Jen jsem přišel…

Nepíšu básničky, nepotřebuju sladký řeči. Když vejdu do místnosti, chci aby bylo ticho. Ne protože jsem hlučnej, ale protože mě cítíš. Tu energii. Klid, co tě začne rozežírat, protože nevíš co z něj vyleze. A právě to tě začne rozpouštět. Nejsem typ co bude žvanit hodiny o tom co jsi měla k večeři. Chci tvůj pohled. Chci aby se ti rozšířily oči když si mě představíš jak tě stáhnu za vlasy a přitlačím ke zdi. Pomalu. Bez slov. Jen rukama, dechem a tím co se mezi náma děje. Nepotřebuju tě hned. Potřebuju aby ses začala sama topit v myšlenkách. Že už to chceš. Že tohle je jiný. Že tohle neni další nadrženej kluk s pérem v inboxu. Jsem ten co tě přinutí vlhnout jen pohledem. A ty to kurva dobře víš. Rád se dívám. Na každý kousek kůže, kterej ukážeš. Neříkám ti co dělat. Ale dávám ti pocit, že chceš dělat přesně to co zrovna potřebuji. Pomalu. Bez spěchu. Až tě roztrhám tím že tě držím těsně před výbuchem a pak tě nechám prosit. Nepotřebuju tě mít jen v posteli. Já chci abys na mě myslela když budeš stát v tramvaji a vzpomeneš si jak ti v puse pulzoval každej centimetr mýho těla. Chci aby ti stačilo jedno slovo ode mě a ty si sama stáhla kalhotky ještě předtím než za tebou vůbec přijdu. Nechci tě milovat. Chci abys se na mě třásla. Chci abys věděla že se tě dotknu a ty přestaneš dejchat. Chci abys sis po tom lehla zpocená s rozechvělýma nohama a jedinej výdech co ti zůstane na rtech bylo do prdele. Jsem ten co tě neunudí. Jsem ten co tě přetíží. A pak ti řeknu do ucha ještě jsme ani nezačali.