Když kancelář ztichla

V kanceláři bylo ticho, jen tlumené hučení klimatizace a občasné zašustění papírů. Byla už skoro osmá večer a většina lidí dávno odešla domů. Jen já a on.

Jmenovala se Anna, měla čtyřiadvacet, krátce po promoci a teprve třetí měsíc v marketingovém oddělení. Dlouhé tmavé vlasy si vždycky stáhla do volného drdolu, aby vypadala profesionálně, ale pár pramínků jí stejně neustále padalo do obličeje. Dnes měla na sobě tu šedou sukni, která jí sahala těsně nad kolena, a bílou košili, jejíž horní knoflík se dnes večer jakoby náhodou rozepnul o jeden víc než obvykle.

„Anno, pojď sem na chvíli,“ ozval se jeho hlas z prosklené kanceláře v rohu.

Šéf. Marek Novák. Čtyřicet jedna, vysoký, s tou typickou sebejistotou muže, který ví, že má všechno pod kontrolou. Hlas hluboký, pohyby pomalé, jako by nikdy nikam nespěchal. A oči, které dokázaly člověka přibít na místě.

Anna vstala, vzala si tablet a zamířila dovnitř. Zavřela za sebou dveře. Sklo bylo matné, ale ne úplně. Kdokoli by ještě procházel chodbou, viděl by siluety.

„Sedni si,“ řekl a ukázal na židli před svým stolem. Sám zůstal stát, opřený o okraj stolu, rukávy košile vyhrnuté. Předloktí měl silná, žíly vystouplé.

Anna si sedla, nohy k sobě, tablet na klíně. Cítila, jak se jí sukni trochu vyjela výš. Neopravila to.

„Ten report z kampaně… je dobrý,“ začal tiše. „Ale chybí mi tam něco. Emoce. Napětí.“

Jeho pohled sjel z jejího obličeje níž – jen na zlomek vteřiny na dekolt, pak zpátky na oči. Anna polkla.

„Co přesně myslíte?“ zeptala se. Hlas měla klidný, ale srdce jí bušilo až v krku.

Marek se naklonil blíž, vzal si tablet z jejího klína. Prsty se mu lehce otřely o její stehno. Ne náhodou. Oba to věděli.

„Tady,“ řekl a ukázal na graf. „Chci, abys to předělala tak, aby to lidi… vzrušilo. Aby cítili, že to chtějí. Že to potřebují.“

Anna zvedla oči. Díval se přímo na ni. Mezi nimi bylo najednou méně vzduchu.

„A jak přesně to mám udělat?“ zeptala se tiše. „Mám… přidat nějaký osobní prvek?“

Jeho ústa se lehce zvedla v úsměvu. Pomalu, nebezpečně.

„Možná. Někdy nejlepší nápady přijdou, když člověk zůstane déle. Jen ty a já. A žádný spěch.“

Natáhl ruku a zastrčil jí ten uvolněný pramen vlasů za ucho. Prst mu zůstal o chvíli déle u jejího lícní kosti. Anna se neodtáhla. Jen lehce pootevřela rty.

Vzduch mezi nimi byl najednou hustý, těžký. Cítila teplo z jeho těla. Voněl dřevem, kávou a něčím temnějším.

„Je pozdě,“ řekl nakonec, ale nehnul se. „Měla bys jít domů.“

Anna pomalu vstala. Byla teď těsně před ním. Jejich těla se skoro dotýkala.

„A co vy, pane Nováku?“ zeptala se tiše. „Vy zůstanete?“

Jeho pohled sjel k jejím rtům.

„Ještě chvíli. Musím… dokončit pár věcí.“

Anna se otočila ke dveřím. Cítila jeho oči na svých zádech, na křivce zad, na nohách. Než stiskla kliku, zastavila se.

„Dobrou noc,“ řekla přes rameno.

„Dobrou noc, Anno.“

Když za sebou zavřela, opřela se na chvíli o zeď na chodbě. Srdce jí bušilo. Sukně se jí pořád vyjela výš. A věděla, že zítra to bude ještě horší.

Pokračování příště…