Holky z porna: naše zkušenost (12)

„Hele, tady někdo chrápe,“ vzbudil mě Martinův hlas. „Vstávej,“ pokračoval. „Musíme připravit plán. Kódové jméno ‚Zničit Sráče‘. Nevíme, kdy odjedou, a nechceme, aby Sráč zmizel bez potrestání.“
„Jasně, jdeme na to,“ souhlasil jsem.
Ještě na pláži jsme připravili podrobný plán. Nepovedlo se nám ho sice až tak moc dodržet (jemně řečeno a objektivně vzato to byl jeden velký průšvih), ale v tu chvíli to nikdo z nás netušil. Alespoň nám bylo jasné, co vše ještě musíme nakoupit, aby byly naše představy ve stylu „Sám doma“ úspěšně narafičeny.

První část plánu realizovala Majka s Klárkou. Pozdě odpoledne měly jít do městečka hledat Sráče a jeho partu. Klárka ho měla poznat, aniž by on poznal ji. Majka měla pokračovat ve sledování sama a hlásit, jestli se někam přemístí, a Klárka se snažit být od nich co nejdál, aby ji neviděli.
Druhou a hlavní, tedy kontaktní část plánu, jsme připravovali spustit krátce po setmění. Štěstí je, že zde soumrak trvá tak krátce, a že noc snad naše triky spolehlivě překryje. Technickou část této fáze jsem za pomoci nakoupených propriet připravoval já sám, abych tak předešel možným potížím.
Zpočátku nám vše úplně dokonale vycházelo. Podle našich předpokladů Majka s Klárkou narazily na Sráče v pivnici Independence Beer Garden, v té, ve které jsme ho už jednou společně s jeho kumpány načapali. I tentokrát tam byli všichni tři společně. Plán byl jasný. Klárka se před nimi objeví, Sráč ji pozná a začne ji i se svými kumpány pronásledovat a dovede je až k nám, kde nám padnou do připravené pasti.
Na místě jsem se připojil ke Klárce. Teď bylo důležité způsobit rozruch. Měli si nás všimnout, začít nás sledovat a Majka zase nenápadně je, aby potvrdila, že naše finta vyšla. Klárka si našla místo, aby byla – pokud možno – v jejich úhlu výhledu. Sedla si k volnému stolu, kam si přinesla umělohmotný pohár piva a snažila se jejich směrem nedívat. Nechal jsem ji, dokud se tam neusadí. Během pěti minut jsem se před ní s rozhodným krokem a zarputilým výrazem ve tváři objevil. Teď přišla má chvíle. Spustil jsem hodně nahlas německy, s co možná nejtvrdším berlínským dialektem:
„Co tu zase děláš, ty děvko? Nikoho nesváděj! Víš, kde máš být? Zvedni ten svůj zadek a vypadni odsud!“
„Nech mě být!“ vykřikla Klárka, postavila se, já ji chytnul za ruku a táhnul ji pryč. A teď měl přijít náš majstrštyk. Jak stála a já ji táhnul pryč, cukla, zakřičela na mě „Quatsch!“ a vrazila mi parádní facku. Sedla s pořádným plesknutím, až mi v očích zajiskřilo. Koutkem oka jsem zahlédl, jak se Majka zvedá a snaží se jít od nás dál, aby mohla celou situaci z povzdáli lépe sledovat. Táhnul jsem Klárku za ruku ven za zvědavých pohledů většiny hostů. Bylo tam hodně Němců, kteří mezi sebou náš výstup hojně komentovali. Ušli jsem asi 100 metrů, když mi přišla zpráva. Snažil jsem se nevypadnout z role a co nejnenápadněji vytáhnout mobil.
Psala Majka: ,Průšvih - nesledují vás, ale mě. Co budeme dělat? Šla jsem radši na druhou stranu než vy´.
„Klári, tak se nám to nepovedlo. Sledují místo nás Majku. Co uděláme?“
„Tak to je fakt úlet. Víš co, já se jí pokusím nadběhnout a dovedeme je společně k nám. Ty nás budeš zezadu krýt, když by náhodou něco. Nebyla ta facka moc silná? Cítila jsem, jak ti parádně sedla,“ zasmála se a zblízka si prohlížela mou tvář.
„Máš dobrou trefu. Píšu změnu plánu Majce, ať zůstane na hlavní, že ji potkáš.“
„Promiň, prostě mi to vyšlo. A tvář máš ještě teď pořádně červenou.“
Zahnuli jsme za roh a souběžnou ulicí se jim snažili nadběhnout. Vrátili jsme se na hlavní asi o půl kilometru dál. Majku jsme neviděli a Klárka to riskla. Počkal jsem chvíli a snažil se ji nenápadně sledovat. Podařilo se! Holky se potkaly a daly se spolu německy do řeči, otočily se a pokračovaly nazpátek. Sráč byl kousek za Majkou. Když jsem viděl zezadu Majku, vůbec jsem se nedivil, že vzbudila jejich zájem. Jak je Sráč minul, zastavil se a pokynem ruky zastavil i své kumpány. Byl jsem dost blízko nich, tak jsem slyšel, o čem se baví.
„Viděli jste tu další kočandu? Jdeme za nima, ty musíme sbalit. Filipe, je ti to jasný, musíš nám všechno pořádně překládat!“ dirigoval Sráč členy své tlupy.
