Rozhovor do novin probíhal před lety přesně tak, jak tyhle věci probíhají dnes.
Formálně, lehce odtažitě, s občasným pokusem o lidskost, který skončí u diktafonu.
Akorát místo focení mobilem pak přišel fotograf.
Rozbalil světla s jistotou někoho, kdo to už dělal tisíckrát, postavil stativ, upravil úhel. Pohyboval se tiše, soustředěně, s tělem, který rozhodně nepatří do redakčního stereotypu.
Nebyl vysokej. Ale byl hutnej. Kompaktní. Svaly ne na parádu, ale na použití.
Typ, který by v pornofilmu nehrál studenta, ale instalatéra, co ví, co dělá.
Rus. S perfektní češtinou, téměř bez přízvuku.
Fotil mě dlouho. Déle, než bylo nutné.
Neříkal skoro nic, ale díval se. Ne technicky. Přesně.
Když balil techniku, podal jsem mu vizitku.
Takové to gesto, které má působit profesionálně, ale ve skutečnosti je to nabídka dalšího kontaktu bez upřesnění.
Usmál se.
Zavolal ještě ten večer.
„Mám ty fotky,“ řekl.
Krátká pauza.
„Mohl bych ti je promítnout. U mě. A… ukázat víc.“
Přemýšlel jsem přesně dvě vteřiny.
Pak jsem byl na cestě.
Ještě předtím, než se dotkl ovladače projektoru, vytáhl vzorník barev.
Takový ten profesionální, těžký, s přesnými odstíny, které nemají jména, jen kódy.
Položil ho mezi nás.
Podíval se mi do očí.
Dlouho. Beze spěchu.
„Tvoje zornice,“ řekl klidně, „jsou skoro přesně tady.“
Prstem klepl na jeden odstín.
#5DA9C7
„Paul Newman blue,“ dodal.
„Ne ten filmovej. Ten skutečnej. Studenej, ale hlubokej.“
Později jsem zjistil, že tak pojmenoval složku s mými fotkami.
Ne mým jménem.
Ne zakázkou.
Jen tím kódem.
Asi v tom chtěl mít pořádek.
Když jsem večer přijel, už jsem chápal proč.
Byt byl plný světel zb ulice i stínů. Fotky běžely po zdi pomalu, bez hudby. Jen zvuk projektoru a naše dýchání.
Seděl blízko. Ne dotýkal se. Zatím.
Zeptal se mě, jestli chci vodu a podal mi broušenou sklenici, ale v ní byla vodka s ledem.
Tak jsem se napil.
Byt měl stropy tak vysoké, že se tam myšlenky chovaly jinak než dole na ulici.
Starý dům v centru Prahy, vysoká okna, parkety, které pamatují jiné režimy i jiné hříchy.
Projektor visel skoro u stropu, jako by tam byl proto, aby připomínal, že některé věci se dělají shora.
„Blbne žárovka, vyměníš mi jí, já tam nedosáhnu, vykouřím tě za to“ řekl Timur lehce a myslel, že mě asi zaskočí.
Byl to typickej ruskej vazounek, trochu ustřelený kecky, ale dohnal to širokými rameny a chlupatým tělem.
Postavil hliníkový štafle a to znamenalo, že se spoléhá, že já se svými 185 cm tam dosáhnu.
Štafle vrzaly, když jsem na ně vylezl.
Kov studil do dlaní a držet stabilitu na tom stupínku dalo zabrat.
Čtyři křížové šroubky. Pomalu. Jeden po druhém.
Výklopná objímka držela, jako by měla vlastní vůli.
Do toho zvonek a Timur odešel otevřít. Já stojím bez zajištění s hlavou pod projektorem.
A pak přišli jeho dva kámoši.
No ty pičo, já tady jak údržbář, rusákovi sloužím a teď tohle k tomu.
Slib že mě vykouří se vypařil a já jsem za blbce.
Stál jsem nahoře, světlo z oken z ulice mi šlo do očí a oni byli pod mnou.
Ten kontrast byl až příliš přesnej na to, aby to byla náhoda.
Jeden z nich vypadal jako zahradník ze Zoufalých manželek, upravený, pevný, ten typ chlapa, co ví, jak stříhat růže i lidi. Mluvil jen anglicky a španělsky, česky jen rozuměl a jmenoval se Carlos.
Druhý… ten byl tak něco jako „třetí do party“.
Nebo spíš čtvrtej do party.
Známá tvář z médií, takže nebudu specifikovat.
Nikdo z nich nic kromě pozdravu neřekl.
Jen stáli.
A dívali se nahoru.
