Splněný fetišistův sen - Pokračování 2.

(Pokračován z minulých dílů, nevím jak to mám propojit, tak to tady takhle nahrávám na pokračování, díky za zájem. Nyní to vchází do trochu psychologičtějí fáze, ale pak se to zase rozjede. Slibuju! )

Kapitola 9 – Běh na dlouhou trať

Potom, co se Petr dozvěděl, že domů odejde z firemního večírku s nečekaným suvenýrem, snažil se chvíli protestovat. Zatarasil slečně L cestu a snažil se znít co nejrozhodněji.

„Tak moment, tohle přece nemůžete! To nejde! Co když vás nahlásím na policii?“ křikne Petr.

Slečna L, která už začala s úklidem místnosti a příliš mu nevěnuje pozornost, se zastaví. Pomalu zakroutí hlavou a otočí se na Petra. V obličeji jí může číst lehké rozzlobení i pobavení, ale hlavně velkou dávku sebevědomí.

„No…“ řekne s lehkou otázkou v hlase a přichází k němu. „A co bys jim jako chtěl říct?“

Petr se zamyslí a už se nadechuje: „No přece že…“

„Mlč!“ okřikne ho slečna L.

„Že jsi se potají vkradl do dámské šatny hostesek, aby jsi tu očichával naše boty? Že jsem tě tu našla s mými podpatky v tvé puse? Že jsi byl v části budovy, kde jsi neměl co dělat?“

Nebo co by jsi vlastně komu chtěl říct?

Její široký a pobavený úsměv ho odzbrojil.

Má pravdu.

„To je fakt, tohle přece nemůžu nikomu říct. Vždyť by se mi všichni akorát vysmáli,“ uvědomuje si ve skrytu duše Petr.

Došlo mu, že je v pasti.

Nemá jinou možnost, než souhlasit s uzamčením a doufat, že to není naposledy, co neznámou slečnu L viděl.

„Vidím, že ti to došlo. To je dobře,“ říká mu jeho nová blonďatá věznitelka.

„Ostatně, mám doma ještě hodně druhů botů, které bych chtěla, abys poznal. A takový šikovný jazýček, který máš – ten se po dlouhém dni vždycky bude hodit,“ naznačuje mu scénář nejbližších možných dnů.

Petr přemýšlí.

I když se mu moc nelíbí, být uzamčený v těsné klícce, bez možnosti úlevy, neprotestuje. Představa, že bude moct prozkoumat další kousky z jejího botníku, ho dokonce opět začíná vzrušovat.

S tím rozdílem, že nyní to přes klícku není na kalhotách vůbec znát. Jen se lehce zatřese a odpovídá:

„A prozradíte mi prosím alespoň, jak se jmenujete? Jak vás najdu?“ ptá se dychtivě.

Slečna L mu se zvláštním ohněm v očích říká: „To tě nemusí zajímat. Stačí, když si zapamatuješ moji chuť a moji vůni. Ostatní přijde samo.“ A podává mu malý sáček. „Tady máš jedny ponožky, které jsem našla v batohu, nosila jsem je včera celý den. Na památku,“ a políbí ho opět na rty.

„Teď už běž, holky jsou tu za chvíli,“ dodává slečna L a otevírá dveře pokoje.

Petr poslechne a jako ve snu, na obláčku vypluje na chodbu.

Dveře se za ním s bouchnutím zavírají. Zůstává sám. Zamknutý.

Někde v hloubi duše ale cítí, že možná prožil začátek něčeho, po čem touží už dlouho. Klícka sice nepříjemně tlačí, ale na druhou stranu mu dává lehkou jistotu.

Jistotu, že se možná ještě někdy s neznámou setká.

„No vole, kde seš, dyť my tě všude hledáme!!“ ozve se za ním Tomáš a přerušuje tak jeho další myšlenky na nedávno prožité chvíle.

„Ses někam zdejchnul, že ty sis tu našel nějakou ženskou, ty hade?“ hecuje ho vysmátý kolega.

„No… to asi ne, dyť mě znáš…“ rozpačitě odpoví Petr.

„A to je pravda…“ přitakává opilý spolupracovník. „Dyť o takovýho moulu jako jsi ty by se tady ty hostesky ani nohou neotřely… hahahaha!“ pobaví sám sebe Tomáš.

„No, to máš pravdu, haha,“ nuceně se usmívá Petr. A společně odchází zpět na bar mezi ostatní.

