Nudné úterý...

Jen...já

Byt je ponořený do ticha. Toho hlubokého, které člověk slyší až v uších. Sedím na posteli v tenké košili, látka mi klouže po stehnech pokaždé, když se nepatrně pohnu. Vzduch je těžký a já si uvědomuju vlastní dech víc než kdy jindy.

Dnes je to jen o mně.
Pomalu si přejedu prsty po krku, přes klíční kost a níž. Nespěchám. Každý dotek je vědomý, záměrný. Zavřu oči a nechám tělo, aby reagovalo dřív než mysl. Rty se mi pootevřou, dech se zkrátí.

Lehnu si na záda a nechám košili sklouznout výš. Prsty putují pomalu, ale jistě. Už nehledám. Už vím přesně, kde zpomalit, kde přitlačit, kde jen lehce naznačit.

Boky se mi zvednou proti vlastní ruce, jako by si tělo samo říkalo o víc. Prostěradlo pod prsty pevně sevřu, když napětí v podbřišku začne sílit. Vlny přicházejí pomalu, ale každá je silnější než ta předchozí.

Na chvíli zpomalím. Schválně. Chci ten pocit protáhnout, natáhnout ho až na hranici.

A pak už si nedám pokoj.

Pohyb zrychlí, dech se prohloubí, tělo se prohne v zádech. Hlava se mi zakloní a vlasy se rozprostřou po polštáři. Všechno ostatní přestává existovat. Je jen teplo, tlak, pulzování......

Když vlna konečně projede celým tělem, napnu se a z úst mi unikne tiché zasténání. Prsty se na okamžik zaryjí do látky, než napětí povolí....

Zůstanu ležet, rozpálená a zpocená, s pomalým úsměvem na rtech.

Protože někdy je nejintenzivnější dotek ten, který si dávám sama.