Doučování u paní učitelky

Doučování u paní učitelky – Jak mi vynahradila špatné známky mého nevlastního syna

Byl pozdní odpolední podvečer, když jsem se rozhodl vyřešit problém s propadajícími známkami mého nevlastního syna. Škola už byla téměř prázdná, jen občasné kroky uklízeček narušovaly ticho dlouhých chodeb. Zaklepal jsem na dveře kabinetu paní učitelky Dvořákové ženy, která ve mně už delší dobu probouzela tajné fantazie.

První pohled, který mě zasáhl

Když dveře otevřela, okamžitě mě zaujal její pohled. Měla ty své tmavé, téměř černé oči, které vždy působily přísně, ale dnes v nich byla jiná, těžko popsatelná jiskra.

„Pane Nováku,“ usmála se lehce, „čekala jsem vás.“

Její hlas byl teplý, téměř šeptavý, a když se otočila, abych vešel, nemohl jsem si nevšimnout, jak jí úzká sukně obepíná dokonalý tvar pozadí. Kabinet byl malý, přeplněný knihami a papíry, ale uprostřed stála její pracovní židle masivní, s vysokým opěradlem.

„Mám obavy o Adama,“ začal jsem, zatímco jsem usedl do křesla naproti ní. „Jeho známky z matematiky jsou… no, katastrofální.“

Paní učitelka se opřela o stůl, její bílé tričko se mírně vyklenulo, a já zahlédl výstřih, který naznačoval, že pod ním nenosí žádnou podprsenku.

„Víte,“ řekla pomalu, „někdy stačí jen správná motivace.“

Nebezpečná hra

Její prsty přejely po hraně stolu, a pak zcela nečekaně položila dlaň na mé stehno. Cítil jsem, jak mi krev rychle proudí do rozkroku.

„A co kdybychom… našli jiné řešení?“ zeptala se, zatímco její prsty pomalu stoupaly výš.

Nemohl jsem dýchat. Věděl jsem, že tohle je špatně, ale její pohled mě držel v zajetí.

„Jaké řešení máte na mysli, paní učitelko?“ vydechl jsem.

Usmála se a bez odpovědi poklekla před mě. Její ruce rozepnuly můj pásek, zip a během vteřiny jsem cítil, jak mi její teplé dlaně obepínají vztyčené tělo.

První „doučovací“ lekce

Její ústa se pomalu sevřela kolem mého členu a jazykem začala kroužit po špičce. Byl to neskutečný pocit teplo, vlhkost a ten pohled zpod dlouhých řas, jako by mi chtěla říct: „Tohle si zasloužíš.“

Jednou rukou jsem se zachytil za opěradlo židle, druhou jsem prohrábl její hladké vlasy. Začala pohybovat hlavou dopředu a dozadu, přidávala na tempu a já cítil, jak mě vtahuje hlouběji.

„Paní učitelko…“ zasténal jsem.

Odpověděla jen tím, že mě pustila a postavila se. Otočila se zády ke mně, opřela se o stůl a pomalu si stáhla sukni. Neměla na sobě žádné spodní prádlo.

„Řekněte mi, pane Nováku,“ zašeptala, „chcete Adama opravdu zachránit?“

Nepřístojná odměna

Vstal jsem a přitiskl se k ní. Jednou rukou jsem jí objal pas, druhou jsem projel mezi její stehna. Byla mokrá, připravená.

„Ano,“ vydechl jsem jí do ucha. „Za každou cenu.“

Cítil jsem, jak se nadechuje, když jsem pomalu vstoupil do ní. Byla těsná, horká, a její tiché sténání mi dokonale znělo v uších. Začal jsem pohybovat boky, nejdřív pomalu, pak rychleji. Její ruce sevřely okraj stolu, až se pod její váhou pohnul.

„Ano… přesně tak…“ lísala se ke mně.

V tu chvíli už jsem nemyslel na známky, na Adama, na nic. Jen na ten dokonalý pocit, jak se naše těla spojují.

Závěrečné „zkoušení“

Když jsem cítil, že už to dlouho nevydržím, otočil jsem ji ke mně. Její nohy se mi omotaly kolem pasu, když jsem ji zvedl a přitlačil ke zdi.

„Paní učitelko,“ zašeptal jsem, „jakou známku byste mi dala za výkon?“

Zasmála se a přitáhla mě blíž.

„Jedničku… s hvězdičkou.“

A pak už jsem jen cítil, jak se ve mně všechno řítí k výbuchu. Její tělo se se mnou třáslo, dokud jsme oba nedosáhli vrcholu.

Epilog

Když jsem si později zapínal kalhoty, podala mi klasifikační arch s Adamovým jménem. U matematiky byla najednou dvojka.

„Příště,“ řekla s ďábelským úsměvem, „můžeme probrat i fyziku.“

A já věděl, že tahle schůzka nebyla poslední.