Zvěř bez jména

Stojím před vysokým betonovým plotem, který je hustě porostlý břečťanem a starými stromy. Je pozdní večer. Vzduch je teplý, těžký, skoro dusivý. Někde za plotem slabě duní hluboká basa, jako tlukot srdce něčeho velkého a temného.

V ruce svírám masku. Prsty se mi lehce potí. Váhám. Jak dlouho ale ještě dokážu dál předstírat, že mi stačí ten sterilní, korektní, nudný sex doma, když tady za tím plotem na mě čeká syrová, temná verze mě samotného?

Společnost je čím dál sterilnější. Čím dál víc pravidel, čím dál víc opatrnosti, čím dál víc toho správného chování. Všechno je zabalené a vytvořené tak, aby nikdo necítil nic příliš silného, příliš temného, příliš pravdivého. A čím víc je svět sterilní… tím víc ve mně roste ten divoký, lačný, agresivní hlad.

A proto stojím zde. Zde začíná můj příběh.

Bylo to před týdnem, v úterý večer. Šel jsem po ulici, když ke mně přistoupil elegantní muž v tmavém kabátě a klobouku. Neřekl ani slovo. Jen mi tiše strčil do ruky pevnou černou obálku, lehce se usmál a zmizel v davu.

Doma jsem ji otevřel až v ložnici, když byla žena ve sprše. Uvnitř byl jen jeden silný černý papír s bílým textem: „Představ si, že ti každý pátek večer můžu dát absolutní volnost. Můžeš být kýmkoli chceš. Dělat cokoli chceš. S plnou imunitou. Přísná anonymita. Žádné jméno. Žádná tvář. Žádné následky. Stačí přijít na adresu uvedenou na druhé straně a říct heslo: Anonymní návštěvník. Masky jsou povinné!

Teď stojím tady. S maskou v ruce.
Prsty se mi lehce třesou, když se podívám na zvonek.

"Jmenuji se Bart. Jsem ženatý. Úspěšný. Respektovaný. A strašně unavený."

Cítím, jak mi pod košilí buší srdce. Představuju si, co se děje za tím plotem. Ty nejhlubší chutě bez zábran. Ruce, které neváhají. Těla, která se nebrání. Sténání, které nezná stud. Syrový, mokrý, drsný sex, kde už neexistují role. Jen hlad a moc.

Co se stane, když nikdo nebude vědět, jak vypadám? Když ztratím jméno? Když se stanu jen zvěří bez identity?

Jak moc bych se na tom stal závislý?

Jak dlouho bych dokázal odolávat, kdybych jednou ochutnal tu absolutní svobodu? Svobodu, kde můžu být krutý, sobecký, dominantní. Kde můžu brát, aniž bych se ptal. Kde můžu konečně pustit ven to zvíře, které v sobě dusím už roky.

Podívám se na kameru nad zvonkem. Vím, že mě někdo vidí. Možná i teď. Jsem nervózní a nevím co mám dělat.

Když si ji nasadím, přestanu být dobrým manželem. Přestanu být tím slušným chlapem z dobré čtvrti. Stanu se jen, tvrdým, lačným masem. Zvířetem, které chce vidět, jak se pod ním někdo kroutí pořádnou rozkoší. Které chce slyšet prosby a cítit, jak se tělo poddává.

A přesně to mě děsí.

Protože vím, že jakmile jednou vejdu, už nic nebude stejné. Normální život mi začne připadat jako mdlá, nudná klec.

Podívám se na kameru nad zvonkem.
Srdce mám snad až v žaludku.
Mám to udělat?

Mám stisknout ten zvonek, říct heslo a nechat se pohltit tím světem bez pravidel?
Nebo se mám otočit, vrátit se domů a dál hrát roli slušného manžela?

Mám nasadit masku a rozjet to rodeo naplno?

Nebo se mám otočit a vrátit se zpátky do sterilního, bezpečného světa, kde budu dál předstírat, že jsem ten, za koho mě všichni považují?

Řekni mi upřímně…
Protože už nevím, jak dlouho tohle rozhodnutí ještě dokážu odkládat.

Teď je řada na tobě. Mám zazvonit a vstoupit?
Napiš mi do komentářů jak se mám rozhodnout.


—

Máte rádi temnou erotiku a temnou romantiku?
Chtěli byste pokračování série, kde se Bartovi otevřou dveře a uvidíte, co se stane, když se zvíře konečně vypustí na svobodu? Povzbuďte Barta ať zazvoní.