Petra klícka při každém kroku tlačí. V duchu se ale směje tomu, co říkal Tomáš.

„Prý že neotřely ani nohou… Kdybys jen věděl, ty jeden opilče, že byly ty nohy dvě. A to ty nejkrásnější na světě.“

S úsměvem se připojí mezi ostatní kolegy v baru. V Petrově výrazu jde vidět, že dnes se něco změnilo. Už to není ten uzavřený, stydlivý kluk z IT oddělení.

Teď je muž. Muž, kterého si slečna L vybrala ze všech ostatních.

A to ho vnitřně naplňuje pocitem, který dosud neznal.

Po několika rundách panáků už cítí, že toho za jeden večer bylo až až. Loučí se proto s kolegy, kteří se stejně vydávají na pokračování, což Petra moc neláká.

Objednává si taxík a nervózně přešlapuje před budovou opery. Vůz přijíždí a Petr nasedá dovnitř. Trochu ho to zabolí, protože v opilosti zapomene na to, že mu koule i penis pevně svírá klícka. Po chvíli to ale přechází.

„Jo, na to si asi zvyknu,“ uklidňuje se v duchu Petr.

Vtom si vzpomíná na pytlík, který má v kapse od saka. Opatrně, aby jej taxikář neviděl, vytahuje jednu ponožku. Bílá, s lehce krajkovým okrajem. Jde vidět, že ji na sobě slečna L nosila určitě celý den.

Přitiskne ji k obličeji a zhluboka natáhne její vůni.

Voní jinak než to, co si pamatuje z toho večera. Ale stále omamně – a hlavně voní JÍ. Slečnou L.

Bere do ruky telefon a otevírá Google, do kterého vypisuje: „L Agency majitelka kontakt“ a mačká HLEDAT.

—-----------------------------------------------------------------------------

Kapitola 10 – Test Petra jsme opustili v taxíku cestou z firemního večírku. Hlavou se mu stále honilo všechno, co právě zažil. Vzpomínal na okamžiky, kdy poprvé v životě vyzkoušel, jaké je to být spoutaný a bezmocný.

Poprvé mohl cítit, jak voní ženské nohy přesně tak, jak si to vždycky přál. A navíc to byla chodidla dívky, která se mu během jediného večera vryla do paměti tak silně, že nedokázal myslet na nic jiného. Rozhodl se, že zkusí zjistit něco víc o slečně L – jak si ji sám pojmenoval.

Hledání na internetu přineslo výsledek. Petr seděl v taxíku s její ponožkou v klíně a na displeji telefonu se mu zobrazila stránka její firmy. Stačilo jediné kliknutí a pravděpodobně by zjistil její jméno, možná telefon, možná e-mail.

„Ne, to neudělám. Kdyby chtěla, dala by mi číslo rovnou,“ řekl si Petr a vyhledávač zavřel. I když hořel zvědavostí, jeho logická část mozku mu jasně naznačovala, že by to nebylo správné řešení.

„Třeba by ale měla Instagram... Chtěl bych se na ni znovu podívat. Možná má fotky z dovolené... a třeba uvidím zase její nohy!“ bojoval sám se sebou.

Ale vydržel to.

Taxík zastavil u domu a Petra to rázem vrátilo do reality. Vystoupil a zamířil ke dveřím. V tu chvíli mu došlo, že má stále penis uzamčený v kovové kleci, kterou mu Slečna L nasadila.

„Jak s tím půjdu na záchod?“ napadlo ho vzápětí. „A co v práci? Nevšimne si toho někdo? A co až se zase postaví a bude to bolet?“

To měl ostatně zjistit brzy. Už jen tyto myšlenky mu připomněly, že je poprvé v životě opravdu bezmocný. Že něco nemá pod kontrolou. A že jeho osvobození má v rukou někdo jiný.

V předsíni hned běžel k zrcadlu, stáhl si kalhoty i boxerky a prohlížel si svůj penis v kovovém vězení. Kombinace myšlenek na bezmoc a ten pohled samý způsobily, že krev začala proudit dolů.

„Auu...“ zasyčel Petr, když byl vnitřní prostor klícky naplněn a žalud bolestivě tlačil na její přední konec. Varlata byla napjatá, červená, a Petr cítil každý úder srdce, které pumpovalo další krev.

Normálně by už dávno seděl u počítače a projížděl klasická večerní „uvolňovací videa“. To se dnes nestane.

Petr místo toho doslova skočil do koupelny a rovnou do vany.

