Ředkvička

Ředkvička přišla do mého ateliéru jen tak. Prostě mě zahlédla jednou v televizi, našla si na mě kontakt a napsal mi: „Zdálo se mi, jak jsem včera šla po ulici, četla si v parku knížku a pak ji tam zapomněla.“ „Já tu knížku našel, mám ji u sebe, jestli chceš, stav se někdy pro ni.“

Bylo to mnohem dřív, než je teď. To jsem ještě měl svůj starý ateliér v centru Prahy. Tak trochu vysquatovaný byt. S obřím nápisem nade dveřmi: Sex, drogy a Rock’n’Roll. A na záchodě obrovský plakát s Marylin Monroe, které od pusy šla komixová bublina:

The Starry Sky Above Me And The Moral Law Within Me… * I K‘ant.*

Na stropě té toalety byly samozřejmě stříbrné hvězdy na blankytně modré obloze. A na nich byl přišpendlený zlatý pantoflíček. A ten pantoflíček si na ty hvězdy pořádně dupl. Vždy když jste chtěli spláchnout nesprávným splachovadlem toaletu. A tak si jednou páteční dopoledne přišla Ředkvička pro tu svoji ztracenou knížku. Přišla ve škrobených šatičkách ze sekáče a cupitala roztomilými baletními krůčky. A hned moje první otázka byla, jak se ta knížka vlastně jmenovala. Trochu se začervenala. Druhá otázka byla, jestli chce čaj nebo kafe. A čtvrtá otázka byla, jestli si mám vzít kondom. Ale přeskočil jsem třetí otázku. Protože ta byla trochu více spojená s kontextem nálady, místa a okamžiku. Ředkvička upila čaj. Šli jsme vedle do místnosti, abych jí ukázal obrazy. A tam jsme si lehli na postel. A ona začala volat: „Ale to já přeci nemůžu. Ne teď. Co tomu řeknou ostatní?“ „Jako kdo? Vždyť jsme tady jen my dva. A pak už jen můj pes. A mého tomu je to úplně jedno.“ A to byla pravda. Můj pejsek s námi byl v pokoji, ale dělal, jako by se ho to vůbec, ale vůbec netýkalo. "Aha, tak to jo," usmála se ředkvička s tvářičkama červenýma jako ředkvička... které rudly víc a víc, jak se její dech prohluboval... A pak jsme se šli projít. A vymetli jsme asi pět barů a toulali se noční Prahou. A to odpoledne, večer a noc. Vše mělo příchuť granátových jablek.

Ředkvička přišla v pátek okolo čtvrté. A loučili jsme se v neděli po obědě. Mezitím jsme se milovali a mezitím si hezky povídali. To bylo vlastně na Ředkvičce úplně to nejvíce fajn, to povídání. Byla to začínající básnířka. A řeknu vám, to je přesně ten správný okamžik, kdy s básnířkou randit. Ještě dříve, než nabude povýšenecky pyšný tón. Ale přitom už překročila práh banálního žvástání. Ředkvička nádherně rozvíjela metaforické obrazy, které jsem vyhodil do vzduchu a my se za ten jeden víkend proletěli nad celou naší planetou od ledových ker až po pralesy v tropech. A možná jsme se odvážili i dál, do hloubi vesmíru. A možná dokonce až na dno Černé díry. Netflix hadr řeknu Vám.

Občas se mi po ni zasteskne. Po jejích červených tvářích. Proč jsem si nechal Ředkvičku tak snadno protéct mezi prsty? A přesně na ty její červené tvářičky myslím, když tento text publikuji. Aby, až se Ředkvičce dostal do ruky, aby se jí konečky prstů roztřásly tou vzpomínkou. Na jeden sychravý březnový víkend, kdy mraky kachen kroužily okolo nás jako komáři a kohout v dáli kokrhal. Nebo alespoň. Ať si připomene můj zlatý pantoflíček, kterým se každé ráno člověk znova dotkne hvězd!

A napsala mi: Děkuji!