Splněný fetišistův sen - na pokračování

Na pokračování, celkem mám přes 20 dílů, když se bude líbit, přidám zbytek.

Zpočátku je to trochu rozvláčné, pak to ale nabere grády :)

0Splněný sen

Kapitola 1 – Petr a jeho tajná touha

Petr byl normální kluk kolem třicítky, vystudovaný IT expert. Měl dobrou práci ve velké zahraniční společnosti, kde zastával vyšší pozici, takže ani peníze mu nikdy příliš nechyběly. Měl i vlastní dům – sice na hypotéku, ale pěkný a prostorný. S jeho výplatou navíc nebyl problém splácet.

Co mu ale v životě chybělo, byla žena. Ne, že by byl ve třiceti panic, ale pravda, příliš zkušeností nikdy neměl. Možná proto se taky vždy cítil při rozhovoru s opačným pohlavím nesvůj a nervózní. A bylo docela jedno, jestli na poště podává u paní v důchodovém věku dopis, nebo si u mladé atraktivní barmanky objednává pití v klubu.

Říká se: „S ženskýma to nejde, bez nich to ale nejde taky.“ A to byl přesně Petrův stav. Kvůli malému sebevědomí se raději držel zpátky, žil si spokojeně svůj život a tělesné potřeby řešil sám. No. Sám prakticky ne.

V duchu totiž stále snil o nějaké dívce, se kterou by mohl nejen trávit dlouhé podzimní večery, ale taky by s ní chtěl sdílet svoji tajnou a skrytou touhu. Ta totiž podle něj byla tak zvláštní, že ji ještě nikdy nikomu neřekl. Bál se výsměchu.

Už od malička totiž cítil, že ho zvláštním způsobem přitahují ženské nohy. Což o to, za hezkým párem nohou se otočí leckterý muž – Petr to měl ale trochu více specifické. Extrémně ho totiž vzrušovala už od puberty samotná dívčí chodidla.

Ostatně už na základní škole potají čichal k pantoflím svých spolužaček, když se vykradl z hodiny pod záminkou toalety. Později si našel na internetu, že nejde o nic příšerného – je jen prostě fetišista s úchylkou na ženská chodidla a vše, co s nimi souvisí.

V počítači mu bobtnaly složky obrázků a videí, které si pracně stahoval ještě v dobách, kdy bydlel u rodičů. Tyto malé vzpomínky na pubertu a objevování sexuality stále úzkostlivě střeží na tajném HDD.

Nyní už je doba jiná a Petr je pravidelným návštěvníkem různých porno stránek, kde zadává hesla jako „foot domination“, „foot chastity“, „foot slave“. Postupně zjistil, že se mu k tomu líbí i jistá forma znehybnění, případně bolesti a trestů.

Doma si ale nikdy netroufl vyzkoušet třeba selfbondage. Na to je příliš opatrný.

Takhle. Petr si nemohl stěžovat na život – měl kamarády, kolegy v práci i rodinu. Vnitřně ho ale nepřítomnost někoho druhého velmi trápila. On už ale prakticky naděje vzdal.

Těch pár pokusů, co učinil při sblížení s děvčaty, dopadlo většinou trapasem nebo neúspěchem. Zkusil taky několikrát svým náhodným známostem naznačit svoji úchylku na nohy – nesetkal se ale s úspěchem.

Většinou se mu vysmály a se slovy: „Nebudeš mi přece čichat ke zpoceným fuseklím,“ jeho nesmělou prosbu odmítly. Přitom on by tak rád. Nejen zpoceným, ale ještě teplým, vlhkým, přímo po vytažení z botů. Ideálně v bílé barvě – pro ty měl slabost.

A tak čas plynul a Petr se pomalu smiřoval s tím, že asi tyhle představy zůstanou jen u představ.

To ale netušil, že život je občas nevyzpytatelný a umí překvapit, když to nejméně čekáme.

Firma totiž v rámci oslav 30. výročí od založení rozhodla, že se udělá večírek. A ne jen tak ledajaký – ale na úrovni, ve velkém stylu. A Petr jako jeden z klíčových zaměstnanců měl dokonce čestné místo u stolu vedení.

