V nemocnici

Byl to zvláštní víkend. Nemocnice byla skoro prázdná, chodby tiché, a já se cítila odříznutá od světa. A pak přišel on…doktor, který se u mě zastavoval častěji, než bylo nutné. Vždycky se na mě díval tím klidným, ale přitom pronikavým pohledem, který ve mně vyvolával zvláštní chvění.

Když vešel večer do mého pokoje, měl v ruce kávu a úsměv, který mi zrychlil tep. Sedl si vedle mě a chvíli jsme si jen povídali, jako by tohle nebyla nemocnice, ale místo někde úplně jinde. Najednou se naklonil blíž. Cítila jsem jeho dech na tváři. „Víkendy tu bývají dlouhé,“ zašeptal.

Mé tělo reagovalo dřív, než moje hlava stihla cokoliv vymyslet. Trochu jsem k němu natočila boky, jako bych mu dovolovala víc. Jeho ruka sjela na mé stehno, přes látku nemocniční košile, a já se zachvěla. Věděla jsem, že tohle není správné, ale touha byla silnější než jakékoliv zábrany.

Když mě políbil, poddala jsem se mu okamžitě. Jeho rty byly horké, dychtivé, a já cítila, jak se ve mně probouzí hlad, který jsem dlouho nepoznala. Jeho ruce mě hladily, zkoumaly každý kousek mého těla. Pod dekou jsme se dotýkali, jako bychom byli v úplně jiném světě.

Byl něžný, ale zároveň vášnivý. Každý jeho dotek mě rozechvíval, nutil mě tiše vzdychat a zapomenout, kde vlastně jsem. V tu chvíli už jsem nebyla pacientka a on doktor. Byli jsme jen muž a žena, ztracení v okamžiku, který jsme oba zoufale potřebovali.