Lavice 4 - Ukaž jak jsi plnej

Chvíli se nehýbala.
Ležela natažená, roztažená, dýchající do polštáře.
Z jejího těla stoupalo teplo. Na vnitřních stehnech jí pomalu stékaly kapky. Kůže lesklá, břicho se zvedalo v dlouhých, pomalých nádeších.

Pak jemně pohnula hlavou. Podepřela se loktem. Otočila hlavu mým směrem. Vlasy jí padaly do očí, lepily se na líce. Oči přivřené. Pusa lehce otevřená. Rty lesklé.

Chvilku si mě jen prohlížela. Jak sedím spoutaný.
Jak mi trčí čůrák z lavice. Tvrdý. Napjatý. Cukající.

„Viděl jsi mě celou, viď…?“

Přejela si jazykem po rtech.

Pak si olízla ukazovák. Pomalu.
Zvedla obočí.

„A teď… co kdybys mi ukázal ty…?“

Hlas zněl mazlivě, klidně.
Ale tón… byl přesně takový, který ti vlézá pod kůži.

„Jak stříkáš. Chci to vidět.“

Zarazila se.

„Celý. Hned. A bez zbytečnýho zdržování.“

Přejela jazykem po rtech, pomalu, smyslně.

„Teď je přesně ta chvíle kdy můžeš.“


Zvedla se na kolena. Ještě celá vlhká, ještě třesoucí se. Přesunula se blíž. Pohled nepouštěla z mého trčícího čůráku.
Byl jsem na pokraji. A ona to věděla.

Naklonila hlavu na stranu. Hlas měkčí.

„Takhle jsi mě pozoroval celou dobu? A ani ses nedotkl?“
„Tak teď… je řada na tobě.“

Otevřela ústa. Pomalu. Jazyk vyklouzl mezi rty a zůstal připravený, jen kousek od mé špičky.
„Slíbila jsem ti…“ vydechla měkce, tónem, který pálil pod kůží.
„…že mi naplníš pusinku.“


Zavřela prsty pevněji kolem kořene.

„A konečně se budeš moct vystříkat.“

První, co jsem ucítil, bylo to neskutečné teplo. Obklopilo mě okamžitě. Její rty se mi sevřely těsně kolem špičky, jazyk mi přejel podél uzdičky, a pak si mě pomalu vtahovala dál. Cítil jsem, jak se mi kůže napíná dozadu, jak se žalud sunul po jazyku, jak se dotkl patra…
Pak se začala pohybovat.
Rty mě sjížděly pěkně od kořene nahoru, pomalu, s nasáváním, jako by mě nechtěla pustit. Jazyk se přitiskl zespodu, projel mi celou spodní stranu. A pak zase dolů. Hlouběji. Hladčeji.
Dýchal jsem přerývaně. Nedokázal jsem tomu vzdorovat.
Každý tah byl přesný, měkký, lepkavý. Její sliny mi pokrývaly celý čůrák. Bylo to, jako by si mě brala znovu a znovu – ale ne rychle.
Jako by věděla, že právě teď… už není kam spěchat.
Zvedl jsem hlavu, podíval se dolů. Její tvář byla hned pod lavicí, oči přivřené, výraz klidný. A v těch rtech… jsem mizel. Celý. Plynule. Znovu a znovu.

„Tak dělej…“ zašeptala.
„Ukaž mi, jak moc jsi to potřeboval.“

Zachvělo se mi stehno. Prsty na nohou se mi stočily do křeče. Nedokázal jsem je ovládnout.

„Naďo…“ vydechl jsem ztěžka, hlasem, co už neměl sílu. „Jestli to nepřestaneš…“

Zvedla na mě oči.
Nedala žádnou odpověď. Jen mě držela v puse, hluboko. A pak mě pomalu vytáhla, jazykem mi přejela po celé délce až ke špičce, a těsně pod žaludem se zastavila. Tam se rty nasála. Kroužila.
To bylo moc. Cítil jsem, jak se to blíží. Jak se mi břicho stahuje. Jak se mi koule přitahují k tělu. Jak se všechno stahuje do jediného bodu.
Začala mě pomalu protahovat.

„Cítím, jak ti v něm tepe a snažíš to zadržet“

„Naďo… potřebuju už stříkat…“

To byly poslední slabiky, které jsem ze sebe vyrazil.
A pak přišlo uvolnění. Zadržel jsem dech. Hlava se mi zaklonila. Tělem mi projela vlna. Spíš výboj, než pohyb. Čůrák mi vyrazil dopředu prudce, plně, syrově.