Když na sebe natahoval před odchodem sako a uvazoval kravatu, ještě nemohl tušit, jak podstatný úkol ten kus hedvábí dnes bude mít.

Ale dnes večer ho asi překvapí věcí ještě mnoho…





Kapitola 2 – Rudý lak na rudém koberci

Když Petr vystupoval z taxíku před budovou Národní opery, nestačil se divit. Firma tu oslavu opravdu pojala velmi ve velkém. Dokonce i místo klasických vlajek na střeše se třepotalo jejich zelené firemní logo a u vchodu byl natažený dlouhý červený koberec.

„Cha, a pak prý že nejsou peníze na zvýšení mezd,“ ušklíbl se Petr a vydal se dovnitř.

Chůze po červeném koberci byla příjemná, cítil se vážně jako hvězda. Navíc si všiml, že i na něm jsou ornamenty ve tvaru jejich firemního emblému. Zkoumavě popocházel se sklopenou hlavou a přemýšlel, kolik to asi muselo stát, když se zarazil.

I když ne. Zůstal spíš jako opařený stát a zíral pod sebe.

Před ním totiž v otevřených lodičkách na koberci stál pár výstavních nohou. Nehty upravené, nalakované doruda – už jen podle tvaru palce mohl odhadnout, že tyto nohy budou mimořádně krásné a sexy.

„Neudělej nějakou hloupost, chovej se normálně,“ říkal mu jeho vnitřní hlas.

Pomalu začal zvedat hlavu z koberce a zjišťovat, komu vlastně ta dvojička výstavních lodiček i s pokladem uvnitř patří. Už jen pomalým pohledem nahoru nemohl ignorovat nádherně tvarovaný kotník, lýtka, stehna… a perfektní boky.

Než se střetl pohledem s neznámou, stačil ještě zaregistrovat její drobné, ale fantasticky vypadající poprsí. I přes šaty bylo jasné, že tohle je přesně jeho typ.

„Dobrý den, skleničku sektu, pane?“ zeptala se s úsměvem blondýnka, jejíž nohy Petrovi okamžitě zvedly tepovou frekvenci.

„Pokud je tak skvělý jako barva vašich nehtů na noze, neodmítnu,“ vyhrkl ze sebe Petr, sám překvapený, co že to vlastně vykoktal.

„Á, pán si všímá i detailů. Děkuji, to se už dnes málokdy vidí u muže. Jste milý,“ odpověděla hosteska a pohlédla mu do očí.

Ten pohled Petrovi zamotal hlavu snad ještě víc než to, co předtím viděl na koberci. Velká zelenomodrá kukadla ho propíchla skrz naskrz, až mu to nebylo příjemné. Cítil, jako by se z něj snažila vytáhnout poslední nitku jeho nejhlubších tužeb.

„No to víte, my ajťáci musíme mít oko pro detail. Je to moje práce,“ zachránil situaci Petr, vzal si skleničku sektu a rychlým krokem vyrazil dovnitř.

Na jednu stranu doufal, že už tuhle slečnu nikdy neuvidí, jak se za sebe styděl. Někde v hloubi duše si ale přál, aby si ty perfektní nohy mohl prohlédnout pořádně.

Co prohlédnout. Polaskat, nasát vůni, olíznout a vychutnat se vším všudy.

To už ale zase začínal létat ve svém světě fantazií.

„Jé, čau Petře, to je dost, že jdeš!“ přerušil jeho vzrušující tok myšlenek kolega Tomáš z vedlejšího kanclu.


Kapitola 3 – A zase ten pohled!

Petr s Tomášem vyrazili na bar. Ostatně, je to firemní akce, kde všechno platí firma. Tak když už má na vlajky, ať z toho taky mají něco oba pánové. Objednali si drahý rum a začali řešit práci. Jak jinak – oba je totiž baví a je zároveň jejich koníčkem, takže se to často děje i při neformálním setkání.

