Když se otevřou brány

Když se otevřou brány
Napsal jí to jednoduše.

Proč jen vzpomínky… pojďme prožít další.
Chvíli na ta slova jen koukala.

Neurazilo ji to.
Ani nepřekvapilo.
Jen se v ní něco tiše pousmálo.

Lidé si často myslí,
že jde o zážitek.
O tělo.
O dotek.
O něco, co se dá naplánovat.
Ale to podstatné…
to se plánovat nedá.

Vzpomněla si na všechno, co už prožila.
Na lidi, kteří přišli bez pozvání.
Na chvíle, které se staly samy.
Na ten zvláštní klid, když víš,
že jsi přesně tam, kde máš být.
S někým, kdo tam má být taky.

Nešlo o vášeň.
Ta je poměrně snadná.

Šlo o něco mnohem tiššího.
O nastavení.
O soulad.
O pocit, že vedle někoho nemusíš nic vysvětlovat.
Že nic netlačí.
Nic nechybí.
Nic nepřebývá.

A právě v tu chvíli…
se otevírají ty brány, o kterých psal.

Ne nebe.
Ne peklo.

Ale něco mezi tím.
Místo, kde se potká klid s napětím.
Ticho s přítomností.

Zavřela oči.
A věděla, že pokud se to má stát,
stane se to samo.

Bez výzvy.
Bez domlouvání.

Protože tyhle věci…
nezačínají slovy.
Ale pocitem.
A ten buď přijde…
nebo ne.