Byl to ten podivně tichý moment mezi obědem a odjezdem autobusu zpět na chatu. Slunce líně sklouzávalo po výlohách nákupního centra a my jsme se courali mezi regály, jako by se tu dala najít svoboda. Vzduch voněl po čerstvě rozbaleném zboží a drahých parfémech. Obchod s oblečením se zdál být jen další záminkou, proč zůstat mimo dosah dozoru.
Stála tam. Veronika. V černém svetru, co jí klouzal po ramenou, a v očích měla něco… jiskřivého. Něco, co nenosíš jako doplněk, ale jako tajemství.
„Pojď se mnou,“ řekla téměř šeptem, ale v tom zvuku bylo něco pevného, co mi podlomilo kolena víc než dvouhodinový pochod na rozhlednu.
Než jsem stihl říct cokoli, vtáhla mě do jedné z kabinek. Malý čtverec světa, oddělený závěsem od všech jistot. Srdce mi bilo, jako by vědělo, co se chystá, i když já sám jsem tomu pořád nerozuměl.
Položila mi prsty na hruď. „Nikomu nic neříkej,“ usmála se.
A pak poklekla.
Ten okamžik byl jako roztržený sen – neskutečný, ale až bolestně živý. Každý dotek jejích rtů byl jako jiskra, která zapalovala něco hluboko ve mně. Tento zář měl epicentrum v mém poklopci,její dech byl také horký aměkký jako závoj, co mě pomalu obepínal. Ztratil jsem pojem o čase, prostoru i o tom, kdo vlastně jsem. Pouze ten obrovský tlak v kalhotech mi připomínal, co se právě bude dít, jako by to byla předzvěst, něčeho zcela neočekávaného.
Slyšel jsem svůj vlastní dech, přerývaný, neklidný. V uších mi hučelo, svět se zúžil do jediného místa, kde se všechno spojovalo – touha, napětí, slast. Jen ten stále narůstající tlak v poklopci, už byl k nevydržení a tak jsem zavřel oči, se zkracujícím dechem, jsem dychtivě očekával uvolnění, stále narůstajícího tlaku v kalhotách. Cítil jsem, jak se všechno ve mně zvedá, jak se svět rozplývá do čisté, bělostné vlny…Její prsty byly hbitější, než bych čekal. Jedním tahem mi rozepnula poklopec a najednou jsem cítil, jak se chladný vzduch v kabince opírá o můj klenot, jenž byl propuštěn z bolestivého sevření kalhot. Podívala se na mě s úsměvem, ve kterém bylo všechno – drzost, jistota i náznak něhy, který mi zamotal hlavu víc než alkohol u večerního táboráku.
Byla naprosto klidná, zatímco já měl pocit, že se mi hroutí svět pod nohama. Jemně mě uchopila a její rty mě pohltily – pomalu, hladově, s jistotou, která se vryla hluboko do mých vzpomínek. Každý pohyb její hlavy byl jako rytmus zakázané písně, přičemž synchronizovala pohyb ruky se rty. Nechtěl jsem, aby tóny písně rozechvívající celé mé tělo, utichli, chtěl jsem tuhle sonátu rozkoše poslouchat pořád dokola, přičemž její hbitý jazýček tancoval v rytmu rozkoše po mém pulzujícím, rudém žaludu. Vše se najednou propojilo v symfonii slastných pocitů rozkoše.
Měl jsem chuť se zapřít, něčeho chytit, ale nebylo čeho. Jen závěs. Ten tenký kus látky, který dělil náš svět od zbytku reality.
Napětí rostlo, pulzovalo mi v těle jako proud, přičemž jsem měl pocit jako by mi měla hlava každou chvilku odlétnout jako balónek. A pak – když už jsem myslel, že to déle nevydržím a prasknu – přišla ta chvíle. Vyvrcholení, které se roztříštilo na milióny malinkých jehliček rozkoše, zakusujících se do mě, jako armáda mravenců bránících svou královnu jménem Extáze. Nohy se mi téměř podlomily, ale ona… zůstala klidná a pohlédla mi do očí s prosbou o více teplého nektaru lásky, jenž ji začal zběsile vyplňovat ústa jako rozbouřená řeka rozkoše. Přijala mě celého, bez váhání, bez nejistoty. Jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Interval pulzujícího údu v extatických křečí, se pomalu prodlužoval, vždy zakončený zbytkovým výronem mého nektaru lásky. S lehkostí a elegancí vše polykala, přičemž vždy slízla poslední slzičky lásky z mého přecitlivělého, stále zmitajiciho se žaluda v dozvuku slastných křečí, u čehož jako by do mě jazýček sklízející zbytky teplé, životodárné šťávy pouštěl slabý elektrický proud, jenž končil příjemným brněním v chodidlech. Když jsem se téměř podělil o všechen svůj božský nektar, snažila se jemným stiskem a pomalým pohybem vyždímat zbytečky nektárku z mé uvadající Ambrózie.
O vteřinu později vytáhla z kabelky papírový kapesník, jemně si otřela ústa, upravila si vlasy a beze slova odešla. Zůstala po ní jen vůně a echo něčeho, co se možná ani nestalo.
Stál jsem tam neschopen pohybu, s dozvukem překrásného orgasmického koncertu a s rozepnutými kalhotami, tepem až v krku a euforickým úsměvem na tváři. Stale jsem měl erekci, tělo nabité adrenalinem a oxytocine, mi proběhlo hlavou: Tohle se fakt stalo?
A pak jsem zaslechl kroky.
Blížily se ke kabince. Rychle jsem zastrčil svoje vzrušení pod pásek, natočil ho podél břicha a přetáhl přes něj tričko. Tep mi bušil do uší a žaludek se stáhl, jako když tě chytí učitelka při opisování.
Závěs se pohnul… ale šli dál.
Když jsem vyšel z kabinky, Veronika stála u regálu s tričky, jako by vybírala dárek pro bratra. Jen se na mě krátce podívala – a v očích jí tančil stále plamínek neřesti. Neřekla ani slovo. A já si pořád nebyl jistý, jestli to všechno nebyl jen sen.
Sen, na který se ale nikdy nezapomíná.
