V tichu tvé vůle II

Část II: Práh bolesti a touhy

Sedla jsem si doprostřed postele, přesně do pozice, kterou jsi vyžadoval. Záda rovná, dlaně otevřené na stehnech, oči upřené na dveře. V ložnici vládlo ticho, které by se dalo krájet. Slyšela jsem jen svůj vlastní dech, který se zrychloval s každým vzdáleným zvukem z chodby domu.

A pak se to stalo. Cvaknutí klíče v zámku.

Ten zvuk mi projel páteří jako nůž. Neotočila jsem se. Nesměla jsem. Slyšela jsem, jak se dveře zavírají a jak odkládáš kabát. Tvé kroky byly těžké a jisté. Zastavil ses v rámu dveří ložnice. Cítila jsem tvůj pohled na svých zádech dřív, než jsi promluvil. Ten pohled mě svlékal víc než jakýkoli dotek.

„Pohleď na mě,“ řekl jsi tichým, hlubokým hlasem, ve kterém nebyl ani stín pochybnosti.

Pomalu jsem zvedla hlavu a setkala se s tvýma očima. Byly temné, plné příslibů i hrozeb. V ten moment se mi podlomila kolena, i když jsem seděla. Chtěla jsem k tobě běžet, chtěla jsem tě prosit, aby ses mě dotkl, ale řád byl jasný. Ticho bylo tvým prvním nástrojem a já se v něm topila.

Přešel jsi ke mně a zastavil ses těsně u postele. Vůně tvého parfému, smíšená s vůní noci zvenčí, mě omámila. Natáhl jsi ruku a tvé prsty přejely po mém obojku. Jen letmý dotek, ale pro mě to byl vesmír.

„Jsi připravená mi sloužit, nebo tě o tom musím přesvědčit?“

Ta otázka nebyla skutečnou otázkou. Byla to výzva. Moje odpověď byla jen tiché vydechnutí, které se ztratilo v prostoru mezi námi. Moje tělo se chvělo, ne strachy, ale touhou po tom, co přijde. Věděla jsem, že dnes v noci hranice neexistují. Existuje jen tvůj příkaz a moje naprosté, bezvýhradné odevzdání.