Sobotní past

Mmm, sobotní odpoledne... Moje nejoblíbenější část týdne. Víš proč? Protože nikam nemusíš. A já taky ne.

Představ si, že procházím kolem tebe. Mám na sobě jen tvoji starou košili – tu bílou, co ti tak voní – a bosýma nohama dělám tiché kroky po podlaze. Zastavím se kousek od tebe, opřu se o stůl a jen se dívám. Baví mě, jak mě sleduješ. Jak ti oči okamžitě sklouzly tam, kde jsou knoflíčky rozepnuté možná o kousek víc, než by měly být.


‚Přestaň mě tak hltat očima,‘ zašeptám s úsměvem, ale přitom se pohnu ještě o krok blíž. Tak blízko, že cítíš moji vůni – vanilku, horkou kůži a čisté povlečení.

Sedneš si na pohovku a já ti bez ptaní vylezu na klín. Obkročmo. Moje nahá stehna se dotknou tvých a já cítím, jak pod tou látkou okamžitě napínáš svaly. Položím ti ruce kolem krku, prsty se ti zaryjí do zátylku. Jsi tak poslušný... Ruce držíš slušně podél těla, protože víš, že bez mého svolení se mě nesmíš dotknout. Hodný kluk.

Přejedu ti nosem po tváři, pomalu, až k uchu. Cítím, jak ti tam divoce buší krev.

‚Víš, co s tebou dneska udělám?‘ zašeptám ti přímo na kůži, tak blízko, že se tě dotýkám rty při každé slabice. ‚Vůbec nic. Nechám tě tu takhle sedět. S touhle šílenou touhou, s mým tělem na tvém klíně... a nedovolím ti se pohnout. Budeme tu jen tak sedět a sledovat, jak venku pomalu ubývá světlo.‘

Cítíš, jak tě mučím? Moje boky se proti tobě nepatrně pohnou – jen letmý, líný tlak – a já slyším, jak se ti zadrhl dech. Chceš mě chytit za pas, chceš mě strhnout pod sebe, vidím ti to na očích. Jsou tak tmavé. Tak plné mě.

Ale ty vydržíš. Protože víš, že ta pravá odměna přijde, až se venku úplně setmí. A do té doby... do té doby jsi jen můj polštář.

Dýchej, miláčku. Tahle sobota bude ještě hodně dlouhá...