„Aaaaa, Ježíš, to je studený!“ vykřikl, když si na napjatý penis v kleci začal pouštět ledovou vodu. Potřeboval se uklidnit. Začínalo to bolet.

„Nechci vědět, co bude v noci ..“ napadlo ho.

Ale voda pro tuhle chvíli zabrala. Krev se začala stahovat, tlak povolil. Ačkoliv – dal by teď všechno na světě za to, aby si mohl ulevit jinak.

To má ale v režii tajemná Slečna L.

„Mrcha. Neměl jsem jí to dovolit,“ zlobil se sám na sebe, když mu docházelo, že život v kleci nebude tak jednoduchý.

„Ale... třeba mi příště pomůže ona sama,“ dodal si po chvíli naděje.

Penisem mu opět projela vlna vzrušení. Nechtěl to znovu řešit sprchou, a proto se vydal do postele. Napadlo ho, že si pustí nějaký technický dokument. Musí přijít na jiné myšlenky.

„No, jsem teda zvědavý, jak se s tou věcí vyspím,“ řekl si těsně před spaním. Naštěstí – dokument o umělé inteligenci, který zrovna běžel v televizi, ho sice vzrušoval, ale jen profesně. Petr si liboval, že se mu situaci podařilo zvládnout a pomalu zavíral oči.

Vrrr, vrrr, vrrr. Ozvala se vibrace mobilu na nočním stolku.

„Sakra, kdo mi takhle pozdě ještě píše? Snad není nějaký průser v práci,“ řekl si, když bral mobil do ruky. To, co uviděl, mu vyrazilo dech.

„To je ona! To je Slečna L!“ vykřikl nahlas do prázdné ložnice.

Zpráva byla strohá:

„Doufám, že se ti po tomhle bude lépe usínat. – L.“ Byla k ní připojena fotografie. Slečna L. ležela na břiše, nohy měla zvednuté a perfektně nastavené do kamery. Petr znovu spočinul pohledem na chodidlech, do kterých se dnes zamiloval.

„To je v prdeli, tohle není dobrý...“ blesklo mu hlavou.

A nebylo.

Penis mu v kleci okamžitě naběhl a celou ji bolestivě vyplnil. „Au! Bože, takhle nemůžu usnout! Ta L. je fakt mrcha...“ pomyslel si Petr a znovu vyrazil pod ledovou sprchu, aby zvládl aspoň pár hodin spánku.

A kdyby věděl, že o jen o pár ulic dál leží Slečna L. ve své posteli a hraje si sama se sebou při vzpomínkách... asi by mu na ochlazení nestačil ani celý vodovodní řád.

Ale to mu zatím neřekneme. Má svých starostí dost.

Kapitola 11 Potom, co se Petr opět notnou chvíli uklidňoval ledovou vodou, odebral se zpátky do postele. Snažil se nemyslet na fotku, kterou mu slečna L. před chvílí poslala.

„No, jen se děsím toho rána,“ stačilo mu ještě blesknout hlavou, než konečně po celém dni usnul. A ráno bylo tvrdé.

Doslova.

I když normálně Petr do práce vstává kolem osmé hodiny, následující ráno byl vzhůru už před šestou. Ne ovšem, že by se do práce tak těšil. Důvod byl mnohem jednodušší.

Ranní erekce.

„Takhle to jako půjde každý den? No, to se mám na co těšit,“ říkal si Petr, když opět stál v koupelně a chladil si naběhlý penis, který se snažil vyběhnout ze svého dočasného železného příbytku. Bolelo to, pálilo a táhlo. Nebylo to nijak příjemné.

Taky v té chvíli Petr pochyboval o tom, jestli celá tahle záležitost vlastně nebude blbost. Takhle přece nemůže fungovat. A co až to bude trvat déle a jeho vzrušení bude čím dál častější?

„A co teprve, když se mi to stane v práci?“ zakončil svou ranní úvahu Petr a pomalu se přesunul k přípravě snídaně.

Vrr, vrr, vrr. Zpráva! Tentokrát po telefonu Petr skočil jako levhart na antilopu v africké prérii.

„Co když to je ona?“ otevřel nadšeně zprávy a zjistil, že se nemýlil.

Slečna L.

„Alespoň díky bych za tu noční fotku čekala. Tohle tě budu muset odnaučit.“

„Sakra!“ hlesl Petr. „To je fakt. Já byl tak zabraný do chlazení mých koulí, že jsem na to zapomněl,“ pomyslel si a naštvaně hodil mobil na stůl.

