Nečekaná neřest - na přání 2. část

Ondřej se vždycky smál rčení „čumět s otevřenou pusou“ A teď si uvědomil, že se dívá přesně tak, neschopný další reakce. Když před chvílí dorazil domů, prošel kuchyni i obývák, a když Janu nenašel ani tam, zamířil do ložnice. Převlékne se tiše, třeba si šla lehnout, nebude jí rušit. Otevřel dveře, setrvačností udělal krok dovnitř a klika mu vyklouzla z ruky.
Na posteli čelem proti němu seděl chlap. Zaregistroval šedivé vlasy, holý hrudník v rozhaleném županu („to je přece můj župan“, blesklo mu hlavou), břicho, kolena roztažená do stran. Zbytek výhledu mu zakrývala Jana, tedy její hlava zabořená někam do mužova klína, holá záda. Sakra, vždyť ona je nahá, uvědomil si při pohledu na její zadek, který rytmicky pulsoval vpřed a vzad. Ona je nahá a kouří tomu chlapovi ocas ! Jeho mozek odmítal tuto situaci vstřebat.
Muž zatím zvedl hlavu. Ondřej vycítil pohled, měl by ho opětovat, ale stále ho fascinoval pulsující zadek. „Tak tě tu vítáme“ sdělil mu muž bez rozpaků vlídně, „a když už jsi tu, budeš pomáhat“
Hlas postupně přecházel do ostřejšího tónu. „Nezdržuj a svlíkni se donaha“ už znělo velitelsky.
Ondřej se nepohnul, oči stále na pulsujícím zadku. Muž jí zlehka zatáhl za vlasy, zvedla hlavu. Zadek přestal pulsovat.
„Pomož mužíčkovi, má nějaký moribundus – oblečení dolů“. Stále ztuhlý viděl, jak Jana přikývla a zvedla se. Když se otočila, přesvědčil se, že je opravdu úplně nahá. Nedovedl to pochopit, před ním se ve dne svlékla jen výjimečně. Teď k němu ale přistoupila, chytla za tričko a jedním tahem mu ho přetáhla přes hlavu. Než stihnul zareagovat, táhla už mu rozepnuté kalhoty i s prádlem dolů ke kotníkům.
„Co to děl..“ chytila ho za bradu, dost hrubě, takže nedořekl. „Mlč a poslouchej tady Pána“ pro zdůraznění ještě s úžasem ucítil facku, ne úplně silou, ale přesto dost důraznou.
„Pošli mi mužíčka sem, naučíme ho poslušnosti“ muž zatím vstal, zavázal si župan („můj župan“ pomyslel si zase).
Jana ho obešla a začala důrazně postrkovat k posteli. Kalhoty u kotníků mu nedovolovaly dost dlouhé kroky, až začal ztrácet rovnováhu a přepadl na postel. Jana mu přitlačila natažené ruce. Vážila víc než, on, a pořád nebyl schopný se nějak bránit tomu, co se děje.

„Výcvik k poslušnosti, dostaneš povinný výprask“ slyšel mužův hlas. Nadzvedl hlavu a snažil se vzepřít.
„Tiše, a hezky drž“, šeptala mu tiše Jana do obličeje. Rána přes zadek „Auuuu“ zavyl.
Vjel do něj vztek. „Co si to dov…Auuu…oluješššš….? Snažil se uvolnit ruce a zvednout. Držela ho ale překvapivě pevně, kde se v ní ta síla vlastně bere ?
Muž zatím pokračoval ve výprasku, nejspíš páskem. Klidně, metodicky, rána za ranou na holý zadek. Vztek se mu mísil s bolestí, pak začala bolest pomalu vítězit.
„Přestaň, sakra !“ snažil se řvát. Další rána „Dooost !!!“ Rána. „auuuu…..“ hlas se mu začínal lámat
„Dost už….proosssím“ vyklouzlo z něj, ani nevěděl jak
Rány přestaly, cítil, jak mu někdo, asi muž, stahuje kalhoty úplně.
„Tak vstávat, první část máš za sebou. Při neposlušnosti budeme pokračovat, ale už tě nebudu tak šetřit“ nedovedl si představit větší intenzitu. Převedli mu ruce za záda, pustil, jak mu je svazují. Chlap ho pozadu zvednul. „Teď si dáš chvilku pauzu, hezky odpočívej a můžeš se dívat“ stáhnul ho pozadu na špičky. Kývnul na Janu, ta mu pár šikovnými pohyby rychle podvázala koule. Muž ho pozadu stáhnul ke stěně, přiměl kleknout a za ruce přivázal k topení. „Buď tu hodný, jinak….“ Cítil, jak mu mužova ruka sevřela koule. Zatáhl, až se Ondřejovi udělaly mžitky před očima. Pak ho pustil.