Ticho mezi námi

Bylo pozdě večer. Teplý vzduch voněl po jehličí a vlhkém dřevu. V chatě u lesa praskal krb, světla byla ztlumená a ticho mezi Klárou a Terezou začínalo být hlasitější než jakýkoliv rozhovor.

Seděly naproti sobě na měkkém koberci. Víno už dávno ztratilo chlad, ale jejich tváře začínaly hořet. Klára sledovala Terezu — její lehce rozcuchané vlasy, polorozepnutou košili, klidné dýchání, které se začalo zrychlovat.

Tereza si přejela prstem po krku. "Máš někdy pocit, že něco toužíš udělat tak dlouho, až se to stane nevyhnutelné?" zeptala se tiše, téměř šeptem.

Klára jen přikývla. Pomalu se přesunula blíž a aniž by se ptala, dotkla se její tváře. Hladila ji hřbetem ruky, prsty přejížděla po čelisti až ke rtům. Tereza zavřela oči, jako by ten dotek čekala celý večer.

Polibek byl nejprve jemný, zkoumavý. Pak se změnil. Zrychlil. Hloubka, s níž se jejich rty spojily, byla téměř hmatatelná. Klára ji povalila na měkkou kožešinu, opřela se o ni a polibky sklouzly níž — ke krku, k lícní kosti, až k jejímu výstřihu.

Tereza zasténala a sevřela Klářiny boky mezi svými stehny. Jejich těla se proplétala, horká, hladová, bez zábran.

Klára pomalu rozepínala její košili, knoflíček po knoflíčku. Tereza dýchala přerývaně, každé odhalení kůže jako by bylo malým výbuchem. Když byla konečně nahá, Klára se sklonila, jazykem ji hladila v kruzích kolem bradavek, a Tereza se pod ní kroutila, tiše prosíc o víc.

Jejich ruce si navzájem našly kůži, klouzaly po zádech, po stehnech, po bocích. Klára sjela níž, až mezi Tereziny nohy, a když se jí dotkla, našla ji už vlhkou, otevřenou a chtivou. Prsty vklouzly dovnitř snadno, plynule, a Tereza vydechla ostrý vzdech.

„Ještě,“ zašeptala, oči přivřené, tělo napnuté jako struna. Klára ji hladila, pomalu i rychle, střídavě, hrála si s ní, sledovala, jak se propíná, jak se blíží k okraji.

A pak — výkřik, stisk, ticho. Jen jejich dech, tlukot srdce a pohledy.

Tereza se usmála. „To ticho mezi námi už nikdy nebude stejné.“

Klára jí políbila na čelo. „A já nechci, aby bylo.“