Já nad nima.
S rukama nad hlavou.
Košile se mi vyhrnula víc, než by bylo praktické.
Šroubek mi jednou málem spadl, chytil jsem ho na poslední chvíli a dole se někdo tiše zasmál.
„Je to složitý?“ zeptal se Timur.
Podíval jsem se dolů.
Stál opřený o stůl, ruce založené, pohled klidný.
„Ne, není. Je to jednoduchý, to bys koukal.“ řekl jsem.
„Jen to chce přesnost a pevnej úchop.“
A bylo jasné, že nemluvím jen o projektoru a v jeho očích jsem viděl chtíč.
Objímka konečně povolila.
Žárovka byla horká, musel jsem chvíli čekat.
Ticho se natáhlo.
Timur dole změnil váhu z jedné nohy na druhou.
Cítil jsem to, aniž bych se otočil protože mi držel ty zkurvený štafle.
Opatrně jsem si vzal novou žárovku, byla v látkovém obalu.
Vyměnil jsem žárovku.
Stáhnul obal.
Utáhl šroubky.
Stejně pomalu, jako jsem je povoloval.
To už byli pode mnou všichni tři.
A teď se dívali nahoru.
Na mě.
Já byl nad nimi, trochu neohrabaně rozkročený na štaflích, košili lehce vyhrnutou, protože jinak bych na projektor nedosáhl. Cítil jsem, jak se prostor mění. Jak se byt z pracovního ateliéru přepíná do režimu, který se nedá pojmenovat, jen vycítit.
„Utáhni to opatrně, ať to pak ještě někdo povolí,“ řekl Timur a přistoupil blíž.
„Jo, já vím,“ zamumlal jsem, „jen to nejdřív…“
Nedopověděl jsem to.
Protože v tu chvíli mi položil ruku na bok.
„Jsi strašně sešněrovanej,“ řekl skoro pobaveně.
„Tak se nemůžeš ani nadechnout.“
Nečekal odpověď.
Jeho prsty našly přezku pásku s naprostou samozřejmostí člověka, který je zvyklý pracovat s detailem.
Bylo to gesto, které předpokládalo souhlas.
Kov lehce cvakl.
Nikdo z těch dvou dole neřekl ani slovo.
Jen se dívali.
Jeden se opřel o stůl a druhý si založil ruce na prsou.
Jako publikum, které ví, že se děje něco důležitého, ale nechce to rušit hlukem.
Stál jsem tam, ruce pořád nad hlavou, projektor otevřený, žárovka v půli výměny, a měl jsem pocit, že nejde ani tak o techniku, jako o pozici.
Já nahoře.
Oni dole.
A Timur přesně mezi tím.
Všim jsem si, jak mi civí na koule.
Jasně, mám to tam napěchovaný a stejně vlhký jako on.
Že by byli použitelný všichni?
A Timur má nádherný stehna, chlupatý prsa, má postavu jako kdyby trávil hodiny a hodiny ve fitku, musel by mít skvostnou i dírku, táhne mi hlavou.
„Sakra bejku, já nejsem z kamene, ten tvůj pták mě úplně hypnotizuje.“ Říká Timur. A dodává: „Jestli ho nebudu mít do pár vteřin narvanýho v hubě, začnu zpívat ruskou hymnu“.
Skočil jsem ze štaflí až parkety zapraskaly.
To, co se přede mnou zjevilo, bylo vážně dokonalý. On v černým nátělníku, pazoury namakaný čerstvě z fitka, široká ramena a zarostlé podpaží hustými, ale upravenými chlupy.
Plátěný kraťasy ve vojenský zelený.
Vytáhnul svého čuráka z plátěných kraťasů.
Nebyl ani tak dlouhej jako pořádně tlustej a trčel vyzývavě přímo na mě.
Jeho růžovej žalud si přímo říkal o olíznutí.
A tak jsem to prostě udělal.
Nejdřív jsem se ho dotkl jen špičkou jazyka a pak jsem ho postupně několikrát narval do pusy.
Pak jsem se zase postavil a v tom okamžiku si kleknul Timur, za vteřinu Carlos s tou jeho pražskou celebritou.
Mezitím jsem rozepnul knoflík na mých džínách.
Timur mě za pomoci Carlose svlíknul kalhoty i boxerky a stáhnul ponožky.
Carlos s celebritou měly hlavy úplně stejně daleko od mýho čuráka a chtěli mě začít kouřit.
Tak chlapci, ale bez dovolení se mě nedotknete.
Dokud na každýho nekývnu, držte se zpátky.
Svlíknul jsem si i košili.