„Ani nevím, jak mluvily, já je špatně slyšel,“ snažil se odporovat ten, co z nich vypadal nejslušněji.
„Doprdele,“ zařval Sráč a zastavil se. „Ta kozatá, tak to je ta, co byla se Zuzanou, jak jsem ji zmlátil. To je mi náhodička!“
Jak se zastavili, skoro jsem do nich narazil. Snažil jsem se to nějak vymanévrovat a zůstat dál nenápadný. Situaci jsem zachránil tím, že jsem se postavil čelem k výloze.
„Takže tam budou tři? Super, a Milane, doufám, že mi Zůzu zase pučíš! Tenkrát to bylo super prcání!“ projevil se další kumpán.
„Jasan Honzo, stejně mě už nebavila,“ odpověděl trochu nedůrazně Sráč.
„Tak na co čekáme,“ snažil se Honza rozpohybovat stojící tlupu.
„Co když tu mají někde své kluky?“ ptal se nesměle Filip.
„Nemaj šanci,“ reagoval Sráč. Přesto se neměl k tomu vydat se za Klárkou a Majkou.
„Ty vole Milane, nespletl ses s tou kozatou? Vážně to je ta, cos ji zmlátil? Já myslel, že má něco zlomenýho, jak jsi to popisoval,“ dorážel na Sráče Honza.
„Asi teda nemá, no. Ale byla to určitě vona. Kluci, vidíte je? Já je nějak ztratil. Určitě šli tamhle za roh,“ ukazoval Sráč rukou před sebe. Holky ale šly dál po hlavní, o tom jsem byl přesvědčen. „Tak rychle za nimi,“ popoháněl je na roh ulice.
Bylo jasné, že se v tomto zákoutí snaží někoho najít naprosto marně. Honza po chvíli marného pronásledování navrhl, ať si jdou sednout nazpátek na pivo, že tam třeba nějaký Němky zase přijdou. Za této pro nás komplikované situace jsem zavolal Majce.
„Tak plán nám nevyšel. Sráč poznal Klárku a dostal strach. Snažil se zdržovat a schválně navedl vaše pronásledovatele úplně mimo směr. Jdou nazpátek na pivo.“
„Jsme u té velké sámošky, počkáme tady na tebe,“ odpověděla mi Majka.
Jak jsem na holky narazil, hned jsem překotně spustil: „Vypadalo to tak snadně. Nepočítal jsem s tím, že se Sráč vystraší. Plán selhal. Do prkýnka dubovýho,“ pronesl jsem skutečně rozzlobeně.
„Ty se rozčiluješ? Nemusíš. Ale parádně jsi při tom zrudnul. Dávej si pozor na tlak,“ změnila Majka svůj tón a v jejím hlase byla znát nefalšovaná starost.
„Majko, promiň,“ vmísila se do našeho rozhovoru Klárka. „To já. Ten náš majstrštyk. Mně ta facka ulítla a fakt dobře sedla. To má Romča ode mě.“
„Ukaž? No jo, vážně, blbě trefený gimme five, má to tam jak vyšitý,“ zkoumala mou tvář rozesmátá Majka. „Nastavuje se dlaň, ne obličej, můj milý!“
„Půjdeme nazpátek k nám. Hrubě nám to nevyšlo. Musíme vymyslet nějaký náhradní plán,“ navrhl jsem poněkud zkroušeně.
Při naší cestě nazpátek jsme si ani nevšimli, že procházíme okolo uličky, kde je hotel Las Marismas. Hotel, kde bydlí Sráčova vykutálená parta.
„Promiňte,“ ozvalo se za námi zčista jasna německy. „Bylo to neslušné, jak jsme vás pronásledovali a co vám udělal můj kolega,“ pokračoval dále německý hlas. Zastavili jsme, otočili se, a tam stál onen slušňák ze Sráčovy party.
„Dobrý večer,“ spustil jsem česky. „Nic se nestalo. Chtěli jsme, abyste nás pronásledovali,“ rozhodl jsem se natvrdo zapůsobit na pode mého názoru nejslabší článek Sráčovy vykutálené party.
„Vy jste taky Češi? Já…“ zakoktal se slušňák.
„Ano. Milan s Honzou ošklivě ublížili naší kamarádce. Milan ji tady opět potkal na pláži a zase se po ní hnal. Tady Klárka si ho podala a uzemnila tak, že utíkal nazpátek sem, do hotelu, jako malý kluk,“ popsal jsem zkráceně scénu z pláže.
„Cože? No, moc se nedivím, oba se chovají hodně nechutně. Podáte na ně trestní oznámení?“ kroutil hlavou slušňák.
