlavy tu míru extáze, kterou v něm kulminovaly svojí péčí, a která v něm stále zůstávala vrchovatě, přestože by se mohlo zdát, že jí průběžně upustil v pěti různých erupcích. Na to byl příliš dlouho v příliš extatickém stavu, když mu hrozily explozí všechny póry v těle, uzlovaly se mu vnitřnosti i veškerá nervová zakončení, a kdy jeho erupce důsledně ponechané vlastnímu osudu jeho vzrušení neustále spíše podbízely, než odpouštěly.

Doslova jak ve zpomaleném filmu si přehrával klesající potenci jednotlivých salv, snižující se hustotu vyvřených vláken i jejich konzistence, či klesající virulentnost, kdy na konci už spíše jen tak vybublávaly, a přitom každé další odpuštění bylo nervově a svalově ještě více vysilující než to předtím. Ručník, na kterém seděl, a do kterého ho pak otřely, prostě raději vyhodili.

Byl také nesmírně natěšen na pátek. Jeho fantazie byla přitom povzbuzena tím, že Julča s Pavlou si ho chlácholily ještě ten večer. Jindra si připadal jak paša, jak ho pak obskakovaly, když seděl nahý na svém bidýlku, otíraly se o něj, provokovaly ho, aby to pak celé vyšperkovaly tím, že mu jedna po druhé důkladně pofoukaly postižená místa a než aby ho nechaly dojít opět markantní erekce, raději se věnovaly jedna druhé a předvedly Jindrovi působivou 69tku, při které si hrály i se šperky v prdelcích té druhé.

Bylo dobré, že byl fakt tak vystříkán. Jinak by se určitě býval byl neudržel. V rozporu s doporučením o následné krátkodobé abstinenci by se obou dvou zmocnil ještě ten večer. Tím, že odolal, i přes volání jeho k neuvěření znovu uctivě nalitého údu, mohl lépe ladit noty na nejbližší pátek.