Ukázal jsem na Carlose, ať se trochu zvedne.
Mimochodem, kdybych si musel vybrat, nevěděl bych kterýho.
Jeden byl jak bílá a druhej jako mléčná čokoláda.
Obě mám rád.
Někdy i hořkou.
Carlos a Timur byly čokolády, které jsem chtěl.
Celebrita byla jenom hořká čokoláda, z nouze dobrá, ale o kterou jsem moc nestál.
Protože mléčný a bílý bylo dost.
Carlos se se mnou začal líbat, ale já mu zatlačil hlavu stranou a on se mi zabořil do pravého podpaží, ten třetí do levýho a na Timura zůstalo hulení mýho vocasu.
Timur to dělal naprosto skvostně.
Nevim jak to dělal, ale v jeho tlamě byl muj čurák jako nebi.
Cítil jsem, jak mě chvílema polyká snad i s koulema.
Jeho jazyk mi objel ráfek, zřetelně slyším, jak s rozkoší fetuje vůni z mých chlupů, leští mi uzdičku, vjíždí i do štěrbiny.
Je to živočišnej samec, napadne mě.
Ty jo, nevím, co dřív.
Nechat ho lízat mi čuráka, což umí jako mistr světa, anebo mu zajet žaludem až za mandle?
Teď nahmatal mý koule a věnuje se jim. Přirazím do něj, to se nedá vydržet.
Ta huba nadupanýho samce je zkušená a evidentně to potřebuje.
Nevadí mu, že se dusí, jeho sliny smíchané s mou předmrdkou mi tečou na koule.
Chytím Carlose a celebritu za hlavy a zatlačím je dolu, protože tři chlapi mě najednou ještě nikdy nekouřili.
Napiju se vodky, jako by to byla voda. Nechápu, proč mi ji Timur nalil do třídecovky. Vlastně chápu. S ním to nic nedělá, ale já ztratil zábrany.
Vůbec neprotestuju, když se Carlos začne věnovat mým koulím.
Chvílemi zavírám oči blahem a dost mě to rajcuje.
Abych se trochu udržel, řeknu „Teď se svlíkněte a chci vidět, jak si honíte čuráky“.
Všichni se poslušně svlíknou, prohlížím si celebritu, v televizi vypadá svalnatější, ale docela ujde, myslím že bude starší než já.
Timur má největší kládu, Carlos má krásný tlustý péro, ale moc mu zatím nestojí a celebritě tam pořádně nevidím.
No a jak nad nima stojím a prohlížím si je, občas na některýho ukážu a on se poslušně začne se mnou líbat.
Neměl jsem tu vodku pít, ale co už.
Ukazuju teda jenom na Carlose a Timura, což mi nepřipadá spravedlivý. Ale život není spravedlivej.
Ale jak nad nima stojím a dívám se, jak tam dole klečí a honěj si vocasy, nedá mi moc práce se dostat opakovaně až na samou hranu.
Honím si ho pomalu, teče mi z něj, a tak to dole čvachtá.
Timur s Carlosem se občas dostanou blíž a olížou mi všechno co teče a už mám fakt na krajíčku.
Když v tom Timur řekne „Bejku, vystříkej nám držky, dělej, my chceme tvojí mrdku“.
No a na mě, když takhle někdo promluví, všechno se akceleruje a znásobí.
Netrvá to dlouho a z mýho čuráka vytryskne několik provazců hustý mrdky a já se snažím každýmu aspoň jednu dávku věnovat do otevřený držky.
Je to nádhernej pocit, krmit takový chlapáky svou mrdkou.
Už jsem to nikdy nezopakoval, ale s Timurem a Carlosem jsem se občas scházel a někdy s každým zvlášť.
Timur mě jednou pozval k sobě domů, abych pomohl sestavit dubový stůl.
Když jsem skončil s truhlařinou, tak jsme se nějak pustili do mrdání a když jsem byl v nejlepším a on ležel na zádech na právě sestaveném dubovém stole a já jsem na něj mluvil ne zrovna vybraným slovníkem, otevřely se dveře a domů přišla celebrita.
Nevěděl jsem totiž, že byli partneři a měli dohodu, kterou Timur porušoval se mnou i s Carlosem.
Jenže to už je strašně dávno, v rádiu hráli Medvídka z Bogoty, od té doby se mnohé změnilo, Carlos už je zpátky v Mexiku, Timur zmizel někde na Baleárech a celebrita mě vyhodila z přátel hned poté, co po nás umyla ten dubovej stůl.
Ovšem moje byznys fotka, kterou dělal Timur ta je pořád na netu dohledatelná.