„Ahh—ahhh… uhh…!“

Vzduch mi vyrazil z plic, tělo se mi napjalo proti páskům pout,
a já jsem začal stříkat.
Naďa nastavila jazyk přesně, jak si to řekla. Dopadlo to na něj v první ráně. Pak na ret, na bradu. Ona mě dál držela. Protahovala. Pomalinku. Prsty mě svírala pevně.
Cuklo mi v něm. Prudce.

Zarval jsem se do pout, zalapal po dechu –
a stříkal jsem znova.

„To je ono... takhle tě chci.“
„Všechno to na mě pusť… jen stříkej.“

Její hlas byl tichý, ale rozkazující. Šeptala mi přímo mezi nohy.
Cítil jsem, jak jsem s každým pohybem její ruky ztrácel kontrolu. Jak se ze mě valí všechno, co jsem v sobě držel. Cítil jsem, jak mě dojímá, jak mě vybíjí, jak mě vysává.
A další – znovu jsem vystříkl.
Tělo mi vibrovalo. Pánev sebou škubala bez kontroly. Byl jsem mimo. Ztracený. Odevzdaný.
Odpověděla jen tím, že mě přitiskla ještě víc. Jazykem mě hladila podél spodní strany. Každou kapku. Každé doznění.

Můj čůrák z ní vyklouzl, těžký, přecitlivělý, ještě lehce pulzující.
Na jejích rtech zůstala vlhkost. A pod spodním koutkem, malinký pramínek.

Trochu jí uniklo. Zachvěla se jí brada, jak ho zadržovala, ale kapka se i tak vydala ven.
Stékala jí po koutku úst. Pomalou linkou. Dolů po bradě.

Zvedla ruku, a jedním klidným, ladným tahem si kapku setřela prstem.
Pohlédla mi při tom do očí.
A pak…
si ten prst vložila do úst.

„Bylo to krásný,“ zašeptala.
„Vidět tě takhle… jak se chvěješ.“

Uvnitř mého čůráku to konečně povolilo. Ten sevřený, horký uzel, co mě tlačil na hraně,
se pomalu rozvázal.

Klečela přede mnou.
Jazykem si právě stáhla z rtů poslední zbytky, co jsem jí dal. Polkla, tiše vydechla nosem, jako by to nechávala doznít ještě uvnitř sebe.
Oči se jí rozzářily. Rty pootevřené. Spokojené.

„Mmm... krásně to voní. Měla jsem chuť celou dobu, co ses mi tam klepal.“

Jazykem ještě naposled přejela přes špičku. Zachytila zbytky mého semene. Podívala se na mě — unaveného, rozklepaného, stále připoutaného.Já jen ležel.
Třásl jsem se ještě mírně v nohách.
Byl jsem vyprázdněný. Uvnitř mě doznívalo horko, tlak se rozléval do ticha.

Naďa se pomalu narovnala a přesunula se k nohám lavice.
Dlaní mi přejela po holeních, prstech po lýtkách. Zůstávala ve spojení. I v tom, že mě začala uvolňovat.

Přejela po pásku u mé pravé nohy. Rozepnula ho. Kožené pouto tiše povolilo.
Noha mi klesla o pár centimetrů, mravenčení se rozlilo až do stehen.

Pak přešla k levé. Další přezka. Povolila. A já poprvé za celou dobu mohl trochu pohnout nohama.

Byly těžké. Ztuhlé. Ale volné. Dýchl jsem hlasitěji. Trochu bolesti – a zároveň obrovská úleva.

Naďa zůstala u mých stehen. Dlaněmi mi je přejela. Pomalu.
Vklouzla prsty až nahoru, k místu, kde jsem ještě pořád cítil pulzování v dozvuku.
Netlačila. Jen tam byla.

Pak obešla lavici a přesunula se ke mně shora.
Přesně, jako by věděla, že to další, co potřebuji, není další rozkaz… ale úleva.
Zavřela prsty kolem kovové přezky na mém pravém zápěstí. Rozepnula ji. Zavrzal kov, pouto povolilo. A moje ruka… klesla.

Pomalu. Těžce. Mravenčení mi projelo až do lokte. Byla mrtvá, ztuhlá, ale volná.

Jakmile uvolnila pouto i na mé druhé ruce, zůstala chvíli stát za mnou. Cítil jsem, jak se její tělo přiblížilo – ne dotykem, ale přítomností.
A pak si tiše sedla na lavici, těsně za mě, stehny mě obklopila z obou stran. Hřála.