„Nad tím jsme ještě nepřemýšleli. Vypadáte jako slušný člověk. Co se stalo, že tu jste s nimi?“
„Byl jsem se opít v jedné hospodě. Rozešla se se mnou holka. Nestačil jsem na její hlouposti, a bohužel ani na jejího dalšího přítele. No a objevila se tam tahle parta. Nějak se mezi sebou pošťuchovali, jeden z nich padl na stůl, kde jsem seděl já, a to tak nešťastně, že mi rozbil skleničku s vínem a střep se mu zaryl do zápěstí. Hned se objevila spousta krve. Já jako medik nezaváhal a poskytoval mu první pomoc až do příjezdu záchranářů. Měl to hodně ošklivé. Děkovali mi za pomoc a odjeli taxíkem za kamarádem do nemocnice. Vypadali více méně v pohodě a vzali si na mě kontakt. Všichni tři se připravovali odjet na dovolenou, sem. V nemocnici však tomu poraněnému důrazně nedoporučili cestovat k moři. Tak mi zavolali a za záchranu kamaráda nabídli, ať sem jedu chlastat místo něj. Že mi přenechají zájezd za symbolickou cenu. Přišlo mi to jako super nápad, protože jsem se opíjet rozhodně chtěl. Druhý den jsme na cestovce přepsali jméno a hned následující ráno se letělo. Za dva dny tu končíme. Ani nevíte, jak se do Prahy těším. Netušil jsem, s kým letím. Věřte, tolik ostudy jako s nimi jsem nezažil snad za celý můj život.“
„Proč jste s nimi tady zůstával?“ ptal jsem se dál.
„Jsme na jednom apartmá, a já, přiznávám, nemám skoro žádnou finanční rezervu, abych si našel jiné bydlení nebo rovnou koupil zpáteční letenku. Většinu pití mi také platí oni. Tak se to tu snažím nějak přežít. Když jsem vás uviděl, uvědomil jsem si, jak to naše pronásledování muselo vypadat. Navíc když vás Milan fyzicky napadl a asi i poranil, tak jsem se chtěl omluvit. To jsem ale netušil, co se doopravdy stalo a že ve skutečnosti sledujete vy nás. Promiňte. Nepředstavil jsem se. Filip Novotný.“
Seznámil jsem ho s naší malou skupinou a pokračoval dál: „Filipe, za to přece nemůžete, co dělali tihle výtečníci před tím, než se s vámi poznali. A ani tady za ně nenesete přímou odpovědnost, jsou přece dospělí a svéprávní. Děkuji za váš přístup, že jste se snažil zachovat slušně a když jste nás viděl, že jste se chtěl omluvit za něco, čeho jste nebyl původce a u čeho jste se jen vzdáleně nachomýtl.“
„I tak mi je stydno,“ odpověděl Filip tiše a díval se do země.
„Víte co? Za chvíli bude tma, můžeme vás pozvat na večeři? A samozřejmě i na něco k pití, ať si od nich odpočinete,“ zkusil jsem zapůsobit na Filipa. Třeba nám s pomstou pomůže.
Majka se na mě podívala s němou otázkou v očích. Aha, musím ještě rychle něco říct, ať můj nápad nevyprchá do prázdnoty.
„Filipe, a opovažte se nám dát košem. Rádi posedíme s krajanem, že, mé milé dámy?“
Klárka s Majkou se na sebe překvapeně podívaly. Pak obě současně na mě. Filip se mezi tím zase koukal do země. Rychle jsem pokýval hlavou a udělal gesto rukou, ať mě podpoří.
„Filipe,“ začala trošku překvapeně Klárka, „tykej mi, a ťukneme si na to v hospodě.“ Filip dál koukal do země a Klárka na mě udělala grimasu s výrazem ‚co jako že ještě‘ a že ‚nerozumí‘.
„Filipe, tykej mi a říkej mi Majko,“ začala ta nejkrásnější žena široko daleko a podívala se na mě tím zvláštním tázacím pohledem, co umí jen ženy. „Ano, sledovali jste nás a měli jste dost divné představy, co se bude dít. Právě proto, abys věděl, že víme, že jsi jiný než oni, tě chceme pozvat. To přece nemůžeš odmítnout.“
Tak tomu se říká manipulace jako Brno. Technika podle Cialdiniho principů jak vyšitá. Tomu už Filip vzdorovat nemůže.
„Dobře, ale opravdu nechci nijak obtěžovat. Nebude vám vadit, když se dojdu převléknout? Cítím se trošku nepatřičně, jak tu tak před vámi stojím. Nebojte, za chvilku jsem nazpátek.“
Filip neodešel, ale přímo od nás vyběhl.
„Můj milý, co to máš zase za nápad?“ začala se ptát Majka.
„Také jsem zvědavá,“ přidala se Klárka.
„Mám takovou ideu. Mohl by nám o nich říct něco víc a třeba by se k nám přidal a nějak by nám pomohl realizovat náš původní plán.“
„To nevím, nějak si to nedokážu představit,“ pokračovala Klárka.
„Já teď taky ne, ale Majko, tys ho tak úžasně zmanipulovala, že by to jít mohlo,“ čímž jsem přiznal, že netuším, proč jsem Filipa pozval.
„My máme jasno. Můžeme ale po někom chtít, aby sdílel i naše nepřátelství? Je to moc narychlo,“ pokračovala Majka.
