Anděl – První noc, kdy jsme shořeli

Viděla jsem to v jeho očích dřív, než se mě dotkl.
Ten hlad.
Nepotřeboval slova.
Nepotřeboval svolení.
Byli jsme si už dávno vybráni.

Když si mě přitáhl blíž, přejel mi rty po ústech tak pomalu, až mi tělem projel třes. Ne políbení. Zkouška.
Zadržela jsem dech.
On ne.
Jeho ruce byly pevné. Vědomé.
Věděl přesně, co dělá.
Cítila jsem jeho napětí proti sobě. Tvrdé. Živé. Pulsující.
Nepotřebovala jsem se dívat dolů, abych věděla, jak moc mě chce.

„Podívej se na mě,“ zašeptal.
Udělala jsem to.
A v tom pohledu bylo všechno. Vlastnictví. Touha. Odevzdání. Síla.
Přitiskl mě pod sebe. Naše těla se spojila v jediné pomalé, spalující gesto. Zůstali jsme tak chvíli nehybní – jen jsme dýchali jeden do druhého.
Pak se pohnul.
Pomalu.
Tak pomalu, že jsem měla pocit, že mě tím tempem zničí.

Moje prsty se mu zaryly do ramen. Jeho dech ztěžkl. Moje boky se přizpůsobily jeho rytmu, jako bychom to trénovali celý život.
Nebyla to jen vášeň.
Bylo to probuzení.
Cítila jsem, jak mi srdce buší stejně silně jako jeho. Jak se naše pohyby synchronizují. Jak mizí hranice mezi „já“ a „ty“.

„Teď,“ zašeptal mi do ucha.
A já se rozpadla.
Ne v hluku.
Ne v chaosu.
Ale v tichém, hlubokém výbuchu, který mi projel páteří až ke konečkům prstů.

Když vyslovil mé jméno, věděla jsem, že shořel se mnou.
A to byla jen první noc.

Texty na tomto blogu jsou autorskou literární tvorbou, vycházející z vnitřních témat, úvah, paměti a prožitků v obecné rovině. Jsou psány jako literatura, nikoli jako doslovný záznam reality.
Příběh inspirovaný slovy nebo představami čtenářů i úvahou nad tím, jak spolu lidé někdy vedou dialog.