Petr se dneska ale nějak nemohl na práci soustředit. Jeho mysl se totiž stále vracela zpět – na červený koberec, kde potkal neznámou slečnu. V té chvíli mu projelo hlavou: „Bože, kéž bych mohl být já ten koberec!“ A v hlavě se mu rozjížděly scénáře, které dobře znal ze svých filmů pro dospělé.

„Vnímáš mě, vole?“ přerušil ho opět Tomáš s otázkou ohledně nastavení adresy serverů.

„Jo jasně, špatná IP adresa kde?“ zeptal se Petr.

Tomáš se mu podíval do očí a ptal se: „Kámo, vypadáš docela mimo, co se ti stalo?“

Petr mu nechtěl přiznat, co se mu honí hlavou, tak jen zamumlal něco o práci a stresu. Kolegovi to stačilo, dál nepátral. Ostatně – po něm by Petr určitě nechtěl pochopit, proč ho na té holce zajímají víc chodidla než její výstavní zadek, jako normální chlapy.

„Omlouvám se, ale už budete muset do sálu, začínáme,“ ozvalo se za nimi.

Petr se otočil a opět zůstal jako po elektrickém šoku. „To je ta holka!“ projelo mu hlavou. Nenápadně sjel pohledem dolů a dělal, že kontroluje čas na hodinkách.

Ona si toho ale všimla a prohodila s úsměvem: „Jakého detailu si všímáte teď, hm?“

Petrovi bleskla hlavou spásná myšlenka: „Že ten lak má určitě má kód #FF0000,“ vyhrkl ze sebe bez přemýšlení a nasadil nevinný výraz.

„Nojo, to jste vy ajťáci – všechno vidíte v kódech,“ usmála se blondýnka a hodila na Petra zvláštní pohled.

Opět měl pocit, že se mu nějakým záhadným způsobem vkradla do hlavy. Opět to působilo, jako by od první vteřiny tušila, co ho vlastně tak zaujalo.

Na další debaty ale čas nebyl. Přesunuli se do sálu, kde už čekal hlavní program. Nudný, klasický, bez velkých překvapení.

Jedna věc ale Petra přece jen zaujala. Byla to ona neznámá, která při předávání cen pro nejlepší zaměstnance nosila na pódiu kytky pro oceněné.

I na tu dálku byla nádherná. A klapot podpatků po pódiu vždy v Petrovi zanechal elektrizující pocit.

Naštěstí začala přestávka a byl čas na další drink.

Petr vyšel na chodbu, přemýšlel, na který bar půjde. „A hele, to je zase ona. Půjdu nenápadně za ní a pak se odpojím,“ napadlo ho a už se jal plán realizovat. Vykročil jasným tempem za blondýnkou z koberce, hnán vnitřní touhou vidět víc, než při příchodu v lodičkáchi.


Kapitola 4 – Teď a nebo nikdy

Petr se jakoby nenápadně kradl za neznámou hosteskou, až trochu zapomněl, kde se vlastně v budově nachází. Nebyl typický návštěvník opery, takže to tam vážně neznal.

Uvědomil si to až ve chvíli, kdy šel za blonďatou dívkou sám po dlouhé chodbě, kterou se linul klapot jejích podpatků. V tom ale přišlo něco, s čím nepočítal.

Zastavila se u jedněch z dveří a začala v psaníčku hledat klíče od místnosti s nápisem „L Agency“. Petr zpomalil a začal se bát, že si jeho pronásledování všimla.

Všimla.

„Hledáte něco, nebo zase jen analyzujete barvu podlahy?“ zavolala na Petra s laškovným úsměvem.

Ten se zmohl jen na jediné slovo: „Záchody.“

Dívka na něj vrhla podezřívavý pohled.
„Ty jsou přece o patro níž, všude jsou šipky,“ dodala lehce s úšklebkem.
„Noo… jenže ony byly plné, tak hledám další,“ vysoukal ze sebe Petr a myslel si, jak ze situace vybruslil.

„Tak to nevadí, pojďte si odskočit tady k nám, máme je tu v zázemí taky. Přece nebudete čekat,“ nabídla mu blonďatá kráska a už otevírala dveře s pobídkou, ať ji následuje.