„Ano, souhlasím, jsem asi zase moc rychlej, ale nedokážu vysvětlit, proč jsem si najednou začal myslet, že to je vůbec ten nejlepší nápad, co mě napad,“ parafrázoval jsem známou písničku. „Byla to reakce na mé podvědomí. Něco bleskově vyhodnotilo, a dostal jsem takovýto výsledek od mých uložených vzorců, zkušeností a stereotypů. Ale proč, to nevím.“
Kárka se beze slov podívala na Majku a ta jí odpověděla: „Roman má pravdu. I tobě se Klárko určitě někdy stalo, že jsi měla z něčeho nějaký pocit, nebo že jsi udělala něco zdánlivě zbrkle, a ono to bylo v pořádku.“
„Jasně, stalo. Takže ona to je taková jako rychlá výpočetní operace na pozadí, co vyhodí správný výsledek? To skutečně existuje? Není to jen intuice?“
„Ano, existuje. Ale člověk to musí mít vychytané a musí mít ty své uložené paměťové a rozhodovací mapy správné a zorientované. Také tě to totiž může zavést na scestí. Obecně se uvádí, že pokud je jedinec v něčem dobře vytrénovaný, například takový kunsthistorik, a když uvidí umělecké dílo, které se mu na první pohled zdá podezřelé, má tomu prvnímu pohledu věřit. To také když uvidíš nějakýho chlapa, co tě balí, tak není špatné věřit prvnímu pocitu. Protože pak tě začne oblbovat a jsi v průšvihu, jeho zájem přehluší tvůj prvotní pocit, a nakonec mu jako čistá duše uvěříš. Přitom ten první pohled a reakce vyhodnotily, že to bude hajzl.“
„Jasně že jsem se s tím už setkala. Máš pravdu. Snadno se na takové věci zapomíná. Ty Majko, víš že se k sobě s Romanem vážně hodíte? Já to v Praze poznala hned jak jsem vás poprvé viděla spolu. Byli jste úplně jasný.“
Nadechl jsem se, natáhnul ruku k Majce, chytil ji za ni a přitáhl si ji k sobě. Jen aby stála vedle mě. Blízko.
„Vidíš? Nesápe se po tobě, jste jako dlouholetí manželé. Ale v tom hezkém. V tom, co zkažená duše jako jsem já, může jen závidět.“
„Klari,“ zašeptala Majka, „práce je práce a láska je láska. Nebuď smutná. A je ještě spousta času.“
„Dík,“ odpověděla Klárka, pohladila Majku po ruce a bylo i v tom příšeří vidět, že se ji lesknou oči.
„Holky, koukněte, tamhle je Filip, docela se vyšvihákoval, co?“
Byl oblečený do užších džín, které snad ještě víc prodloužily jeho štíhlé, už tak dlouhé nohy. Havajská košile mu zdůrazňovala přirozenou šířku ramen. Měl nagelované vlasy, do vlhka. Sandály vyměnil za docela elegantní hnědé polobotky. A hlavně, usmíval se. Majka s Klárkou se na sebe významně podívaly a Majka něco Klárce pošeptala.
„Jo, to sedí. Ale uvidíme,“ odpověděla s úsměvem Klárka.
„Co se děje?“ ptal jsem se, protože mi přišlo nepatřičné mě takhle obcházet.
„Nic ty se neboj, muži můj,“ odpověděla mi Majka. „Ale teď pšššt, Filip už je skoro u nás.“

Vyrazili jsme směrem k centru. Došlo mi, že nejlepší bude sednout si do nějaké restaurace a neukazovat, kde skutečně bydlíme.
„Zavolám našim přátelům, ať za námi přijdou. Půjdeme do jedné bezva restaurace, kterou jsme tu náhodou objevili.“
„Jdeme tam, jak jsme byli se Zuzkou?“ zeptala se Majka.
„Ano, přesně tu mám na mysli.“
Majka se otočila na Klárku a poťouchle na ni mrkla. Dělal jsem, že si toho nevšímám. Raději jsem našel kontakt na onu restauraci, zavolal a pro jistotu provedl rezervaci. Proběhla bez problémů. Až pak jsem zavolal klukům a vysvětlil, že je drobná změna a že se všichni potkáme v restauraci. Kontakt s adresou jsem jim poslal ve zprávě.
„Vás je tady tolik?“ zeptal se překvapeně Filip, když slyšel, kolik poptávám míst.
„Ano, my jsme vlastně dvě výpravy, které se spojily v jednu.“
„Výpravy?“
„Výpravy, no trošku jsem to přehnal. To jen v takovém přeneseném smyslu slova, ála Emil Holub. Bavíme se a chceme tu zažít dovolenou, která bude úplně nej,“ začal jsem Filipovi vysvětlovat náš stav. „Z Prahy jsme vyrazili zvlášť. Pánská část se šla bavit na býčí zápasy a s děvčaty jsme se setkali až na letišti v Madridu. Máme tu pronajatý dům a nějaká auta, ať jsme co nejvíc nezávislí.“
„Skutečné býčí zápasy, tak to bych také rád viděl. Kdo ví, kdy to zakážou,“ smutně si povzdechl Filip. Co mě překvapilo, že nikterak zvědavě nepokukoval ani po Majce a ani po Klárce. Mně ale pozornost věnoval.
Asi za 10 minut chůze doprovázené hudrováním, co vše se administrativně – a tím i zbytečně – zakazuje, jsme vešli do otevřeného průčelí restaurace.
„Prague Hollywood is here!“ přivítal nás hlasitým výkřikem Američan, se kterým jsem popíjel při naší první návštěvě tohoto podniku. Zamával jsem mu a šel za číšníkem, ať nás usadí.
„Proč pražský Hollywood?“ ptal se mě trošku překvapeně Filip.
