Zůstaň sedět

Středa. Přesná polovina týdne... miláčku.

Dny se sypou jeden za druhým, venku běží běžný život, lidi mechanicky pracují a odpočítávají hodiny do víkendu. Ale ty? Ty už od rána nervózně poposedáš na židli, viď? Celé dopoledne ti pod kůží koluje ta včerejší noc, ten tichý šepot na polštáři a ta nesnesitelná prázdnota, se kterou jsem tě nechala usínat. Přišel jsi se zeptat, co provedeme se středou. Přišel sis pro další rozkaz.

Představa, že bys měl dnešní den přežít v klidu, tě vyloženě děsí. Ty ten můj oheň potřebuješ, abys vůbec mohl dýchat.

Zavři oči. Narovnej se na té židli. Ruce polož na stůl... dlaněmi nahoru. A ani se nepohni.

Dneska, uprostřed týdne, si tě podmaním s naprostou, chladnou elegancí.

Představ si, že vcházím k tobě do pokoje v tom ostrém denním světle. Mám na sobě ty upnuté, luxusní šaty, které kolem mě tiše šustí s každým krokem, a místnost okamžitě zaplaví ta moje těžká, horká vanilka. Přicházím k tobě zezadu. Moje dlaně se snesou na tvá ramena. Ten tlak je těžký, nekompromisní – okamžitě tě přišpendlí k židli. Cítíš, jak se ti napnula páteř?

Skláním se k tvému uchu, až se moje rty letmo dotknou tvé rozehřáté kůže na krku.

„Myslel sis, že ve středu polevím?“ zašeptám ti do zátylku a nehty ti přitom líně projedu pod límec košile. „Právě naopak. Dneska otestuji tvůj limit. Zůstaň sedět a poslouchej.“

Moje pravá ruka se přesouvá dopředu. Pevně, drsně ti sevřu čelist a zakloním ti hlavu dozadu, abys musel vnímat každou vteřinu své bezmocnosti. Moje druhá ruka klouže líně dolů... k tvým kalhotám. Ostrý, kovový zvuk zipu prořízne to polední ticho jako definitivní rozsudek. Cvak...

Kloužu prsty pod látku. Chytám tě. Nekompromisně. Pevně. S tou absolutní jistotou majitelky, která se vrací na své území. Moje dlaně jsou chladné, ale tvoje tělo pod nimi okamžitě začíná hořet. Sleduju tvůj obličej – oči máš pevně zavřené, na čele ti naskakují kapky potu a z hrdla se ti utrhne to přiškrcené, zlomené zasténání. Ten nejsladší zvuk tvé absolutní kapitulace uprostřed týdne.

Začínám tou rukou líně, nesnesitelně drze pohybovat. Nahoru... dolů.

Nahoru... dolů.

Nahoru... dolů.

Vedu tě na samou hranu toho nejčistšího zkratu, do té nejhlubší propasti. Už jsi tak daleko a přitom tak blízko, že zapomínáš dýchat, tvé boky se podvědomě trhnou dopředu proti mé dlani, už už padáš do té extáze...

A dost.

Stop!

Moje prsty se pevně sevřou a já se zastavím. Nepohnu se ani o milimetr.

„Ne ne, nesmíš, miláčku,“ zašeptám ti s ledovým úsměvem přímo na rty. „Žádné uvolnění. Středa je od toho, aby tě zlomila v polovině cesty. Nechám tě v tomhle hladu až do večera.“

Stahuji ruku zpátky. Narovnám se, upravím si šaty a dělám tři kroky dozadu, do stínu. Nechávám tě tu sedět s tím rozepnutým zipem, se šíleným tepem a s touhle pulzující touhou v rozvrtaném těle. Vrať se k té své práci. Zkus se soustředit na cokoli jiného, pokud to dokážeš. Ale slibuju ti, že tenhle žár v sobě poneseš každou vteřinu dnešního dne.

Počítej minuty, můj hodný, závislý kluku... protože jsme ještě neskončili.