Petrovi se sevřel krk. Tohle jsou přesně ty situace, kterých se vždy bál. Mluvit s neznámou dívkou, která se mu navíc líbí, úplně o samotě.

„Já si jdu rychle odskočit na cigárko, záchody jsou vlevo. Jako doma,“ křikla dívka, která opět donutila Petra zírat. Přezouvala se totiž do tenisek z podpatků.” Dává to smysl, nebude v tom běhat po schodech.” napadlo ho.

Ještě si stačil všimnout, že nosí čistě bílé krátké ponožky. Přesně to, co má nejraději. Každopádně ale neuběhlo ani pár vteřin a už se chystala k odchodu.

Petr na prahu dveří pomalu vstupoval do místnosti.
„Co to dělám, tohle nedopadne dobře…“ honilo se mu hlavou. Ale už byl uvnitř.

Šlo o šatnu pro hostesky, jak zjistil bližším pátráním. Pod řadou stolů bylo několik párů lodiček, na stojanech visely šaty a stoly praskaly pod váhou různých malovátek.

„Pak jen klidně zabouchněte, nemusíte na mě čekat!“ vykřikla blondýna od dveří a zabouchla.

Byla pryč. A Petr sám v jejich šatně.

Co ale bylo podstatnější, leželo přímo před ním. Pod vedlejším stolem totiž uviděl ony otevřené lodičky, které původně měla na sobě krásná neznámá na červeném koberci.

Petrem jakoby projela další dávka elektrické energie.
„Jak dlouho asi tak trvá cigáro?“ ptal se v duchu sám sebe.

Řekl si, že nemůže nechat takovou šanci jen tak ležet, a ukojí alespoň touhu nasát pach jejích chodidel.

„Ostatně, jen než seběhne dolů a zpátky, to mám času dost,“ dodal si kuráže Petr a vyrazil směrem ke stolu, pod kterým ležely boty.

Kromě srdce v krku cítil ještě jednu věc – jak se mu pomalu přesouvá krev z mozku úplně jinam. Níž. A to velmi silně.




Kapitola 5 – Ponožkový roubík

Petr pomalu, nejistě a nervózně kráčel ke stolu blonďatého zelenoočka. Jeho cíl byl jediný – alespoň na chvíli okusit, jak voní ty nádherné otevřené lodičky.

„Když nosí tak krásnou majitelku, nemůže to být jinak než božsky,“ myslel si Petr v duchu a dřepnul si pod stůl.

„Bože, to je ono!“ projelo mu hlavou ještě než stačil vzít jedinou botu do ruky. Nasládlý závan potu, který se z nich linul i na dálku, dával znát, že je správně.

„Hlavně si zapamatovat, jak je měla položené, aby nic nepoznala,“ blesklo mu hlavou. Raději vytáhl telefon a vyfotil si je – pro pozdější navrácení do správné polohy.

Pak už ale na nic nečekal, popadl obě boty a vášnivě si je přitiskl na obličej.

„Nádhera, dokonalost, splněný sen, euforie,“ burcovalo mu hlavou, zatímco nořil nos do každého záhybu své nové, voňavé trofeje. Nemohl se nabažit – jezdil si s nimi po rtech, jazykem jemně zkoumal chuť chodidel své nové bohyně.

To, že se mu to moc líbí, by v té chvíli asi poznal i poloslepý. V rozkroku měl totiž obrovskou bouli, jak jeho mozek vysílal miliony hormonů do těla a on se chvěl vzrušením.

Kromě té omamné vůně bot po celém odpoledni stání před operou ho ale vzrušovala taky celá situace. Tohle by přece vůbec neměl dělat.

To se vzápětí potvrdilo.

„To jsem teda zvědavá, jaké ajťácké vysvětlení si vymyslíte teď!“ ozvalo se za ním jasným a lehce ironickým hlasem.

„Sakra, to je v prdeli!“ pomyslel si Petr. Stála tam ona. Ta, jejíž boty poslední minuty znásilňoval jazykem a zapomněl myslet na čas.

Pomalu se otočil s vyděšeným výrazem v tváři.