„Část naší výpravy se skutečně pohybuje okolo filmové produkce, a když jsme tu byli, dali jsme se s několika lidmi do řeči a přiznali, co nás živí.“
„Aha, to je skutečně zajímavé. A natáčíte i tady? Nepotřebujete dobrovolný zdravotní dohled? Mám certifikát Zdravotník zotavovacích akcí, tedy mohl bych být i vaším zdravotníkem. Není vám víc než 15 let, že?“
„Mám hruď typické čtrnáctky, to je přece jasné na první pohled,“ vypjala s úsměvem své impozantní poprsí Klárka.
„Ano, i když po mentální stránce je zde zcela zřejmá předčasná vyspělost. Jen je potíž tady s Romanem, má takové zvláštní vyjadřování, typické pro rangera a tím i hlavního vedoucího. A při tom se tváří jako vlče.“
To rozesmálo Majku. „No jo, my jsme vlastně všichni takoví skautíci. A držíme se pevně skautského příkazu Vykonej denně alespoň jeden dobrý skutek.“
Filip se snad poprvé pořádně podíval na Majku. „Sestro, to vypadá, jako bych se vrátil mezi své. A chápu, že tys tím krkem, co řídí hlavu, a vůbec ti nezávidím,“ a útrpně při tom pokýval hlavou a úkosem se podíval na mě. Aspoň na mě mrknul, abych si to tak nebral.
„Rozhodně máš dobrý pozorovací talent, Filipe. Jak ti říkají? Snad ne Delfín?“ zeptala se Majka na Filipovu skautskou přezdívku.
„Trefa. Ano, i mě postihlo to televizní zkomolení jména Flipper pro delfína. Ale asi lepší než Ploutev,“ smál se Filip.
Mezitím jsem objednal velkou karafu sangrie z cavy.
„Tak na to naše tykání,“ a pustil jsem se do rozlévání.
„Tak to je dobré pití, netušil jsem, že sangrie může být také taková,“ pochvaloval si Filip.
Tu mi na stole z ničeho nic přistála sklenička, podle vůně s Jackem Danielsem. Zvedl jsem hlavu a koukal, kde je onen Američan. Jak jsem jej našel, pozvedl sklenic a mrknul na mě.
„Filipe, prosím věnuj se našim krásným dámám, já si na chvilku odskočím. Dík,“ a mrknul jsem na něj. Majka se na mě podívala a já pokrčil rameny na znamení, že přesně nevím, oč půjde.
Přisedl jsem si se skleničkou na bar k Američanovi.
„Ahoj, chtěl jsem tě na chvíli vysvobodit ze zajetí místního pití pro křehké ženy,“ a po chlapsku mi stiskl ruku.
„Dík! Jsem Roman,“ představil jsem se.
„Ethan. Sice vypadám jako mlaďas, ale mám toho za sebou dost, abych i na dálku poznal, že vás všechny něco trápí. Dokonce i toho nového, se kterým jste se seznámili určitě před chvíli.“
„Ethane, docela jsi to trefil.“
„Nevím, jak moc jsi posledně zaregistroval, že obě ty krásné dívky jsou konkurentky. Ta druhá dnešní je neutrální. Ale posledně, co se tu odehrávalo, bylo drama. Byly by schopné zabíjet, jen aby dostaly, co chtějí. Tebe. Jednou jsem to zažil, na univerzitě takhle usilovaly o mého kamaráda a byl to pak totální průser. Fakt se skoro dobily, a ještě do toho zatáhly spoustu dalších ženských a chlapů. Kamarád musel nakonec na jinou školu, holky žily chvilku spolu a pak se rozešly. Zasáhlo to však nevratně spoustu lidí okolo.“
„Ano, vidíš to docela dobře,“ odpověděl jsem trochu zaraženě.
Ethan objednal další rundu a začal pomalu vyprávět. „Tenkrát jsem přemýšlel, co bych dělal, když bych se ocitl v kamarádově roli. Došlo mi, že se s podobnou situací muselo nějak vyrovnat mnoho lidských společenství už dávno v minulosti. Já jsem na univerzitě mimo jiné studoval orientalistiku, a tak jsem hledal nějaké hlubší prameny právě z této oblasti světa. Zajímavé je, z čeho vychází v případě polygamie Islám. Ve čtvrté súře Koránu se praví zhruba toto: ´Muži vládnou nad ženami proto, že Bůh jim dal přednost. To protože se muži vším, co mají, o své ženy starají.´ Výklad této súry je přibližně následující. Pokud žena ztratila manžela kvůli jeho nemoci nebo proto, že padl v boji, tak by také zahynula, protože by nebylo nikoho, kdo by se o ni po materiální i citové stránce staral. Nikdy není z mnoha důvodů žádoucí, aby jakékoli společenství přišlo o fertilní ženu. Proto o ni dle obyčejů pečoval nejprve nejstarší bratr zemřelého – předpokládalo se, že stačil nahromadit nejvíce zdrojů. Pokud neměl bratra, tak jeho nejlepší přítel. Dále to bylo omezeno majetkovými poměry, aby mnoho žen muže nezruinovalo, myšleno ekonomicky. Islám je výbojný, a v některých kmenech se pak mužů jaksi nedostávalo. Proto se Korán dovolává, že musí být o všechny ženy stejně dobře postaráno, jinak další ženu muž přijmout nemůže. A pokud by žena strádala citově, může svého muže naopak zapudit ona. Islám dále ještě uvádí omezení na 4 ženy, tak, jako tomu bylo i u proroka Mohameda. Muži islámské víry jsou ničeni ještě dalším, spíše nepřímým, zato však velmi nepříjemným vlivem tohoto obyčeje mnohoženství, kterým je těsně související mnohotchýní. Takže více manželek ano, ale ne z rozmaru, ale jako záchranná sociální síť. A pak tu je ještě jeden faktor, který je shodný s postupy v Konfuciánské Číně. S přijetím další manželky, i z humanitárních důvodů, musí bez výhrad souhlasit manželka číslo 1. Jinak to celé nemůže fungovat.“
„Polygamie,“ začal jsem s Ethanem diskutovat, „jako funkční systém sociálního zabezpečení docela mění v této oblasti můj názor na Islám. Chápu, že to může být dnes značně zneužíváno, jinak mi to přijde jako nesmírně lidské. Inu nevědomost. Takže jestli tě chápu, musím nějak vyhlásit stav naprosté nouze a přesvědčit svou partnerku, aby do rodiny přizvala další ženu. Jen tak se probuzené vášně uklidní a zlo zmizí.“
„Ano, přesně takový byl tenkrát závěr mých analýz,“ odpověděl mi se smíchem Ethan.
