Hříšná jízda

2 maj 2025 · 644 wyświetlenia Johnny11908

Silnice byla tichá, večerní, jen sem tam osvícená světlem pouličních lamp. V autě panovalo ticho, ale rozhodně ne klid. Vedle mě seděla Lucia, nová kolegyně ze Slovenska, s mírně rozpuštěnými vlasy a očima, které uměly říct víc než slova. Na sobě měla lehké šaty, které se při každém pohybu nebezpečně zvedaly nad kolena.

„Ďakujem, že si ma vezieš… fakt si zlato,“ řekla tiše, a její hlas měl v sobě ten podmanivý slovenský přízvuk, který mi v posledních týdnech lezl pod kůži.

„Není zač,“ odpověděl jsem a snažil se koukat na silnici. Ale periferně jsem cítil, že se pohnula. Když jsem mrknul, její ruka byla na stehně – svém stehně – a pomalu klouzala vzhůru. Šaty se napjaly.

„Je dnes tak horúco, že?“ zašeptala a druhou rukou si upravila výstřih. Přesně tak, že její prsa v podprsence jen lehce povyskočila. Jemně se po nich přejela dlaní, jako by chtěla setřít kapku potu… ale bylo to záměrné. Každý pohyb měl svůj důvod.

Můj tep se zrychlil. Byl jsem si jistý, že to ví. A že ji to baví.

„Víš, že si strašně sympatický?“ řekla a podívala se mi do očí. Příliš dlouho.

„Lucie, já… mám doma rodinu,“ hlesl jsem tiše.
„To neznamená, že nemáš dušu… a telo…“ zašeptala. A dál se hladila, pomalu, smyslně, jakoby pro sebe. Ale já to viděl. Cítil.

V hlavě mi burácela bouře. Prsty na volantu se mi křečovitě zatínaly, abych neudělal něco nevratného. Moje tělo už dávno poslouchalo jiný příkaz než rozum. Ale zatím… jsem se držel.

Silnice byla rovná, ale moje mysl klikatá jak hříšná fantazie. Její ruka pomalu kroužila po stehně, prsty přejížděly těsně pod lemem šatů, jako by mi nabízela jen ochutnávku toho, co bych mohl mít – kdybych nebyl svázán.

Bože, jak ji chci.

Představoval jsem si, jak zastavím auto u temné polní cesty, otevřu dveře a zatlačím ji dozadu na sedadlo. Její šaty by šly nahoru v jediném pohybu, kalhotky… jestli vůbec nějaké má… by skončily na podlaze. Její stehna by se mi otevřela jako květ, horká, vlhká a připravená. A já bych do ní vnikl, hladově, bez zábran, tak jak si o to říká každým pohledem, každým pohybem boků.

Viděl jsem to před sebou jasně – její zrychlený dech, jak mi šeptá do ucha „chcem ťa… teraz…“ – její nehty na mé kůži, její stehna omotaná kolem mých boků. To, jak se pode mnou svíjí a sténá moje jméno. Nechtěl jsem milovat – chtěl jsem brát. Chtěl jsem ji osouložit. Tvrdě. Beze slov.

Jen jednou. Nikdo by se nedozvěděl. Jen já a ona…

Ale pak se mi v hlavě mihnul obraz – její tvář. Mé ženy. A dětský smích odněkud z kuchyně. Domov, který jsem budoval, důvěra, kterou mi někdo svěřil. A najednou ten nádherný, chtivý obraz Lucie pod mýma rukama začal působit jako zrada. Jako něco, co bych nemohl vzít zpět.

„Zastavíme na chvíľu? Chcem sa len nadýchať čerstvého vzduchu…“ špitla Lucie a položila ruku na moje stehno. Její prsty se svezly nebezpečně vysoko. Cítila mě.

„Ne… to nejde…“ odpověděl jsem tiše, ale hrubě. Hlas mi selhával.

Pevně jsem sevřel volant. Každý sval ve mně křičel, že ji chci. Ale srdce, rozum – to, co mě dělá tím, kdo jsem – říkalo ne.

Zatraceně… kdybych byl jen o trochu slabší

Podobne opowiadania