Mezi nádechem a dotykem

Pokoj byl ponořený do ticha, které nebylo prázdné. Spíš napjaté. Jako když se něco chystá, ale ještě si to dává čas. Seděla jsem na okraji postele a prsty si pohrávala s lemem svetru, zatímco on stál u okna. Světla města se mu odrážela v očích a já měla pocit, že ví přesně, co se mi honí hlavou.

Otočil se ke mně pomalu. Úmyslně. Každý krok byl klidný, jistý, jako by nikam nespěchal – a právě to mě znervózňovalo nejvíc. Zastavil se přede mnou tak blízko, že jsem cítila jeho teplo, ale ještě se mě nedotkl. Ten prostor mezi námi byl skoro hmatatelný.

„Jsi nervózní?“ zeptal se tiše, s lehkým úsměvem, který nebyl výsměšný. Spíš… vědoucí.

Neodpověděla jsem. Nemusela jsem. Stačilo, že jsem se na něj podívala. Jeho ruka se zvedla, prsty mi lehce zavadily o krk – sotva znatelně, spíš jako otázka než dotek. Přesto mi po zádech přeběhl jemný mráz.

Naklonil se blíž, tak blízko, že jsem cítila jeho dech. Neudělal nic víc. A právě to bylo nejvíc. To pomalé přibližování, to ticho, ve kterém se všechno říkalo beze slov.

Když se konečně usmál a jeho čelo se lehce dotklo mého, zavřela jsem oči. Ne proto, že bych musela – ale proto, že jsem chtěla ten okamžik cítit naplno. Bez světa kolem. Jen mezi nádechem a dotykem.