Sliby se mají plnit

Včera večer to nevyšlo. Ozval jsem se pozdě, příliš pozdě. Jenže místo aby to utichlo, rozjelo se to jiným směrem. Zprávy. Obrázky. Videa. Každá další notifikace mi stáhla žaludek o kousek níž.

„Mám na tebe šílenou chuť,“ přišla mi zpráva.

Věděla, že jsem zadaný. Věděla, že možnost se potkat nebývá často. Právě proto to celé mělo takovou sílu. O to víc mě dráždilo, že já už jsem dneska zpátky v kanceláři. Open space, pět lidí kolem mě, běžný pracovní den. Další služební cesta mě čeká až za dlouho.

„Co kdybych za tebou přijela do práce?“

Chvíli na to koukám. V hlavě mi běží všechny důvody, proč je to šílený nápad. Sdílená kancelář, kolegové, kamery, rutina. A pak si vzpomenu. Na zasedačku, kterou skoro nikdo nepoužívá. Schovanou stranou, trochu zapomenutou. Má světle fialový plyšový koberec a několik bílých kožených barových stoliček. Místnost, která působí zvláštně nepatřičně… a možná právě proto tak lákavě.
Udělám fotku a pošlu jí ji.

„Ta místnost úplně vyzývá k neřestem,“ odpoví mi skoro hned.

„Do kolika budeš v práci?“

Sednu si na jednu ze stoliček, rozepnu košili, pak poklopec. Ruka mi automaticky sjede pod trenky. Udělám selfie, nic přehnaného, ale dost jasného, a obratem jí ho pošlu.

„V 18:30 nejpozději musím jet.“

„V 18:00 jsem tam.“

Od pěti odpoledne už práci jen předstírám. Rozhlížím se kolem sebe a počítám, kolik kolegů ještě zůstává. Každý, kdo si sbalí věci a odejde, je malé vítězství. V 17:45 konečně odchází poslední, ta nejpoctivější. Má sice velká prsa, která mě obvykle vzrušují, ale jinak je to psí čumák. Dneska mě nezajímá vůbec.

Jakmile zapadnou dveře, jdu zkontrolovat zasedačku. Otevřu okno, vyvětrám. Čistý vzduch. Ticho. Zavřu, zamknu.
Čekám na telefon. Když zazvoní a z vrátnice mi řeknou, že mám návštěvu, přehodím přes sebe bundu a jdu si pro Sáru.

Usmějeme se na sebe, ale nic neříkáme. Chvátáme chodbou, jako bychom oba cítili, že každá vteřina navíc zvyšuje riziko.
Zasedačka. Zavřeme dveře. Zamkneme.
Pod bundou nic nemám. Pod kalhotami taky ne. Sára na sobě měla jen kabát a samodržky. Vrhneme se na sebe bez přemýšlení. Bunda, kalhoty i kabát končí na zemi.

Sára mě odstrčí ke stoličce a donutí si sednout. Stojí mi tvrdě. Postaví se přede mě, začne ho olizovat, honit a pak mi ho vezme do pusy. Zavřu oči a jen si to užívám. Je v tom naléhavost, ale i jistota, že oba přesně víme, co chceme.

Po chvíli ale převezmu iniciativu já. Zvednu se, posadím ji na barovou stoličku. Laskám jí prsa, líbám je, hladím dlaněmi, jemně okusuji bradavky. Věnuji se jim dlouho, tak jak to máme oba rádi. A že u Sáry je čemu se věnovat. Tvrdým pérem jí přejíždím po klitorisu. Sára vzrušením sténá, zaklání hlavu a cítím, jak je celá rozpálená, lehce zpocená. Zatáhnu ji za vlasy, víc odhalím krk a začnu ho okusovat. Nakloním se k jejímu uchu a zašeptám:
„Slíbil jsem ti, že tě jazykem přivedu k orgasmu. A sliby já plním.“

Přidřepnu si. Sára vytočí pánev, aby mi nic neuniklo. Nejdřív jí jazykem přejíždím přes pysky nahoru a dolů. Pak jí je postupně rozevírám a ochutnávám její sladkou šťávu. Její kundička se mi pod jazykem otevírá jako růže na slunci. Cítím hladký, jemný a oblý klitoris. Jakmile přes něj přejedu, celé její tělo sebou vzrušením trhne a hlasitě zasténá. Zrychluju. Klitoris, velký pysk, nasávám malé pysky a rty za ně tahám do všech stran. Mám její šťávu po obličeji a vůbec mi to nevadí. Naopak.

Zasunu do ní jeden prst, jezdím jím nahoru a dolů, tlačím směrem k hrázi. Její nehty se mi zaryjí do ramen, její dech se zrychluje, boky se mi samy nabízejí. Přidám druhý prst. Pak třetí.

„Vyplň mi ji… má to ráda,“ vydechne.

Pohyby prstů zrychlím, jazykem kmitám přes klitoris čím dál rychleji, pysky si vtahuju do pusy. A pak to přijde. Její nehty se mi ještě víc zatnou do ramen, prohne se v bocích, celé tělo se jí rozklepe a hlasitě vydechne.

„Slib jsi splnil dokonale,“ usměje se zadýchaně. „Teď mě pěkně vošukej zezadu a udělej se mi na zadek.“

Jak řekla, tak se stalo.

Pak už jen rychlé sbírání oblečení, oblékání, poslední doteky a pohledy. Vyprovodím Sáru k jejímu autu. U dveří se na mě podívá a s lehkým úsměvem řekne: „Tak zase příště.“ Nastoupí a odjede. A já se vracím zpátky do budovy, která už zase působí úplně obyčejně.