Viktor odešel s tím svým sebevědomým úsměvem, nechal vizitku na stolku a zmizel v davu. Lenka se na tu černou kartičku vrhla jako hladový pes na kost. Oči jí zářily tím nebezpečným, fanatickým leskem. „Milion, Kájo,“ vydechla a přitiskla si kartičku na zpocená ňadra. „Milion pro každou. Za týden na lodi. Chápeš to? To je svoboda. To je na bydlení v Praze. To je auto. To je konec s počítáním drobných v menze.“
Já jsem ale stála u zrcadla a dívala se na sebe. Viděla jsem tu luxusní děvku s diamantem v zadku, ale pod tím nánosem vzrušení jsem cítila, jak mi tuhne krev v žilách. „Zadrž, ty blázne,“ řekla jsem ostře a vytrhla jí vizitku z ruky. „Poslouchala jsi ho vůbec? Žádná 'ne' neexistují. Víš, co to znamená v právničině těchhle magorů? To znamená, že když si usmyslí, že tě hodí přes palubu na laně a budou tě táhnout za lodí jako návnadu na žraloky, tak to udělají.“
Lenka se uchechtla, sáhla si dozadu na ten červený kolík a zavrtěla se. „Ale no tak. Jsou to pracháči, ne vrazi. Chtějí si užít.“ „Lenko, prober se!“ chytila jsem ji za ramena a zatřásla s ní. Její těžká prsa se zavlnila, ale já se jí dívala tvrdě do očí. „Nevíš, co je extrém. Co když budou chtít fekál? Co když si z tebe udělají latrínu? Co když tě budou chtít bičovat do krve, dokud neomdlíš? Co když tě budou mrdat do bezvědomí a pak tě tam nechají ležet ve zvratkách? Milion je fajn, ale k čemu ti bude, když se vrátíš s vývodem ze střev nebo s psychikou na úrovni rohožky?“
Lenka zvážněla. Slovo „vývod“ s ní trochu otřáslo. I ona měla své hranice, ačkoliv byly posunuté hodně daleko. „Tak co navrhuješ?“ zeptala se tiše. „Zahodit to?“ „Ne,“ řekla jsem a zapálila si cigaretu, i když se mi třásly ruce. „Prověřit to. Jsem mozek, pamatuješ? Ty jsi svaly, já jsem management. Nepodepíšu bianko šek na vlastní tělo.“
Oblékly jsme se. Tedy – vzaly jsme si ty kabáty na nahá těla, kolíky jsme nechaly v sobě (jako pojistku naší poslušnosti) a vyšly jsme hledat Viktora. Našly jsme ho v zimní zahradě, kouřil doutník a bavil se s nějakým Rusem. Když nás uviděl, omluvil se a přešel k nám. „Rozmyslely jste si to rychle. Mám připravit smlouvy?“
„Ne tak rychle, Viktore,“ stoupla jsem si před něj. Cítila jsem, jak mě ten kolík tlačí, ale dodávalo mi to na důrazu. „Chceme záruky.“ Viktor se zasmál. „Záruky? V tomhle byznysu?“ „Chci mluvit s někým, kdo tam byl,“ řekla jsem nekompromisně. „S nějakou holkou, která tu ‚akci‘ přežila. Chci vědět, do čeho jdeme. Jestli je to o tvrdém sexu, nebo o tom, že nás tam budete řezat a srát na nás. Protože jestli je to varianta B, tak si ten milion strčte do prdele. A věřte mi, že vím, že se tam vejde.“
Viktor mě chvíli studoval. V očích mu problesklo uznání. „Chytrá,“ pokýval hlavou. „Líbí se mi, když zboží přemýšlí. Zvyšuje to kvalitu interakce.“ Otočil se a pokynul k baru, kde seděla vysoká, éterická blondýna v zelených šatech. Pila vodu. Vypadala dokonale, ale v jejím výrazu bylo něco... vyhaslého. „To je Monika. Byla na jachtě loni. Běžte za ní. Řekněte, že vás posílám.“
Monika byla krásná. Byla to ta krása, která bolí. Dokonalá pleť, drahé šperky, oči chladné jako led. Když jsme si k ní přisedly (opatrně, kvůli kolíkům), změřila si nás. Její pohled se zastavil na Lence, na jejím svalnatém krku a pažích. „Jste nové,“ konstatovala hlasem bez emocí. „A Viktor vás chce poslat na Jadran.“ „Jo,“ vyhrkla Lenka. „Chceme vědět, jestli to stojí za to.“ „Stojí,“ řekla Monika okamžitě. Otočila zápěstí. Měla tam hodinky, které stály víc než můj dům. „Ale vezme si to daň.“