„Co když se rozčílí a skončí to?“ vrtalo mu hlavou. Rychle sesmolil krátkou odpověď a omluvil se.

Vrr, vrr, vrr.

Další zpráva!

Petr nikdy neběžel zpět pro mobil tak rychle. Bál se trochu toho, co ho čeká. Ale po otevření konverzace mu došlo, že je to stále jen hra.

A on tu určitě pravidla neurčuje.

„Odpuštěno. Ale budeš si to ještě muset odpracovat jazykem,“ psala slečna L.

Navíc připojila další fotku. Jednu nohu měla obutou v minimalistických jehlových podpatcích černé barvy. Pásky byly tak tenké, že prakticky nic nezakrývaly a doslova vybízely k tomu, aby je člověk okamžitě zlíbal. Druhá noha byla bosa, chodidlem otočená přímo do kamery. Bylo dokonce možné vidět lehkou špínu, která se jí na nohu asi usadila při pobíhání doma.

Zpráva říkala: „Takhle po ránu mám vždy dilema, jestli jít bosky, nebo si vzít některé ze svých miláčků. Co bys řekl ty?“

Petr se ale rozhodnout nemohl. Neustále si obrázek přibližoval, zkoumal každý pixel. Každý centimetr těch nohou se snažil vrýt do paměti a spojit se včerejším zážitkem, kdy si je mohl vychutnat naživo. Nechtěl ale opět slečnu L. rozčílit mlčením, a tak rychle začal psát odpověď.

Jistý si nebyl, ruce se mu třásly. Penis opět nalitý krví, bolavý a pulzující v klícce. Varlata opět dostala lehce fialovou barvu z toho, jak je kroužek táhl společně se žaludem vpřed.

To ale teď musí počkat!

„Sakra, co jí tak mám napsat?“ rozmýšlel Petr a snažil se ignorovat bolest v rozkroku.

„Mělo by to být milé, zdvořilé a podřízené. To čeká,“ pokyvoval hlavou, spokojený s tím, co vymyslel. „Ale můžu zkusit i já trochu nahodit udičku!“ blesklo mu hlavou. Šibalsky se usmál a zprávu smazal.

Napsal ji znovu:

„Omlouvám se. Už se to nestane! A poctivě si to odpracuji. Můj jazyk je víc než připraven. A i ten nebohý vězeň dole.“

Petr rychle zprávu odeslal, než si rozmyslí to, co vlastně napsal.

„Co když se naštve? Co když to ukončí?“ strachoval se v duchu, zatímco se snažil zahnat bolest v penisu přípravou snídaně.

Vrr, vrr, vrr.

Petr měl telefon stále v ruce. Byl nervózní z odpovědi a těsně před tím, než mobil odemkl, těžce vydechl. Pak sebral síly a šel si přečíst zprávu.

„To je fakt mrcha! Jak já to do té doby zvládnu. Dyť je teprve pátek,“ říkal si v duchu po přečtení. Ale pracně zahnaná erekce se vracela zpět.

Slečna L. mu to nedovolila.

„To je mi jasný, že jsi připraven. Tak mi to v neděli můžeš dokázat. Ale toho dole do toho netahej. Ten je můj a já sama si rozhodnu, kdy ho pustím ven. Ale aby na mě nezapomněl, posílám pozdrav. Hezký den, kluci.

Laura“

V příloze byla další fotka.

Tentokrát na ní ale nebyla noha ani jedna. Jen Lauřin obličej. Petra okamžitě zaujal ten pohled, který se, jakoby i přes obrazovku mobilu, snažil opět naznačit, že on figurky po šachovnici této hry neposouvá. A taky v těch očích byla vidět jiskra. Jiskra, která dávala tušit, že se Lauře její nová role začíná líbit.

„Hmm, takže Laura!“ uvědomil si po chvíli Petr, když mu došlo, že konečně ví, jak se slečna L. jmenuje. Zároveň si taky uvědomil, že se styl komunikace mění. Už to nebylo tak neosobní.

„Ostatně, kdyby jí šlo jen o jedno, asi by mi zase poslala nějaké podpatky, ne?“ potvrdil si svou úvahu Petr. A rychle začal psát odpověď.

Kapitola 12 Petr odpověděl na zprávu Lauře už jen stručně. Hlavně proto, že ho – i přes prozrazení jména – trochu zchladila. Opět mu tak ukázala, že to nebude tak jednoduché.