„Já… Já jsem je chtěl jen…“

„Drž hubu a klekni si!“ přerušila ho rázně blonďatá dívka.

Petr bezmyšlenkovitě poklekl na zem a čekal, co přijde dál.

„Bylo mi hned jasné, že si normální chlap nevšimne barvy laku na nohou. Líbilo se ti to?“ zeptala se ho.

Když už se Petr nadechoval k odpovědi, opět ho přerušila.

„Odpovídat nemusíš, vidím, co máš tam dole. Jsi nechutný úchyl!“ zplísnila ho tak přísně, až z tónu bylo cítit, že něco takového nevidí poprvé.

„Sundej si kravatu. Okamžitě! A sedni si na támhle tu židli v rohu,“ poručila Petrovi.

Ten jako ve snu neměl ani sílu na odpor, jen poslušně vstal, přesunul se na židli a předal jí svoji kravatu.

Tou mu vzápětí hbitá blondýnka přivázala ruce k opěradlu židle – těsně, ale ne tak, aby ho za chvíli bolely.

Pak se k němu sklonila a obličej mu vzala do dlaní.

„Takhle se přece s dámou nezachází. Za to tě budu muset potrestat. Ale možná se ti to zalíbí,“ doplnila s úsměvem.

Petr ani nedutal. Hlavou mu běhaly divoké myšlenky.

„To je přece jako z těch videí, které sleduju roky. Třeba to dopadne dobře. Nic, neřeš to a vydrž, co se stane. Zabít tě nemůže,“ radil mu jeho vnitřní hlas.

Stále neznámá dívka někam odběhla a vrátila se opět s podpatky na nohou.

„Musím se ještě vrátit do práce, takže budeš muset chvíli počkat. Ale trochu ti to zpříjemním,“ špitla mu do ucha.

Zavázala mu něčím oči, takže nemohl nic vidět. To se Petrovi vlastně líbilo – ostatně boule v rozkroku o tom svědčila.

Najednou ale ucítil, jak mu něco silou tlačí do pusy. Bylo to slané, vlhké a teplé.

„Panebože, to jsou ponožky!“ došlo Petrovi a projela jím dosud nepoznaná vlna rozkoše, kterou u počítačové obrazovky zažít nemohl.

„Měla jsem je na sobě cestou sem a teď na cigáro, takže už asi budou hezky uzrálé. Ale aspoň si zvykneš,“ vysvětlila mu situaci dívka, když mu kolem celé hlavy přes pusu několikrát omotala izolepu.

Petr zkusil ponožky vytlačit, ale nešlo to. Ruce držely taky pevně. Nezbylo mu než se smířit s novým a nečekaným roubíkem.

„A ještě drobnost, jak jsem slíbila. Ať se mi tu nenudíš,“ pronesla blondýna s pobaveným úsměvem a otevřenou tenisku vrazila Petrovi do obličeje.

Mohl ještě dobře cítit pot a vůni neznámé slečny, protože si je teprve před chvílí sundala z nohou. Izolepou potom objela několikrát ještě i tu tenisku a zafixovala ji na místě.

„Nikdo tě tu nenajde, agentura je moje a ostatní holky budou dlouho do noci na svých stanovištích. Tak hezky čekej a nikam nechoď,“ zavolala na něj ještě ze dveří.

Ozvalo se bouchnutí a rachot klíčů v zámku.

„Co budu dělat? Jak z toho ven? Co mi udělá dál? Co když někoho přivede…“ Honilo se Petrovi hlavou, když zkoušel ruce uvolnit z uzlu.

I když to nečekal, penis měl naběhlý až k prasknutí. Celá situace vlastně splňovala jeho nejhlubší představy.

Pusou dýchat nemohl, měl v ní ponožkový roubík. Petr proto mohl dýchat jen nosem, který měl ale naražený hluboko do chladnoucí tenisky.

Každým nádechem tak cítil víc a víc omamnou vůni. Tu, která ho dovedla až sem. Tu, která se má stát jeho osudovou.

Ale k tomu je ještě dlouhá cesta.