„Tak, a na to se napijeme,“ zvolal jsem.
Vím, že Ethan znamená dlouhověký. Pokud má on, jakožto dlouhověký orientální mudrc pravdu, tak jsem asi v tomhle trojúhelníku se základnou Majka – Zuzka dost v prdeli.
Vrátil jsem se k našemu stolu, kde právě Filip bavil Majku s Klárkou příhodami ze skautského života.
„No a když pak přišli s tím, že Kájovi ve stanu strašně smrdí nohy, dal jsem jim následující radu. Příště si vemte příklad z děvčat a vozte si sebou voňavky!”
Jak to Flip dořekl, zbytek našich spojených výprav přišel a přisedl si k nám. Ze zpráv, které jsem Mártymu poslal, už věděli, že akce nevyšla a že s námi sedí člen Sráčova gangu. Představil jsem Filipovi zbytek naší skupiny a zamával na číšníka, ať nám přinese další velkou karafu a skleničky.
Očima jsem vyhledal Zuzku, ale vůbec mě nevnímala. Koukala zvláštně do stolu a jako by byla nějaká zablokovaná. Že by nějaká regrese? Nebo Filip, že je napojený na muže, kteří ji tolik ublížili? Snažil jsem se upoutat pozornost Majky. Byla však v družném hovoru s Martym. Rozhodl jsem se ji napsat zprávu na mobil.
‚Raději ti píšu. Podívej se na Zuzku. Nějak nám zamrzla, není to stupor? Docela se přestala zapojovat a mám o ní obavu.‘
Majka se téměř okamžitě podívala na mobil, pak na mě, a s notnou dávkou překvapení začala číst. Dočetla, znovu se na mě podívala, pak na Zuzku. Schovala mobil, vstala, šla k Zuzce a něco ji pošeptala. Zuzka se trochu toporně zvedla a šla za Majkou.
„Romane,“ zašeptal Filip, „kam šly, nevíš? Vrátí se?“
„Snad jen na záchod. Naše kamarádka, Zuzka, jak jsem ti ji představil, má trochu zdravotní potíže. Ale snad už nic vážného.“
„Takže to je ta, které Milan s Honzou ublížili? Mám chuť je…“ Filip nedořekl, jen temně zahučel. Napil se sangrie a očima hledal, kde Majka se Zuzkou jsou. To ostatně já také. Když by to bylo hodně vážné, věřil jsem, že mi to Majka napíše.
Vrátily se asi po 10 minutách. Zuzka byla vážná a pečlivě sledovala, kam právě šlape. Majka se naopak trochu usmívala. Nechápal jsem, co se děje. Když si sedly, Zuzka mi stále připadala trochu toporná. No Filip ostatně taky, jak se rozčílil, tak to v něm nějak gradovalo, a to tak, že zrudnul a koukal naštvaně do země a mlčel.
Pípla mi zpráva. Bylo jasné, že od Majky. Viděl jsem, jak ji píše. Stálo v ní jen neboj, Zuzka je v pořádku. V o to horším stavu mi přišel Delfín, tedy Filip.
„Filipe, co se děje? Nemusíš se tolik rozčilovat,“ poplácal jsem ho po zádech a dolil mu sangrii. Nahlas, aby mě slyšeli všichni, jsem pak pokračoval. „Objednáme si už večeři? Za chvíli tu začnou hrát, můžeme tu zůstat na tancování.“
Naše skupina si rozdala jídelní lístky. Nepřestával jsem věnovat pozornost Zuzce, a ta se mi stále vůbec nelíbila. Měla ráda jídlo, a do jídelního lístku jen koukala a neotočila jedinou stránku. Znovu jsem se snažil upoutat pozornost Majky a upozornit ji na chování Zuzky. Aby ho nebrala na lehkou váhu. Do toho se ukázalo, že Filip bude pořádně nemotorný. Jídelák mu spadnul na zem, pak si ho otevřel obráceně a ani po chvíli zápasení se do něj nedokázal pořádně podívat.
