Teď nebo nikdy! 2

Teď!

Stála před pokojem 808. Věděla, že teď už necouvne. Snažila se trochu zkrotit svůj zrychlený dech a naposledy rychle zkoukla make-up a outfit. Byla nalíčená jen jemně, tak jak si to přál. Blond vlasy sepnuté v drdolu. Na první pohled elegantní slečna.

Líbila se jí představa, že nikdo kromě ní a jeho netuší, že pod kabátem má pouze krajkové černé prádlo. Všechno podtrhovaly vysoké červené lodičky, na kterých se pod tíhou toho vzrušení jen tak tak udržela.

Zhluboka se nadechla a přiložila kartu k zámku, otevřela dveře a vstoupila do pokoje. Jako první si všimla, že se nejedná o obyčejný pokoj, ale rozlehlý apartmán, ze kterého nyní viděla jen jeho obývací část. I ta byla pomalu větší než celý její panelákový byt. Tmavé závěsy a pár svíček rozmístěných kolem navozovaly příjemnou a zároveň tajemnou atmosféru.

Zavřela za sebou, odložila kabelku na komodu u dveří a rozhlédla se po místnosti. Byla tu včas, přesto si nebyla jistá, jestli on je tu také. Vydala se směrem k terase, ale vtom uslyšela kroky. Nejen slyšela… cítila. Cítila jeho přítomnost, jako by se najednou zpomalil čas a změnila nálada v místnosti.

„Stůj a neotáčej se.“ I když nikdy neviděla jeho tvář, hlas jí byl více než známý. Díky bohu za hlasové zprávy. Už když ho slyšela poprvé, měla pocit, že v sobě má důraz, ale i něhu. Dokázal ji uklidnit, ale zároveň nutil poslouchat.
Stála na místě a vnímala, že pomalu, ale rozhodně jde blíž. Už byl těsně za ní, když se sklonil a pošeptal: „Nelekej se, zavážu ti oči, ano?“

Pravidla byla domluvená předem, stejně tak jako co bude mít na sobě. A i když zvědavost byla obrovská, nechala si oči zavázat. Rázem se ponořila do tmy a o to silněji začala všechno vnímat. Jeho přítomnost, teplo, jeho vůni a jeho dech. Přesunul se před ni a se slovy: „Jsem rád, že jsi poslechla. Všechno je přesně tak, jak jsem si představoval,“ začal pomalu rozvazovat pásek kabátu.