„Jakou daň?“ zeptala jsem se a naklonila se k ní. „O co tam jde? Jsou to prasata? Chtějí... hovna?“ Monika se pohrdavě usmála. „Hovna? Prosím tě. Ti chlapi nosí obleky za deset tisíc eur. Nesnáší smrad. Jsou posedlí čistotou.“ Oddechla jsem si. „Ale,“ pokračovala Monika a její oči ztemněly, „jsou posedlí mocí. Absolutní kontrolou. Na té lodi nejste lidi. Jste nábytek. Jste díry. Jste domácí mazlíčci.“
Podívala se na Lenku. „Ty jsi sportovkyně, že? Bude se jim to líbit. Budou tě chtít zlomit. Fyzicky. Ne tím, že by tě zmrzačili – nechtějí poškozené zboží. Ale tím, že tě poženou na hranu vyčerpání.“ Monika se napila vody a pokračovala, hlasem tichým jako šumění moře. „Minule tam byla hra na ‚lov‘. Holky dostaly náskok pět minut. Běhaly jsme po lodi nahé, oni nás lovili. Kdo byl chycen... ten sloužil jako veřejná nádoba na semeno. Celou noc. Přivázaná k zábradlí, s roubíkem, zatímco oni hráli karty a jeden po druhém si chodil ulevit.“
„A co to ‚ne‘?“ zeptala jsem se. „Když už nemůžeš?“ „Když nemůžeš, dostaneš povzbuzovák,“ řekla Monika suše. „A když řekneš ne...“ Sáhla si na klíční kost. Stáhla výstřih šatů o centimetr níž. Bylo tam malé tetování. Čárový kód. A pod ním nápis: Property of V.G. „Když řekneš ne, připomenou ti, že jsi podepsala kontrakt. Že jsi majetek. Zavřou tě do podpalubí. Do tmy. Na den, na dva. Bez jídla. Jen s vodou. A pak tě vytáhnou a zeptají se znova.“
Lenka zírala na ten kód. Místo aby ji to vyděsilo, viděla jsem, jak se jí rozšířily zorničky. „Majetek,“ vydechla Lenka. „Být označená...“ Monika si všimla Lenčiny reakce a smutně se usmála. „Ty si to užiješ. Ty jsi ten typ. Ale ty,“ podívala se na mě, „ty máš v očích strach. To je dobře. Strach tě udrží naživu. Protože oni milují, když se bojíš. Když brečíš, ale přitom držíš a polykáš. To je pro ně ten největší rauš.“
Monika dopila. „Milion je dno. Dostanete víc, když budete dobré. Já jsem si odvezla tři. Ale...“ sáhla si na břicho, „...vrátila jsem se těhotná. S jedním z nich. Musela jsem jít na potrat. Byla to součást ‚full service‘ balíčku, se kterým jsem nepočítala. Žádná ochrana, holky. Nikdy. Jste nádoby. Počítejte s tím, že z vás týden poteče cizí DNA všemi otvory.“
Vstala. Byla vysoká, majestátní, zničená. „Pokud do toho jdete, mám jednu radu. Naučte se vypnout mozek. Nechte tělo pracovat. Ať si s ním dělají, co chtějí. Vy musíte být v hlavě někde jinde. Třeba počítat ty peníze.“
Odešla.
Zůstaly jsme tam sedět. Cítila jsem ten diamant v zadku, jak mě studí. „Žádná ochrana,“ zopakovala jsem. „Těhotenství. Lov. Značkování.“ Podívala jsem se na Lenku. Čekala jsem, že řekne končíme. Ale Lenka se na mě podívala a v očích měla oheň. „Tři miliony, Kájo. Tři. A žádná hovna. Jen čistá, brutální dominance. Chtějí mě zlomit? Ať to zkusí. Já jsem trénovaná na bolest.“
Chytila mě za ruku. „Bojíš se?“ „Kurevsky se bojím,“ přiznala jsem. „Já taky,“ řekla Lenka a stiskla mi ruku tak silně, až to bolelo. „A jsem z toho tak nadržená, že si ten kolík snad vytlačím ven. Jdeme do toho, Kájo. Půjdem tam a vrátíme se jako milionářky. Nebo jako legendy.“
Náš svět se nezměnil. Náš svět právě shořel a my jsme stály na popelu, připravené skočit do pekla. „Fajn,“ vydechla jsem a sáhla pro telefon. „Zavolám Viktorovi. Ale mám podmínku.“ „Jakou?“ „Ten měsíc do odjezdu... budeme trénovat jako nikdy. Musíme roztáhnout všechno. Pusu, kundu, prdel. A musíme si zvyknout na to, že nemáme kontrolu. Zítra jdeme za Bártou. A řekneme mu, ať si přivede kamarády. Potřebujeme simulaci.“