„Filipe, jestli mohu doporučit, dej si jehněčí kotletky na grilu. Mají je tu úžasné.“
Filip položil jídelní lístek, obrátil se na mě a zastřeným hlasem mi řekl, že si je dá, i když nemá vůbec hlad.
Mezitím Majka sebrala jídelní lístek i Zuzce a něco jí pošeptala, na což Zuzka zareagovala kývnutím. Tak snad to s ní nebude úplně tak zlé, když na Majku reaguje.
Jestli je Filip skutečně kvůli Zuzce tak rozhořčený a k tomu všemu je i správný skaut, mohl by nám pomoct. Ale musím rychle vymyslet, jak náš plán modifikovat. Jinak i přes dílčí neúspěch naše skupina vypadala pohodově. Martin byl v družném hovoru s Klárkou a Sabča se stále polohlasně smála fórkům, které jí šeptem říkal Tom. Majka něco povídala Zuzce a ta se dívala trochu nepřítomně do stolu. To by mě zajímalo, co se děje.
„Romane, šel bys se mnou na bar na panáka?“ zeptal se nečekaně Filip.
„Jasně, pojď. Děje se něco?“
Filip ani neodpověděl a následoval mě směrem k baru. Majka ke mně vyslala pohled plný otázek. Na odpověď jsem jen pokrčil rameny. Sám jsem netušil, co Filip bude chtít. Sedli jsme si a já objednal zase Jacka, ať to dnes moc nemíchám.
„Romane, znáš Zuzku nějak víc?“
„Jak to myslíš víc?“ podivil jsem se.
„No, jak bych to řekl. Dobře. Zeptám se přímo. Má Zuzka někoho? A to, co se jí stalo s Milanem, nevyvolalo u ní třeba odpor k mužům a tak?“
„Zuzka aktuálně nemá partnera. Ano, co zažila bylo hrozné, ale podrobila se terapii, která u ní posttraumatickou stresovou poruchu úspěšně vyléčila. Alespoň já bych řekl. Zuzka je na kluky a když jsem ji teď pozoroval, asi se ji líbíš, tedy ne asi, ale určitě, a to dokonce hodně.“ Jsem pako. Až teď mi došlo, na co jsem se to celou dobu díval. Spontánní oboustranně vzplanutí. Určitě s mohutným vyplavením fenylethylaminu. Začal jsem se usmívat a strašně moc jsem to Zuzce přál.
„Počkej Romane, já to myslím vážně. Nedělej si prosím legraci.“
Filip najednou vypadal strašně zkroušeně.
„Filipe, poslední, co bych dnes dělal, by byly nějaké hloupé šoufky. Navíc mohu zcela přesně popsat tvé pocity. Jak jsi uviděl Zuzku, zaplavilo tě mravenčení, a začalo to na zátylku a proběhlo celým tělem. Také jsi pocítil takové zvláštní pocity v břiše. Cítil jsi sucho v puse a věděl jsi, že bys nebyl schopný promluvit. A cítil ses trochu dezorientovaný, proto ty potíže s jídelním lístkem.“
„Jak to víš?“
„Umím se koukat.“ Takhle mu lhát. Až jsem se zastyděl. „Navíc jsem viděl, že Zuzka má shodné pocity s tvými. Jak tě uviděla, dostala úplně stejný zásah amorovým šípem. Ještě teď se z toho vzpamatovává.
Filip mlčel, tu do jeho zorného pole padla sklenička a jediným douškem ji vypil.
„Romane, skutečně ji to také zasáhlo? Vždyť jak to můžeš vědět?“
„Pane budoucí doktore, příznaky jsou symptomatické pro stav organismu, do kterého jste se oba dostali.“
„Aha, mně asi nějak vynechává mozek.“
„I to je pro lásku na první pohled v takovéto intenzitě příznačné. Mám nápad. Půjdeme nazpátek a prohodíš si sezení s Majkou. Sedneš si tak vedle Zuzky a nějak to už spolu pořešíte. Co ty na to?“
„To fakt jde?“ ptal se zcela omámený Filip.
„Jasně a už pojď!“
U našeho stolu jsme se zastavili u Majky a Zuzky. Snažil jsem se tomu dát nějaký rozumný důvod.
„Zuzko, nebude vadit, když ti na chvíli vezmu Majku? Potřebuji s ní probrat něco ohledně agentury. Zatím si sem sedne Filip, Neva?“
Zuzka byla parádně červená. To jsem u ní nikdy nezažil. Zavrtěla hlavou že ne. Majka se zvedla a my si šli sednout na druhý konec stolu.
„Já to věděla už jak jsi ho pozval na večeři. Že ho předhodíš Zuzce. To bylo o čem jsem šeptala Kláře. Jen jsem netušila, že to bude až tak moc úspěšné. Kde se v tobě berou takové dohazovačské schopnosti, to nechápu. Můj milý, víš vůbec že jsi dal dohromady ve velmi krátké době už čtyři páry? Myslím tím včetně nás, samozřejmě.“
„Ne, tak to mi nedošlo. A ani že to takhle dopadne se Zuzkou. Měl jsem o ni opravdu strach, že došlo k nějaké regresi.“
„Já nejdřív také, jak jsi mě na ni upozornil. No ale když jsem viděla, co se děje s Filipem bylo mi to už nad slunce jasné. Oba mají neskutečnou kliku, takhle najednou se to stává málokdy.“
Nevím, co Filip Zuzce říkal, ale netrvalo dlouho a začala se smát a vyprávět také. Byl na ně jako na pár báječný pohled. Tancovali jen spolu a nás ostatních si přestali úplně všímat. Když jsme jim před půlnocí řekli, že jdeme nazpátek k nám na barák, nechtěli ani slyšet. A že až bude čas, Filip ji k nám doprovodí.