Naklonila se.
Její paže se natáhly kolem mých boků. Uslyšel jsem tiché zacvaknutí – uvolnila druhé opěradlo, které mě zezadu pevně svíralo v pozici.

Dlaněmi se mi opřela do zad. Tlak byl přesně takový, jaký jsem v tu chvíli potřeboval –
pevný, klouzavý, pomalý.

Její prsty hledaly místa mezi lopatkami, kde mě drželo napětí. Palci kroužila kolem páteře.
Někdy silněji, jindy s něhou, až skoro hladivě.

Nadechl jsem se zhluboka. Poprvé bez napětí.

A ona jen tiše řekla:

„Dýchej. Všechno už je v pořádku. Jsi u mě.“

Naďa mi položila dlaň na břicho. Teplá. Stálá.
A pak promluvila tiše, klidně:

„Teď už ho můžeš z kroužku vysunout… pomalu.“

Její ruka se přesunula dolů. Pomalu. Jistě. K místu, kde mě kroužek ještě držel.

„Počkej. Pomůžu ti.“

Její paže se omotaly kolem mého těla.
Obejmula mě zezadu.
Teplo jejího hrudníku jsem cítil mezi lopatkami. Jemně zatlačila dlaní do mého klína.
Ne prudce. Ne surově. Tlak byl přesný. Promyšlený.

Prsty podebrala základ mého čůráku, druhou rukou mírně pootočila kroužkem. A pak, v jediném plynulém pohybu mě vysunula.

Cítil jsem, jak mě klouže ven. Jak mi teplá kůže klouzala mezi jejími prsty.
Byl jsem měkký, vlhký, přecitlivělý a přesto v jejích rukou to nebylo nepříjemné.

Naopak. Bylo to jemné. Uklidňující. Pomalé rozloučení se sevřením.

A když jsem byl celý venku, držela mě ještě chvilku. Jen tak, v dlani. Beze spěchu. Beze slov.
Cítil jsem, jak mi do něj znovu proudí krev, jak se uvolňuje, měkne, klesá… a zároveň, jak jsem pořád v jejích rukách.

Naďa se lehce pohnula, přitiskla se o něco blíž.
A pak promluvila měkce, do mého ucha:

„Už se můžeš úplně uvolnit…“
„Opři se o mě.
„Odpočiň si.

Zavřel jsem oči a opřel jsem se o ni. Celou vahou. Poddal jsem se jejím pažím, jejím stehnům, dechu, hlasu, doteku.

Naďa sjela rukama níž. Pevně mě sevřela na stehnech, palci zatlačila do svalů, pomalu a cíleně. Promačkávala mě. Kroužila palci vnitřní stranou stehen. Pevně, přesně, citlivě.
Cítil jsem, jak mi z nohou stéká napětí.

A pak…
se její prsty pohnuly výš. Ne prudce. Ne cíleně. Ale tak, jak se rukám přirozeně přenáší péče z místa na místo. Po vnitřní straně stehen. K tříslům.
K pokožce, která byla před chvílí stažená, napjatá, bolestivě citlivá.

Jednou rukou mi položila měkkého, unaveného čůráka na břicho. Druhou nechala dole v teple mezi mýma nohama.

Podebrala mě. Dlaní mi jemně pohladila koule – vystříkané, uvolněné.
Masírovala je pomalu, spíš hladila, jako by si mě chtěla vychutnat až do posledního pocitu.

Byly citlivé.
Ale její dotek nepřekračoval hranici.
Jen mě držel v dozvuku.

Naklonila se blíž.
A do ucha mi tiše, se sotva znatelným úsměvem, zašeptala:

„Máš je krásně vystříkané…“
„Teď bys mohl vydržet dýl, málokdy se spokojím jen s jednou dávkou…“

Její ruka zůstala, dýchání bylo klidné, a přesto v tom šepotu bylo něco…
co se pomalu vracelo zpět pod kůži.

Vzrušení ještě ne. Ale příslib. A ten byl možná silnější.

Opíral jsem se o ni celou vahou.
Hrudník mi klidně stoupal a klesal, dýchal jsem už volně –
ale v jejích rukou jsem zůstal.

„Nechám tě chvíli odpočinout…“


Jazykem mi sjela po uchu.


„A pak tě chci znovu slyšet sténat.
Možná jinak. Možná hlouběji.“
Usmála se, jemně mě stiskla. A já už věděl, že pauza bude krátká.


PS: Doporučuji přečíst i předchozí kapitoly LAVICE. Kdo nemá představu může mrknout na profil.
CHCETE POKRAČOVÁNÍ?