Kancelářská čubka

Napsáno před pár lety společně s uživatelkou Zrzka13.

Sedí v poloprázdné zasedačce, kam se postupně trousí kolegyně a kolegové z okolních kanceláří na pravidelnou poradu. Sotva vnímá postavy, které se míhají kolem, a spíš automaticky jim přikývnutím odpovídá na pozdravy. Její myšlenky se nedokážou plně odtrhnout od vzrušení poslední noci, kdy se nemohla dopočítat orgasmů, ale stejně by chtěla další. A ještě jeden. Ještě… ještě. V klíně cítí ten svíravý pocit, se kterým minimálně další hodinu nebude moct nic udělat, když v tom ji z představ vytrhne zabouchnutí dveří a odkašlání.

Když se otočí směrem ke dveřím, spatří vysokého, urostlého muže s prošedivělými, kratšími vlasy. Není to nikdo ze stálých zaměstnanců – „…toho bych si stoprocentně pamatovala,“ projede jí hlavou, a na krátký okamžik zapochybuje, jestli ta slova neřekla nahlas.

Muž, který se představí jako Lukáš Majer, má vyhrnuté rukávy od světle modré košile a během toho, co představuje svoji osobu a důvod, proč je dnes právě zde, ji něco zaujme na jeho odhaleném, šlachovitém předloktí. Všimne si malého tetování vedle zhruba stejně velké skvrny – mateřského znaménka. „To ne…,“ pomyslí si, a píchne ji hříšně v podbřišku. „To musí být jeden z nich.“

A v hlavě se jí promítne obrázek – vzpomínka na včerejší večer a noc v SW klubu. Pár z těch chlapů mělo zvířecí masky a tohle je jistojistě jeden z nich, pan „Gorila“.

Okamžitě se jí vybaví i jeho přirození, pěkně rostlé s vystouplými žílami, které měla v noci možnost si důkladně prohlédnout těsně předtím, než jí skoro až po kořen vklouzlo hluboko do krku. A které… Kalhotky jí příjemně vlhnou a ona se zase ztrácí v myšlenkách.

„…Takže to by bylo krátce k našemu projektu. Od vás potřebuju sestavit tým.“

Šéf, na kterého „pan Gorila“ stočí sveřepý pohled, ani nestihne doříct otázku, jestli se hlásí nějací dobrovolníci, a její ruka vyletí vzhůru bez zábran – vůbec nepostřehla, o čem že ten projekt má být.

Šéf postupně vybírá lidi. Většina jsou nováčci po škole, co si potřebují někde udělat praxi a hlavně nahnat ego. Pár kousků, co už jsou trochu za zenitem a myslí si, že ještě někde něco můžou dokázat. Nakonec se otočí k ní. Vůbec nezapadá do schématu.

„Jsi si jistá, Míšo? Na stole ti leží tři dlouhodobé projekty a já tě ve svém týmu nemůžu postrádat.“ Ta poslední slova zdůrazní, jako by na ni měl vlastnické právo. Pak dodá: „Jestli do toho půjdeš, čeká tě hromada přesčasů.“

Dojde jí, že na to nemá co říct, přesto vehementně přikývne a pohled jí neustále visí na mužově předloktí.

Pan Gorila zvedá své desky ze stolu a ještě něco polohlasně prohodí se šéfem, poté rozdá všem členům právě vzniklého týmu podklady projektu. Jako poslední je podává Míše. Koukne se jí přitom přímo do očí a ona při tom zaregistruje moment překvapení v jeho šedozelených očích. „Ten hajzlík mě poznal!“ a do tváře jí začne proudit ruměnec.

Zmůže se jen na pouhé špitnutí: „…díky.“

Většina kolegů již opustila prosklenou zasedačku, předposlední se pomalu plouží i ona. V zádech téměř fyzicky cítí, jak ji propichuje „gorilí“ pohled.

Málem vyjekne nahlas, když ji zezadu lehce uchopí jeho prsty za zápěstí. Letmo si ji takto přitáhne na malinkatý moment k sobě a tiše utrousí zblízka do jejího červeného ucha: „…včera jsi mi děkovala za něco jiného.“

A Míše vyvstane na mysli, jak mu včera skutečně řekla na jeho vulgární žádost „děkuju“, potom co jí vypustil do krku dávku semene.

V tom okamžiku ji ovládne vzrušení, které celou poradu stěží přemáhala. Nebojácně se mu podívá do očí a sebejistým hlasem, i když tlumeným, pronese: „Zdá se, že to nebylo naposledy.“ A na zlomek vteřiny na něj vystrčí jazyk – stejně jako v té vzpomínce. Hrdě, že všechno spolykala, a zároveň provokativně, že jí to nestačilo. Je to jen okamžik, sotva postřehnutelný pro vnějšího pozorovatele, ale v něm to vzbouří krev.

Stisk na jejím zápěstí zesílí k nesnesení a on mezi zuby procedí: „Ty čubko. Zítra si o tom promluvíme.“

Pustí ji a Míša se srdcem až v krku odkráčí do své kanceláře. Kulatý zadeček napěchovaný v pouzdrové sukni se mu pohupuje před očima, dokud nezmizí za rohem chodby.

Ty jsi ale fakt čubka, to se neumíš ovládat? Vždyť je to teď tvůj nadřízený, dá se říct. Tohle nedopadne dobře. Nebo jo? Hlavou jí běží milion výčitek, otázek, pochyb, ale zároveň se nemůže zbavit vzrušení. Tohle jí může zničit kariéru. A nebo taky ne. Ten projekt bude pěkná blbost, tak proč si to aspoň neužít? Hlavně ať se v tom moc nešťourá šéf, to majetnické hovado, co by ji nejradši ohnulo přes svůj stůl.


Pokračováni příště ;-)