Napsal, že se omlouvá za drzost a těší se na neděli. K jeho zklamání tato esemeska už zůstala bez odpovědi.

„No, a teď musím najít kalhoty, které zamaskují tu maškarádu dole,“ došlo Petrovi. Vydal se proto ke skříni. Čas odjezdu do práce se totiž blížil. A zatímco doma mohl alespoň trochu ulevit tlaku v klícce chozením jen v županu, v práci to bude jiné. Musí vybírat chytře.

„Ještě že jsem ajťák a nemusím řešit úplné kalhoty od obleku,“ usmál se Petr, když na sebe natáhl volné teplákové kraťasy. Nebylo to sice tak pohodlné jako župan, ale šlo to.

A objevil problém, který do té doby řešit nemusel.

Jestli ho strčit do levé, nebo pravé nohavice.

Uprostřed byl totiž tlak příliš velký a o pohodlí se mluvit nedalo.

„Trochu to pálí... možná bych to mohl něčím namazat,“ napadlo ho ještě v předsíni. Později děkoval sám sobě za prozíravost – to pravé utrpení při nošení takového nástroje totiž přichází až po čase.

Raději tedy tubu krému na ruce, který jako jediný doma našel, přibalil do tašky.

Zabouchl za sebou dveře a vydal se na metro.

Zamknutý. A pod kontrolou Laury.

Když vyšel na ulici, přepadl ho zvláštní strach.

„Co když si toho někdo všimne? Co když do mě někdo nechtěně narazí a ucítí to železo mezi nohama?“ přemítal v duchu Petr, zatímco pomalu kráčel na zastávku.

Rychle to totiž ani moc nešlo. I když neměl vyloženě erekci, situace ho vnitřně tak vzrušila, že opět cítil v rozkroku pevné sevření ocelové klece.

Co chvíli se nenápadně díval jakoby pod nohy, na hodinky nebo do tašky. Jediným cílem ale bylo zjistit, jak velkou bouli mu ona věc v rozkroku dělá.

„To není tak hrozný, toho si nikdo nemůže všimnout,“ s úlevou vypozoroval po pár zastávkách. Dorazil do metra. Opatrně si sedl na sedák a rozhlédl se kolem sebe.

„Kdyby tak ti všichni tady věděli, co mám tam dole,“ blesklo mu hlavou. Projela jím zvláštní vlna vzrušení. Najednou mu celá ta situace – že jede do práce s památkou na blonďatou Lauru – přišla strašně sexy. Začal se v myšlenkách opět vracet do včerejšího večera.

Opět ležel pod stolem, opět naplno vnímal voňavá chodidla Laury, jak mu je opírala o obličej. Opět cítil na jazyku pot, který mohl dlouhé minuty stírat vlastním jazykem. Navíc ve vzpomínkách mu mozek tu chuť i vůni upravil.

Už to nebyla ta surová, ostrá a štiplavá chuť a nos tahající zápach. Najednou mu jejich pižmo připomínalo nejkrásnější parfém na světě.

Petr se propadal do svých fantazijních vzpomínek stále hlouběji. Zavřel oči a úplně zapomněl, že sedí v metru.

On byl zpět v opeře. Zpět pod stolem.

„Křižíkova.“

Hlas z reproduktoru násilně přerušil Petrové vzpomínky.

„Sakra, musím vystoupit,“ blesklo mu hlavou a rychle vyskočil ze sedáku.

Ve stejný moment sebou ale praštil zpět a dopadl tvrdě zpět na polstrování.

„AAAAAAA,“ procedil mezi zuby.

Dveře se zavřely a metro se rozjelo.

Zatímco totiž létal hlavou ve vzpomínkách na včerejší zážitky, mozek se mu odměnil pořádnou dávkou krve do rozkroku.

Dokud seděl, nějak tlak ve víru fantazie nevnímal. Postavením ale koule prudce zaškrtil a žalud málem procedil přes přední část klícky.

Dostal jasně najevo, že otěže jeho života teď drží pevně v rukou ten malý kus železa.

A klíček je na hrudi Laury, která si může jen domýšlet, jaké příkoří Petrovi každou chvílí způsobuje.

„Tak tohle už dělat nesmím. Ufff...“ říká si v duchu. „Rychle, práce... IP adresy, klienti... Mysli sakra na práci, tyvole.“

Snaží se uklidnit Petr, aby na příští zastávce mohl potupně přestoupit do opačné soupravy a vydat se konečně do práce.