Živá židle a její nový začátek

Klára hledala novou židli s pocitem, že hledá něco víc, než jen nábytek do svého bytu. Už dlouho se jí zdálo, že její život potřebuje změnu, ale co, to nedokázala popsat. A pak jí uviděla židli
Byla jiná než ostatní. Původně vypadala jako obyčejný kus nábytku, ale jak si jí prohlížela, ucítila zvláštní náznak přitažlivosti. Sedák byl potažen jemnou látkou, která byla napnutá a jako by pod ní něco bylo. Něco, co nemohla hned pochopit. Pod látkou se rýsoval tvar obličeje když se na fotku podívala zblízka.
Klára se rozbušilo srdce a zvědavost byla tak velká že si jí objednala domu
Klára se nemohla dočkat až židle dorazí
Přišla těžká krabice a Klára byla nervozní
Na štítku stálo jen: „MODEL 1 – židle která má duši jménem Pavel
Nic víc.
Žádná značka. Žádný návod.
Zvláštní si řekla
Karton křupnul když ho rozřízla.
A uvnitř židle, už sestavená její srdce na chvíli zůstalo stát. Nešlo jen o obyčejný kus nábytku, ale o něco víc, něco co vypadalo, jako by mnělo duši. Obličej, jemně zakrytý látkou, kopíroval všechny rysy lidského obličeje, ale bez emocí. Pouze oči byly viditelné, jasné modré které zůstávaly nehybné jako by se snažily něco vnímat, něco chápat.
Klára se usmála byla zvyklá na novinky, které si pořizovala do svého bytu, ale tahle židle byla jiná. Měla něco tajemného. Jakoby byla nejen nábytkem, ale společníkem, který musel teprve zjistit, co znamená jeho existence.
Opatrně ji postavila u počítačového stolu. Klára se natáhla a jemně pohladila látku na sedáku. Jak ji její prsty hladily po jemném materiálu, ucítila, jak se látka pod ní zlehka pohnula, jako by obličej pod ní skutečně tiše dýchal. Byl to tak zvláštní pocit vlnění, které cítila na dotek, ji vtáhlo do něčeho jiného, něco, co bylo daleko za hranicemi běžné zkušenosti...
A pak to přišlo
Oči zamrkaly, obličej se usmál
Klára ztuhla, srdce jí poskočilo a prsty, které se ještě před chvílí dotýkaly látky, teď pocítily vlnu nervozity. Byla šokována
Co... co to je?“ zeptala se Klára
Jsem to, co si objednala do svého života,“ odpověděl Pavel klidně
A právě v té chvíli, když se Pavlovo jméno dotklo jejích uší, Klára pocítila jak se její pohled na svět změnil. Bylo to, jako by se najednou otevřel zcela nový prostor. Něco neznámého a tajemného, ale přitažlivého.
Víš proč jsi tu?“ zeptala se tiše Klára
Židle neodpověděla. Její obličej zůstal klidný, oči nezměnily výraz. Byla nová, neznala odpověď.
Ne?“ žena se usmála a sedla si na okraj židle, jako by jí chtěla ukázat, co všechno to znamená. „Jsi tu, abys mi sloužila. Když potřebuji sedět ať už v pracovním dni nebo o víkendu, musíš mi nabídnout pohodlí. Tak to bude. To je tvoje role. Položila dlaň znovu na jeho obličej.
„Budeš sloužit k sezení. Chápeš? Oči se pomalu zavřely
Židle tiše dýchala, ale stále nebyla schopná vnímat, co to všechno obnáší. Nevím, co to obnáší, odpověděla v duchu i když věděla že to nejsou její vlastní slova. Byla to prostě pravda, její úkol byl jasný, ale ona nevěděla jak ho splnit.
Klára se zasmála, to nevadí. Všechno ti předvedu, ukážu ti pravidla ale musíš být trpělivá. Když sedím, tvoje úkoly začínají. Budeš muset vydržet váhu i dlouhé hodiny i drobné změny, které se ti budou zdát neznámé ale zvládneš to. Jsi židle
Tak… půjdeme na to?
Ano... Látka sedáku se nepatrně napla, oči zůstávaly klidné ale soustředěné. Čekající
Teď se posadím řekla s úsměvem a ty mě budeš držet k tomu jsi určený
Klára se pohodlně usadila na sedák židle, ale tentokrát její tělo přesně spočinulo na něčem jiném. Jak se posadila její váha se přenesla na židli, která okamžitě reagovala, ale místo jen běžného sezení, Klára cítila, jak přes tepláky a látku jemně, ale pevně cítí tvar obličeje. Látka na sedáku se jemně vyšponovala, a nos židle se stal hmatatelný, cítila jeho jemnou strukturu, jak jí tak blízko přiléhá. Oči židle, které byly do té doby klidně otevřené se teď ocitly ve stínu skryté pod tlakem jejího těla a temnotě
Byl to zvláštní pocit sedět na něčem, co mělo tvář, ale bylo naprosto bez odpovědi. Klára pomalu vnímala každé jemné vybočení tvaru, jakoby seděla na měkkém, ale pevném povrchu, který byl lidský a přitom pohodlný
Cítíš to? zašeptala Klára, jako by si povídala s objektem, který se už nějak stal součástí jejího pokoje. To je tlak. To je to, co musíš snášet. Sedím na tobě tak to lidé dělají. Židle slouží k tomu, aby nesla váhu
Židle zůstala tichá, neodpověděla. Možná to ani nebylo možné, aby odpověděla pod její vahou, přidušená. Byla to jen židle, nástroj pro sezení. Ale teď, v téhle chvíli, něco začínala chápat k čemu vlastně je
Není to nic těžkého, pokračovala Klára, budeš to takto dělat každý den, ať už trávím hodiny prací nebo jen odpočívám. Musíš to vydržet
Židle tiše ztěžka dýchala, nic se nehýbalo, žádná změna v její formě, jen tiché přijetí tlaku, který přicházel s tímto prvním sezením. Bylo to jako uvědomění si nového úkolu, role, kterou musela plnit.Teď to víš,“ řekla žena, její hlas tiše a klidně, ale s vědomím, že se něco stalo. „Budeš tu, abys mi sloužila. Dnes, zítra, každý den. A já tě budu používat tak, jak potřebuji.“
Teď to víš řekla Klára, její hlas tiše a klidně ale s vědomím, že se něco stalo. Budeš tu abys mi sloužila. Dnes, zítra, každý den. A já tě budu používat tak, jak potřebuji. Klára se zvedla a řekla pro začátek to stačí a pokračovat budeme zítra, pohladila obličej přes latku a odešla.....