„Měla jsi zase pravdu, že dnešní noc budeme konečně sami,“ pošeptal jsem Majce hned, jak se za námi zavřely dveře. „Konečně se s tebou budu milovat tak, jak si už hodně dlouho přeju.“
„Jak dlouho si to přeješ?“
„Popravdě od prvního dne, kdy jsem tě uviděl. Ano, milovali jsme se od té doby dostkrát, vlastně vždy spontánně a bylo to úplně úžasné, ale ani jednou s takovým rozmyslem, který jsem si pro nás už dávno vysnil.“
„Co mám dělat?“
„Nic, jen poslouchej můj hlas. A bude to tentokrát hodně dlouhé. Uvolni se mi.“
Techniku, kterou jsem chtěl použít, jsem znal už dlouho, ale použil jsem ji jen několikrát. A to pouze se ženami, které jsem hluboce miloval. Její základy jsem objevil v článku profesora Meduny, který popisoval vliv koncentrace CO2 na vědomí. A také z praxe holotropního dýchání. Šlo o to, aby byla navozena krásná uvolněná atmosféra, a aby při milování partnerka dýchala pusou. Když jsem tedy Majku krásně rozmazlil, že už ani víc mokrá být nemohla, pošeptal jsem ji první důležitý pokyn:
„Už potřebují, abych byl v tobě a ty mi ho pořádně sevřela. Dýchej otevřenou pusou v rytmu našeho milování.“
Jde o to, aby se přírazy řídila kombinace rychlejšího a hlubšího dýchání. Je důležité vysledovat, aby byl přechod mezi nádechem a výdechem plynulý, a takto navozený rytmus přírazy při milování dále udržovat. Jako další je nezbytné sledovat, zda se někde neobjeví svalové napětí. Takové místo se musí okamžitě začít líbat, a pokud není ústy dosažitelné, tak velmi jemně mazlit, aby se vzniklý svalový tonus uvolnil. A kontrolovat barvu rtů. To je hodně důležité. Výsledek je potom grandiózní. Naše milování, které jsem tímto způsobem řídil, trvalo necelých 40 minut, když se u Majky začal dostavovat kýžený výsledek. V tu chvíli je důležité udržet nasazený rytmus a být připraven, že až to propukne, může se dít cokoli. Majku orgasmus téměř posadil. Okamžitě jsem z ní vystoupil a snažil se ji zachytit a držet v polosedě, přetočit na bok, objímat ji a hladit. V této fázi není dobré líbat na ústa, organismus se potřebuje dostat postupně do svého normálu a sám si to musí znovu zregulovat. Polibky by tomu bránily. Majka se zklidňovala v mé náruči asi 15 minut. Teprve pak promluvila.
„Víš, cos mi udělal?“
„Vím. Chtěl jsem ti pomocí metody profesora Meduny, za podpory cvičení podle Standy a Kristýny Grofových, připravit to úplně nej, co o milování vím.“
„Nenapadlo mě nikdy spojit si znalosti o karbogenu s holotropním dýcháním, a to vše zasadit do kontextu milování. Musím uznat, že v tomto oboru absolutně vynikáš. Jsem jako znovuzrozená. Vlastně jde o bezpečnou formu erotické asfyxie, že?“
„Ano. Teď bych měl zjistit, cos prožívala. Jestli to bylo dostatečně pozitivní. Aby se nevyvolal nějaký běsík.“
„Správně můj milý. Vše bylo úplně dokonalé. Cítila jsem, že se blíží neobyčejně silný orgasmus. A pak výbuch a poznání, že už neexistují vůbec žádná tajemství. Že stačí jen trochu chtít, představit si otázku, a hned dostanu správnou odpověď. Souzněla jsem nejen s tebou, ale s celou pozemskou přírodou, celou naší planetou, vlastně s celým vesmírem. Zažila jsem pravou extázi. Jen jsem se bála, že to nevíš, že to je náhoda. Teď už jsem klidná, že víš, oč šlo. Můj milovaný, jsi si vůbec vědom, že opakováním takového milování u mě může dojít k těžké psychické závislosti na tobě?“

Co víc k tomuto příběhu dodat? Milan a jeho parta nás přestali zajímat. Zuzka se vrátila až k ránu a s Filipem zůstala. Tomáš se Sabrinou v sobě našli takové zalíbení, že se krátce po návratu do Čech vzali. Klárce se 9 měsíců po naší dovolené narodila holčička a jsou s Martinem šťastní. My s Majkou začali hned bydlet spolu. Náš život poklidně plynul. Až dva roky po této události jsme zažili jisté dobrodružství, o kterém Vám, laskavým čtenářům, budu vyprávět v sérii Zakázané vztahy.

Pokud ve vás závěr této série vyvolal nějaké otázky, rád na ně v komentářích odpovím.